Když se muži bojí žen. V růžové začaly násilníkům ukazovat spravedlnost

Sampat Pal Devi se narodila v malém, prašném městečku v Uttarpradéši na severu Indie. Dívky se tu vdávají ve 12 letech, nezřídka se za zavřenými dveřmi odehrává domácí násilí, sexuální zneužívání a běžné jsou požadavky na věno.

Sama Sampat Pal se vdávala velmi mladá a záhy se starala o pět vlastních dětí. Byla to však žena činu - podle legendy kolující od vesnice k vesnici od roku 2006 Sampat jednoho dne zaslechla, jak soused bije svou ženu. Věděla, že sama fyzickou převahu nad mužem nemá. Obešla sousedky, několik jich shromáždila a společně násilníkovi udělily tvrdou lekci.

Zpráva o tomto malém, ale účinném aktivistickém činu se rychle rozšířila a brzy se v kraji vědělo, že tahle „žena v růžovém sárí dokáže udělat velký rozruch“.

Z lokálních zásahů vyrostlo masové hnutí – Gulabi Gang. Ženy oděné do růžové barvy, vyzbrojené bambusovými holemi lathis a odhodláním zasáhnout všude tam, kde policie i úřady selhávají nebo záměrně zavírají oči.

„Nikoho se nebojíme, protože jsme vycvičené v boji s holí,“ říkává Sampat Pal. „Pokud pachatele najdeme, zmlátíme ho do modra, aby se už nikdy neodvážil ublížit žádné dívce ani ženě.“ Tato vzdorná, kontroverzní podoba ženského odporu dostala Gulabi Gang do světových médií i dokumentárních filmů.

Fyzický odpor s holí v ruce je však jen tou nejviditelnější rovinou zápasu o ženská práva. V západních médiích sice tyto dramatické příběhy rezonují nejvíce, zároveň ale vytvářejí poněkud zkreslený, exotizující obraz. Pozornost se tak neustále stáčí pouze k extrémním případům – brutálním útokům a znásilněním.

„Přehnané je, že se Indie často stává symbolem násilí na ženách. To není úplně fér, protože násilí na ženách prostupuje zeměmi po celém světě,“ říká pro Seznam Zprávy indoložka a odbornice na genderová studia Blanka Knotková-Čapková z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. „Je to velký problém. Ale není to problém jen Indie.“

Ne, že by tyto příběhy nebyly skutečné nebo důležité, zároveň ale vytvářejí zúžený obraz země, v níž žije přes 1,4 miliardy lidí a kde se postavení žen liší podle regionu, třídy, kasty, náboženství, vzdělání i rodinného zázemí.

Na indické ženy je dle ní nutné dívat se šířeji - nesledovat pouze katastrofy, ale i každodenní struktury, které určují, zda mohou ženy studovat, pracovat, odejít z nefunkčního manželství, rozhodnout o svém životě nebo se vymanit z tlaku rodiny.

Ruku v ruce s raketovým ekonomickým růstem Indie se mění i postavení tamních žen. Změny jsou však drasticky nerovnoměrné. Zatímco městská střední třída zažívá emancipaci, chudé ženy z nejnižších kast zůstávají často uvězněny v tradičních schématech.

Ženám v nejnižších nebo sociálně slabších vrstvách mohou pomáhat vyrovnávací opatření nebo projekty zaměřené na chudé komunity, nízké kasty, kmeny a ženy. „Ale jde spíš o jednotlivkyně. Nevnímala bych to jako něco všeobecného, co by měnilo situaci chudých žen jako celku,“ dodává Knotková-Čapková.

Největší posun vidí u městské střední třídy. „Běžný tradiční styl, kdy se očekávalo, že žena po narození dítěte zůstane doma, se už dost proměňuje. Ženy, pokud studují, chtějí potom nastoupit do zaměstnání a rodiny vůči tomu bývají otevřenější než dříve,“ říká.

Tento rozpor mezi ambicemi a realitou se nejjasněji odráží v oficiálních číslech. Podle údajů indického průzkumu AISHE dosáhl podíl mladých žen zapsaných do vysokoškolského vzdělávání 31,2 procenta, zatímco u mužů to bylo 28,9 procenta. Ženy tak tvoří více než polovinu všech vysokoškoláků v zemi.

Znepokojivý je však pohled na míru ekonomické aktivity mužů a žen. Podle Periodic Labour Force Survey dosáhla pracovní účast žen starších 15 let 41,7 procenta, zatímco u mužů 78,8 procenta. V městském prostředí byl rozdíl ještě výraznější - u žen 28 procent, u mužů 75,6 procenta.

Knotková-Čapková ale upozorňuje, že samotná čísla mohou realitu chudých žen zachycovat jen částečně. Mnohé pracují neformálně - uklízejí, vaří, starají se o děti v bohatších domácnostech nebo vykonávají jinou špatně placenou práci na dohodu mezi rodinami.

