Velmoc bez spojenců: indický tanec mezi Ruskem, Čínou a Západem

Jedna z největších ekonomik světa za miliardy dolarů nakupuje ruskou ropu, americké zbraně a čínské průmyslové součástky.

S Washingtonem, Tokiem a Canberrou spolupracuje v bezpečnostním paktu Quad, v roce 2026 ale předsedá alianci BRICS po boku Moskvy a Pekingu.

Čínu vojensky vyvažuje, Rusko neopouští a Spojeným státům odmítá slíbit bezpodmínečnou loajalitu.

Na první pohled to může vypadat jako prosté lavírování. Indie se však nechce nechat uzavřít do blokového dělení na Východ a Západ. Hlásí se ke globálnímu Jihu, zároveň ale spolupracuje se západními zeměmi a odmítá se podřídit kterémukoli mocenskému centru. Analytici ji proto popisují jako nezápadní, nikoli protizápadní mocnost.

Prosazuje politiku, jejíž základy položil už její první premiér Džaváharlál Nehrú. Ten po získání nezávislosti prohlásil, že smyslem je „držet se stranou od velkých bloků, být přátelští ke všem zemím, nepřipojovat se k žádné alianci“.

Jak tato doktrína funguje v praxi, ukázal 28. únor, kdy Spojené státy a Izrael zaútočily na Írán.

Tisíce kilometrů daleko se kvůli tomu začaly před některými čerpacími stanicemi tvořit fronty a části restaurací i prostým lidem došel plyn na vaření. Hormuzským průlivem, jehož provoz konflikt prakticky zastavil, totiž procházela přibližně polovina indických dodávek ropy a zkapalněného zemního plynu.

Jen o několik týdnů dříve přitom Dillí pod tlakem Washingtonu omezilo nákupy zvýhodněné ruské ropy.

Výpadek dodávek z Perského zálivu ale pragmatické Dillí donutil otočit a jednání s Ruskem o dodávkách obnovit. Během několika týdnů Indie předvedla v praxi základní princip zahraniční politiky, jehož kořeny sahají k postkoloniální zkušenosti a tradici neangažovanosti - nevázat se na jediného partnera.

„Strategická autonomie znamená nezavírat si dveře k nikomu, s kým je možné jednat,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy indolog Zdeněk Štipl. „Z našeho pohledu můžeme říct, že Indie hraje na všechny strany. Z indického pohledu jde ale o pragmatickou zahraniční politiku.“

Podle Štipla bude do budoucna Evropa pro Indii současně konkurentem, dodavatelem, vývojovým zázemím i odbytištěm.

„O spojenci bych rozhodně nemluvil. Indie si nehledá a nevytváří spojence, vytváří si partnery,“ říká Štipl. „Partnerem ale být může, a dokonce poměrně významným,“ dodává. „O takové partnerství stojí obě strany a ani jedna nemá důvod se mu vyhýbat.“

Evropě tak vyrůstá jiný druh konkurenta. „V některých odvětvích Indie není pouze konkurentem, ale možná už Evropu předstihla,“ říká indolog. „Platí to především pro farmacii. Indie je dnes ve farmaceutickém průmyslu skutečnou velmocí a nikdo o tom příliš nepochybuje.“

Na rozdíl od Západu však Indie ve vztazích téměř neakcentuje lidská práva ani povahu režimu druhé strany. V zahraniční politice dává přednost suverenitě států a možnosti jednat s demokratickými i autoritářskými vládami.

Výsledkem tak není neutralita, ale hustá síť vztahů, které se navzájem překrývají a pojišťují. Podle analýzy think tanku Chatham House je Indie jakýsi reformátor - ne, že by nechtěla patřit nikam, nechce ale patřit pod nikoho.

Těžištěm této sítě přesto zůstávají Spojené státy. Navzdory očekávání návrat Donalda Trumpa do Bílého domu sice nepřinesl geopolitický obrat, výrazně však otřásl důvěrou Dillí ve Washington.

Když Trump zatížil indické zboží cly dosahujícími až 50 procent kvůli nákupům ruské ropy, byla to pro Indii tvrdá lekce. Přestože v únoru 2026 v rámci obchodní dohody sazby klesly na 18 procent, základní zkušenost zůstala: přístup na americký trh i politická přízeň Washingtonu podléhají nepředvídatelným výkyvům.

Přišel tak čas hledat pojistku.

Význam Ruska nespočívá pouze ve vzpomínkách na spolupráci během studené války, ze které Indům v paměti utkvěl citát Nikity Chruščova – Hindi Rusi bhai bhai. Indové a Rusové jsou bratři.

Dnes Moskva Indii stále dodává některé zbraňové systémy a náhradní díly a představuje mocenské centrum, které Dillí nechce přenechat výhradně Číně.

Po napadení Ukrajiny Ruskem tak nepřišel čas útok jednoznačně odsoudit, ale stáhnout se pod roušku neutrality a sáhnout po zlevněné ruské ropě. Americko-izraelská válka s Íránem tuto pojistku jen umocnila.

