Armáda nejlidnatější země světa je kolos. Na první ligu ale nemá

Papírově působí indická armáda jako vojenský kolos.

„Je to silná armáda, která dokáže své území ubránit. Pokud se ale bavíme o světové první lize, tam Indie nepatří,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy bezpečnostní analytik Manoj Joshi.

Přestože podle Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI) byla Indie v minulém roce pátou zemí s nejvyššími vojenskými výdaji na světě – za Spojenými státy, Čínou, Ruskem a Německem, vedle mocností jako USA a Čína ji Joshi nezařazuje.

Indická armáda nemá ve zvyku posílat vojáky na druhý konec světa tak, jako to dělají například Američané.

Hlavní úkol leží na hranicích země - ohlídat Pákistán, držet na uzdě Čínu a dohlížet na Indický oceán. Svým vybavením a sázkou na obrovské množství vojáků má tak dnes dle Joshiho nejblíž k té ruské.

Právě srovnání s Čínou ukazuje limity indické vojenské síly nejvýrazněji. Peking v posledních desetiletích modernizoval nejen jednotlivé zbraňové systémy, ale také velení, organizaci armády, logistiku a technologickou základnu. Také Dillí se snaží modernizovat - tempo obou zemí je ale výrazně rozdílné.

„Rozdíl je především v oblasti námořnictva a letectva. Čína už zavádí do výzbroje stíhačky páté generace, některé z nich i v Tibetu naproti indické hranici. Indie žádnou stíhačku páté generace nemá a stále se snaží vlastní vyvinout. Pokud jde o námořnictvo, Čína rychle rozšiřuje jeho početní stav i schopnosti, zatímco indické námořnictvo omezuje nedostatek financí. Velkým problémem je rychle rostoucí technologická kapacita Číny, která posiluje její vojenskou moc,“ popisuje Joshi.

Z původních 31 stíhacích perutí má dnes Indie jen 29, ačkoliv sama vláda za potřebný stav považuje 42. Chybí jí tak skoro třetina letadel plánovaných mimo jiné s ohledem na možnost konfliktu s Čínou a Pákistánem.

Situaci ilustruje i neobvyklý způsob, jakým se Dillí snaží prodlužovat životnost starších letounů. Indie nedávno získala devět vyřazených britských Jaguarů nikoli proto, aby je znovu nasadila, ale aby je rozebrala na náhradní díly pro zhruba 120 Jaguarů, které stále slouží v indickém letectvu.

Jde o praktické krátkodobé řešení, zároveň ale připomíná závislost Indie na zahraničních součástkách a pomalé tempo, kterým dokáže vyřazované stroje nahrazovat.

Na otázku, zda naopak existuje nějaká významná oblast, ve které má Indie nad Čínou jasnou vojenskou výhodu, odpovídá stručně: „Ani ne.“

Vláda premiéra Naréndry Módího už roky prosazuje strategii Atmanirbhar Bharat – soběstačné Indie –, která má omezit závislost na dovozu zbraní a vytvořit silnější domácí zbrojní základnu.

Ambice „Made in India“ ale zatím naráží na schopnost domácího průmyslu dodat armádě potřebné systémy dostatečně rychle. V řadě technologicky náročných oblastí navíc stále spoléhá na zahraniční komponenty a dodavatele.

Rozdíl oproti Číně nicméně nespočívá pouze v tom, že Peking disponuje modernější technikou. Po desetiletí budoval rozsáhlou průmyslovou základnu, v níž se technologie a výrobní kapacity civilního a vojenského sektoru navzájem doplňují.

Indie podobně robustní systém zatím nemá. Právě větší propojení civilního technologického sektoru s armádou proto Joshi řadí mezi klíčové změny, které Dillí potřebuje.

Slabina by se podle něj mohla naplno projevit zejména během dlouhé války, kdy by nerozhodovaly jen počty. „Indie je schopná vést dlouhodobější konvenční válku bez výrazné vnější podpory. Limitem by však byly přesně naváděné zbraně, u nichž je závislá na zahraničních součástkách a produktech,“ upozorňuje.

Čína v uplynulých letech také přestavěla způsob, jakým její armáda vede operace: satelity najdou cíl, komunikační síť předá informace a velení pošle drony nebo rakety. Cílem není jen rozstřílet tank, ale oslepit protivníka, narušit jeho schopnost komunikovat, získávat informace, zásobovat jednotky a koordinovaně reagovat.

Právě proto je tak důležitá takzvaná jointness – schopnost pozemní armády, letectva a námořnictva plánovat a bojovat jako jeden celek. Čína už před lety přešla na systém společných oblastních velitelství. O obdobné reformě Indie stále jen jedná.