„Taková práce se do statistik vůbec nemusí dostat,“ říká. „Jinak ale platí, že genderový rozdíl je výrazný, pokud jde o pozice, které se takzvaně počítají, a zejména pokud jde o vedoucí pozice.“

V indické společnosti má rodina silné slovo. „O Indii vlastně nelze říct téměř nic obecně tak, aby to platilo všude,“ upozorňuje Knotková-Čapková. „Jsou rodiny velmi otevřené a svobodomyslné, které podporují vzdělání svých dcer. A jsou rodiny, které jsou pořád velmi tradiční.“

Rodina ale může ženu brzdit, zejména po sňatku. „Záleží také na tom, do jaké rodiny se vdá, protože indická společnost je pořád dost patriarchální a patrilineární, i když někdy skrytě. Záleží tedy i na manželovi a jeho příbuzenstvu,“ říká Knotková-Čapková.

Největší prostor mívají podle ní páry, které se seznámí při studiu nebo v práci a pocházejí z podobného sociálního prostředí. I tehdy ale mohou narazit, pokud překračují kastovní, třídní nebo náboženské hranice.

„Problém může nastat například tehdy, když je jeden z partnerů muslim a druhý hinduista,“ vysvětluje. „Sňatky mezi hinduisty a muslimy pořád nebývají běžně pozitivně přijímané, a to ani ve svobodomyslných rodinách.“

Vzdělaní lidé ze středních vrstev mohou odejít a žít po svém. Tím ale často přijdou o něco, co je v Indii považováno za zásadní - blízkost rodiny.

„Z mé zkušenosti lidé v Indii většinou nemívají strach ze ztráty soukromí, ale naopak z izolovanosti,“ uvádí indoložka. „Společnost žije pořád hodně kolektivně a rodinné vazby jsou obecně považované za důležité.“

Právě manželství je jednou z institucí, které ženám určují jejich společenskou legitimitu. V tradičnějším prostředí může být rozvedená žena nebo svobodná matka vystavena sociálnímu tlaku i ekonomické zranitelnosti.

„Pokud jde o tradiční kontext, pak je manželství samozřejmě důležité,“ říká Knotková-Čapková. „Rozvedené ženy nebo svobodné matky mohou mít pořád problémy společenské i ekonomické, pokud za sebou nemají manžela živitele.“

Nízká rozvodovost v Indii tak podle ní nemusí dokazovat stabilitu nebo spokojenost manželství. Může odrážet i to, že rozchod je pro mnoho žen příliš drahý - ekonomicky, sociálně i psychologicky.

„Obhájci tradičního uspořádání někdy argumentují: podívejte se, kolik máte v Evropě rozvodů, a my jich máme málo. Jenže proč jich je málo? Pro ženy není snadné se rozvést. Ne nutně právně - právně to možné je -, ale společensky a ekonomicky to snadné být nemusí,“ říká.

Nejtěžší je situace žen, které nemají vlastní majetek, příjem ani podporu původní rodiny. V případě domácího násilí tak podle Knotkové-Čapkové může žena odejít i bez dětí.

„Není to proto, že by byla nemilující matka nebo sobecká. Je to proto, že bude mít problém uživit samu sebe, natož děti. Někdy nemá jinou volbu, což je velmi smutné,“ říká.

Formální pomoc existuje, ale její dosah je omezený. „Více se tím zabývají neziskové organizace než vládní instituce,“ říká.

Přes do očí bijící nepoměr mezi příležitostmi pro muže a ženy má dnes Indie ve svém čele prezidentku. Draupadí Murmú se funkce ujala v roce 2022 a je druhou ženou v historii země v tomto úřadu. Zároveň je první prezidentkou pocházející z kmenové komunity, tedy ze skupin, které byly dlouhodobě sociálně znevýhodněné.

Podle Knotkové-Čapkové ale samotný fakt, že se ženy objevují ve vysoké politice, neznamená automaticky rovnější postavení žen v celé společnosti.

Ženy se v Indii i dalších zemích jižní Asie dostávaly do vysokých funkcí už dříve - od Indiry Gándhíové přes Benazír Bhutto až po političky v Bangladéši. Mnohdy ale šlo o ženy z privilegovaných nebo politicky významných rodin.

„Často tedy šlo o dynastický model,“ říká Knotková-Čapková. „To ale neznamená, že by tyto ženy byly jen ‚použity‘. Političky, které byly dcerami významných politiků, byly zpravidla vedeny a vzdělávány v politice už od mládí. Měly k tomu tedy předpoklady a erudici.“

Murmú podle ní představuje jiný typ symbolu. Její volba souvisí nejen s genderem, ale i s kastou, kmenovou identitou a strategií politických stran oslovit znevýhodněné vrstvy.

