Článek
Když jedu se svou ženou výtahem, děsím se toho, že nastoupíme do kabinky, kde už někdo jede. Nebo že k nám naopak v jiném poschodí někdo další přistoupí.
Protože moje žena se s ním dá okamžitě do řeči. „Máte moc hezký přívěsek!“ řekne třeba ženě středního věku a mladému muži zase pochválí jeho boty. Nebo naopak, to je jedno.
A když náhodou jedeme s někým, kdo si zrovna neoblékl nic mimořádného, pochválí mu něco jiného. Ale vždycky najde způsob, jak se s ním nebo s ní dát do řeči.
Moje žena je výjimečná. Po všech stránkách, samozřejmě, ale teď mám na mysli tuto její schopnost a hlavně chuť mluvit s ostatními. Lidí jako ona totiž ubývá. Což není můj pocit, ale hlavní výstup studie, podle které lidé prostě mluví rok od roku méně.
Zmíněná studie je zajímavá už tím, že vznikla omylem. Původním cílem nebylo porovnávat počty slov, ale replikovat starší výzkum z roku 2007, ve kterém psycholog Matthias Mehl z Arizonské univerzity zjistil, že není pravda, že ženy mluví víc než muži.
Valeria Pfeiferová se tento výzkum rozhodla replikovat na nových datech. A právě tam narazila na zmíněnou nesrovnalost. V roce 2007 vyslovil průměrný člověk kolem 16 tisíc slov denně, v nových datech jich bylo jen 12 700. Mehl zareagoval jako vědec: „Řekl jsem jí, že tam musí být chyba.“
Takový rozdíl byl prostě podezřelý.
Ale chyba tam nebyla. Pfeiferová shromáždila další studie a zjistila, že za čtrnáct let zmizelo plus minus 28 procent pronesených slov denně. A nebyly to žádné dojmy či odhady podle vyplněných dotazníků. Účastníci experimentů nosili u sebe zařízení, které v náhodných intervalech nahrávalo zvuk kolem. Ze záznamu se pak vyhodnocoval počet nahraných slov a odhadovaly se denní průměry.
Ta důležitá otázka samozřejmě zní, proč jsme začali mluvit méně. Prvním podezřelým jsou mobilní telefony. V devadesátých a nultých letech jsme jimi ještě skutečně telefonovali. Dnes se však používají pro posílání textů a počet provolaných minut klesá. Mladým Britům se ostatně v médiích začalo říkat „Generation Mute“, tedy ztlumená generace.
Nejde ale jen o příklon k psaným konverzacím. Z běžného života prostě mizí situace, které pro hovor představovaly příležitost. Nakupujeme online, a když už jdeme do supermarketu, místo pokladní obvykle jdeme k samoobslužné pokladně. Navigace eliminovaly ptaní se na cestu, v mnoha restauracích si můžete objednat jídlo QR kódem.
V tramvaji i ve vlaku se všichni koukají do mobilu, stejné to bývá i ve výtahu. Ano, moji ženu oči spolucestujícího upřené na displej mobilu nedokážou odradit. Ale moje žena je výjimečná, to je vám asi jasné.
Prostě zmizela příležitost pro small talk, tedy nezávaznou konverzaci. Měli bychom plakat? Introverti jásali. Ostatně zmíněný Mathias Mehl publikoval v roce 2010 studii, která tvrdila, že lidé, již vedou méně small talku a mluví víc o podstatných věcech, jsou šťastnější. Konverzace o počasí dostala nálepku, že ve vyšších koncentracích může škodit zdraví.
Jenže Mehl udělal něco, co se ve vědě cení a málo vidí: Vlastní slavný závěr si o osm let později přepočítal sám. S kolegyní Anne Milekovou vzali větší vzorek dat a small talk byl zbaven obvinění: Štěstí nikomu nepřidává, ale ani nebere. Plus další závěr: Přínos konverzace je stejný pro extroverty i introverty. Jinými slovy, není pravdivá obava introvertů, že jim hovory s ostatními zhoršují život.
Na to navazuje experiment, který provedl Nicholas Epley z Chicaga v roce 2014 ve vlacích, jimiž lidé ráno dojíždějí do práce. Dojíždějící rozdělil do skupin: Jedni měli za úkol dát se do řeči se spolucestujícím, druzí mlčet, třetí se chovat jako obvykle. Skoro všichni předem tipovali, že nejpříjemnější bude cesta v tichu. A spletli se. Nejlépe hodnotili cestu ti, kdo se do řeči dali. A ještě jeden detail, který mám na té studii nejraději: Ani jediný účastník nehlásil, že by ho oslovený člověk odmítl. Ani jeden.
Tento experiment se navíc podařilo zreplikovat, a to o sedm let později v Londýně. Co z toho plyne? Kdyby chtěly mít železniční společnosti spokojenější pasažéry, stačí ve vagonech vypnout wifi.
A konečně, letos média hojně citovala studii, která small talk definitivně rehabilitovala. Tým vedený výzkumnicí z Michiganské univerzity vzal 1800 respondentů a nejdřív je nechal předpovědět, jak moc je bude bavit rozhovor na konkrétní téma. Vybrali přitom témata, která sami považovali za nudná: kočky, veganská dieta, první světová válka atd. A výsledek?
Účastníci se v odhadu svého potěšení z takové debaty konzistentně mýlili. Jedním směrem. A to tak, že poté, co debata na dané téma proběhla, bylo jejich potěšení skoro vždycky větší, než čekali. Vysvětlení je celkem jednoduché. Pro pocit z rozhovoru je důležitější váš partner v debatě než téma. Jinými slovy, když je někdo chytrý a zábavný, můžete se s ním bavit o čemkoli.
Plus small talk má ještě další funkci a tou je to, že udržuje a testuje naše vztahy s lidmi, kteří nás obklopují. Když se ptáme souseda na počasí, není to proto, že bychom nevěděli, že je venku vedro. Nebo že by nás jeho názor na to zajímal. My si ale ověřujeme, že spojení mezi námi funguje a že je všechno v pořádku. A až budeme opravdu něco potřebovat, tak se na souseda budeme moci spolehnout.
Tohle všechno jsou důvody, proč by nám měla „mizející slova“ z našich životů vadit. I když jsme někteří introverti. Z dat vyplývá, že každý rok řekneme v průměru o 338 slov denně méně než rok předešlý.
To je pro dva lidi zhruba čtyřminutový rozhovor. Vypněte mobil s tímhle článkem, stejně už jste na konci. Zvedněte oči a rozhlédněte se. Neříkejte, že někde blízko kolem není nikdo, kdo má hezký přívěsek nebo elegantní boty.