„Tento proces v Indii teprve začíná. Ozbrojené síly nyní čekají na souhlas s vytvořením takzvaných integrovaných oblastních velitelství, která budou základem společného velení,“ říká Joshi.

„Modernizace probíhala nepravidelně a neodehrávala se v prostředí skutečně společného působení jednotlivých složek ozbrojených sil. V některých oblastech k integraci došlo, ale řada mezer zůstává. V tuto chvíli jde jak o strukturální problém, tak o omezené zdroje způsobené nízkými rozpočty na obranu.“

To je zároveň důvod, proč mohou běžné žebříčky vojenské síly klamat. Počet tanků, letadel nebo vojáků sám o sobě neříká, jak rychle armáda získá informace o protivníkovi, zda je dokáže předat správným jednotkám, jak efektivně budou jednotlivé složky spolupracovat nebo jak dlouho je země schopná své síly zásobovat.

IISS mezi rozhodující faktory řadí vedle samotné výzbroje také výcvik, připravenost, informace v reálném čase, logistiku, spolupráci jednotlivých složek a kybernetické či kosmické schopnosti.

To se ukázalo při nedávných potyčkách v Himálaji. V extrémních podmínkách vysokých hor během střetů v Doklamu v roce 2017 a zejména v Ladaku od roku 2020 vyšla najevo nerovnováha sil obou armád - ať už jde o rozsah čínských investic do logistiky, komunikace, dronového průzkumu a sledovací infrastruktury v Himálaji.

Rozdíl v síle obou zemí lze podle IISS do určité míry pozorovat také na jejich chování. Zatímco vůči Pákistánu Indie v posledním desetiletí postupně překračovala dřívější zábrany a začala používat omezené konvenční údery, vůči Číně zůstává výrazně opatrnější.

Propojení Číny a Pákistánu pro Indii představuje zásadní problém. Na konflikt s oběma sousedy se Indie sice připravuje dlouhodobě, skutečná válka proti oběma zemím současně by však pro ni podle Joshiho znamenala mimořádnou zátěž.

„Obrannou válku proti oběma zemím by vést mohla, ale pokud by skutečně šlo o plnohodnotnou válku na dvou frontách a Čína i Pákistán by se do ní naplno zapojily, Indie by se dostala do značných obtíží,“ říká.

Podobný problém vyzdvihl i bývalý indický vicemaršál letectva Kapil Kak. „Naší výzvou není Pákistán, ale Čína. I když to nebude válka na dvou frontách, jde o válku na jedné frontě proti dvěma zemím,“ uvedl pro deník SCMP s odkazem na stále užší vojensko-technologickou spolupráci Pekingu a Islámábádu.

Určitým testem se stal i čtyřdenní konflikt Indie a Pákistánu v květnu 2025, při kterém indické letectvo narazilo na systémy čínského původu. „Po některých počátečních problémech si Indie ve skutečnosti vedla poměrně dobře a Pákistán musel požádat o příměří. Pokud jde o rakety čínského původu, konkrétně PL-15, zřejmě se zpočátku podcenil jejich dosah, ale tento problém byl rychle napraven,“ hodnotí Joshi.

Z konfliktu tak vyplynulo pro Indii zásadní poučení - Pákistán už nelze posuzovat úplně izolovaně od Číny. Čínská technika a stále těsnější vojenská spolupráce obou zemí znamenají, že Indie musí při plánování západní fronty stále více počítat i se schopnostmi Pekingu.

Nabízí se tak otázka, jak je možné, že v indické armádě chybí peníze, když do ní vláda sype desítky miliard dolarů. Ve finančním roce 2026–2027 má obrana dostat přibližně 82 miliard dolarů, tedy asi 14,7 procenta celého indického rozpočtu.

Problém je také v tom, za co Indie peníze utrácí. V rozpočtu na rok 2026–2027 připadá téměř 70 procent prostředků na platy a příspěvky vojákům, penze a běžný provoz či udržování ozbrojených sil. Na kapitálové výdaje, z nichž se financuje mimo jiné nákup nové techniky a modernizace, zbývá necelých 28 procent. Celý obranný rozpočet přitom odpovídá zhruba dvěma procentům indického HDP.

„Vzhledem ke své velikosti, potenciálu a výzvám, kterým čelí, Indie vůbec nepatří mezi země s vysokými výdaji na obranu. Ve skutečnosti jsou její výdaje na obranu velmi umírněné,“ upozorňuje bývalý vicemaršál Kapil Kak.