„Myslím, že to do značné míry byl pragmatický politický tah, jak rozšířit voličskou základnu,“ uvádí. U vládní BJP to podle ní příliš nesouzní s ideologií tradiční hierarchie. „Pokud se dnes tváří jako přátelé nižších kast, je to z mého pohledu vysloveně pragmaticko-populistická záležitost.“

Zastoupení žen v běžné politice navíc zůstává omezené. V současné dolní komoře indického parlamentu, Lok Sabha, je podle PRS Legislative Research 74 žen z 543 poslanců, tedy zhruba 14 procent.

Indie sice v roce 2023 schválila ústavní změnu, podle které má být třetina křesel vyhrazena pro ženy jak v Lok Sabha, tak ve státních zákonodárných sborech, její účinnost je ale navázána na sčítání lidu a vymezení volebních obvodů.

Mluvit o indických ženách bez zmínky o násilí by bylo neúplné.

Násilí na ženách bylo dlouho skryté nejen v Indii, ale i jinde ve světě, upozorňuje indoložka. V tvrdě patriarchální společnosti ho navíc některé komunity mohou vnímat jako něco běžného - a někdy si tento pohled osvojí i samotné ženy.

Jiný rozměr problému vidí indolog Zdeněk Štipl v prudkém střetu tradičního a moderního prostředí. U části mladých mužů z konzervativních venkovských oblastí podle něj může hrát roli velmi omezený kontakt se ženami mimo rodinu, migrace za prací a náhlý přesun do velkých měst.

„Přijdou do Dillí, Bengalúru nebo Bombaje a najednou vidí dívky v džínách, páry, které se drží za ruce, veřejné projevy náklonnosti. Před třiceti lety to v Indii prakticky nebylo,“ vysvětluje expert z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pro SZ. Kombinace frustrace, života v mužských kolektivech a střetu s novým prostředím podle něj může u části pachatelů přispívat k agresi vůči ženám.

Jak upozorňuje Knotková-Čapková, sexuální násilí nelze redukovat na otázku „sexuálního vybití“. V patriarchální společnosti souvisí také s mocí, kontrolou, představou ženské poslušnosti a s odporem části mužů vůči ženské emancipaci.

„Mají pocit, že je emancipace ohrožuje - ženy jsou vzdělané, schopné a mohou jim konkurovat na pracovním trhu i ve veřejných funkcích. V rodině už nejsou ochotné všechno snášet, sloužit jim a stále je oprašovat,“ říká. Tady podle ní dává smysl feministická teze, že sexuální násilí není primárně o sexu, ale o moci a nenávisti.

Zlomovým momentem pro veřejnou debatu se stal rok 2012, kdy skupina mužů v autobuse na okraji Dillí brutálně napadla a znásilnila studentku, která později zemřela na následky zranění. Případ vyvolal masové protesty.

„Nejprve demonstrovaly hlavně ženy,“ připomíná Knotková-Čapková. „Policie zpočátku zasahovala velmi hrubě. Když se zmlácené ženy začaly vracet domů, naštvali se i jejich mužští příbuzní a začali na demonstrace chodit také.“

Po protestech se zpřísnily tresty za sexuálně motivované zločiny a začala se školit policie v práci s oběťmi. Podle Knotkové-Čapkové to ale nebylo to hlavní, po čem feministické organizace volaly. Chtěly prevenci, vzdělávání, osvětu v rodinách a změnu společenského přístupu.

Právě Gulabi Gang je jedním z nejviditelnějších symbolů ženského odporu, který však vynikl svým výrazným stylem. „Byl hodně radikální, verbálně i akčně - ve svých demonstracích, stávkách a projevech. Tím hlavně připoutal pozornost,“ říká odbornice.

Radikálnější formy aktivismu jsou mediálně atraktivnější než tichá každodenní práce organizací v terénu. To ale neznamená, že jsou vždy účinnější. „Ty, které nejsou tak hlasité, ale jdou daleko víc do hloubky konkrétní prací, mohou být úspěšnější nebo smysluplnější,“ uvádí.

Přínos Gulabi Gangu podle ní spočíval hlavně v tom, že dokázal problém dostat do veřejného prostoru. „Někdy je možná potřeba společností zatřást nějakým výjimečným projevem, aby si lidé všimli, že se něco děje. Když se na to jen tiše a zdvořile upozorňuje, spousta lidí nad tím mávne rukou.“

Největším rizikem západního pohledu na indické ženy je podle Knotkové-Čapkové zkratka. Indie se snadno stane obrazem zaostalosti, zatímco pozorovatel z Evropy si nevšimne vlastních předsudků ani podobných problémů ve vlastní společnosti.

„Důležité je poznat do hloubky kontext,“ říká. „Nejjednodušší je dívat se na Indii pohledem, který postkoloniální autoři a autorky dávno analyzovali a kritizovali jako orientalismus: my jsme ti nadřazení a vyspělí, oni jsou ti zaostalí,“ říká Knotková-Čapková. „Tak to ale v mnoha ohledech vůbec být nemusí.“