„Pokud je nějaká země izolovaná, není to Indie, jsou to USA,“ prohlásil po začátku války na Ukrajině bývalý indický diplomat Jitendra Nath Misra. Spojené státy si dle něj vysnily Indii jako spojence a protiváhu Číny v „Indo-Pacifiku“. A do tohoto snu spolupráce s Ruskem nezapadá.

Jestliže je Rusko pojistkou, Čína představuje mnohem zásadnější dilema - je zároveň hlavním regionálním rivalem i nepostradatelným obchodním partnerem.

Vztahy obou zemí se zhroutily na jaře 2020, kdy se čínské jednotky dle indické vlády pokusily změnit dosavadní poměry na několika místech podél linie skutečné kontroly. Při červnovém střetu v údolí Galwan zemřelo dvacet indických a nejméně čtyři čínští vojáci. Následující pohraniční pat dostal vztahy na nejnižší úroveň za několik desetiletí.

Ani oteplení vztahů po roce 2024 však nedostalo situaci do stavu před krizí v Galwanu. Na sporné hranici se stále pohybuje odhadem 50 až 60 tisíc vojáků na každé straně.

Vojenské soupeření doplňuje hospodářská závislost. Indie se nesnaží Čínu zcela odříznout - usiluje o derisking, tedy omezování nejnebezpečnějších závislostí při zachování obchodu.

V první polovině fiskálního roku 2025 pocházelo z Číny a Hongkongu přibližně 56 procent dovážených elektronických součástek. U magnetů ze vzácných zemin dosáhl čínský podíl 93 procent a u některých kritických surovin, například lithia, přesahoval 80 procent.

Čína už ukázala, jak může tuto převahu využít. Po zavedení vývozních kontrol v dubnu 2025 se do problémů dostaly indické automobilky i firmy v elektronice, obraně a obnovitelných zdrojích. Některé dodávky Peking nakonec povolil s podmínkou, že nebudou využity pro vojenské účely ani dále vyvezeny do USA.

Spor se ale netýká jen hranice či obchodu, ale také budoucího uspořádání Asie. Indie i Čína podporují multipolární svět, protože takové uspořádání omezuje americkou převahu. Dillí ale zároveň prosazuje multipolární Asii, ve které bude samo jedním z hlavních center moci.

Obě země se tedy shodují, že svět nemá řídit jediná mocnost. Neshodují se však, zda má stejný princip platit také pro jejich vlastní region.

Podle studie think tanku Carnegie Endowment for International Peace tak novým pravděpodobným normálem nebude přátelství, ale souběh dialogu a odstrašení - obě země budou obchodovat a jednat, současně však posilovat vojenské kapacity a připravovat se na možnost další krize.

Stejnou strategii, jakou Dillí používá vůči světovým velmocím, uplatňují i jeho menší sousedé jako Nepál, Bangladéš nebo Srí Lanka, které jako protiváhu k indické převaze využívají Čínu a Spojené státy.

Nepálci využívají a vyhledávají čínské investice a technologie, zároveň se ale neuzavírají Indii. Také Káthmándú dle slov tamního ministra zahraničí každý vztah posuzuje samostatně.

Že se nevyplácí sázet jen na jednu kartu, se ukázalo v Bangladéši. Indie si za vlády Šajch Hasíny Vadžídové vytvořila mimořádně těsný vztah s jedním politickým táborem. Od února 2026 stojí v čele Bangladéše zvolená vláda Tárika Rahmána a Indie se snaží vztahy znovu nastavit. Jednání zatěžuje skutečnost, že Hasína dál žije v Novém Dillí, přestože Bangladéš žádá její vydání.

Nejeden příklad by se dal najít i na Srí Lance, například v roce 2022. Dillí tehdy vzneslo výhrady proti plánovanému připlutí čínské sledovací lodi Jüan Wang 5 do přístavu Hambantota.

Srí Lanka následně Čínu požádala, aby návštěvu odložila, což byl dle médií ústupek indickému diplomatickému tlaku. Indie přitom veřejně odmítala tvrzení, že Srí Lanku „nutí“, a zdůrazňovala, že jde o suverénní stát.

K tomu se přidávají sousedé, jejichž problém není pouze diplomatický. Pákistán představuje dlouhodobé vojenské a jaderné riziko. Občanská válka v Myanmaru se přelévá přes indickou hranici v podobě uprchlíků, zbraní i návratu ozbrojenců do neklidného Manipuru.

V Afghánistánu Dillí pragmaticky prohloubilo vztahy s Tálibánem, mimo jiné kvůli bezpečnostním obavám, rostoucímu čínskému vlivu a prudkému zhoršení vztahů Kábulu s Islámábádem.

Každý z partnerů přitom po Indii něco chce. Washington na ni tlačí kvůli ruské ropě, Moskva usiluje o zachování obranného a energetického partnerství, Evropa o větší shodu na pravidlech světového řádu a Peking o to, aby se Dillí nestalo pevnou součástí protičínských bezpečnostních struktur.