Článek
Chtěli zabránit rozpadu největší země světa, Sovětského svazu. Chtěli zachovat nadvládu komunistické strany a svoji vlastní moc.
Takové byly cíle osmi pučistů, kteří se v noci z 18. na 19. srpna 1991 rozhodli převzít v Moskvě moc, dočasně odstavit prezidenta Michaila Gorbačova a za pomoci armády a speciálních jednotek KGB „obnovit pořádek“.
Místo toho vše dopadlo úplně opačně, než zamýšleli. Jejich krok urychlil zánik SSSR, který přestal existovat na konci téhož roku. 21. srpna 1991 ale bylo po všem.
Rusové tedy mají také svůj 21. srpen, i když si ho téměř nikdo nepřipomíná a současný vůdce Vladimir Putin proslul výrokem, že zánik Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou konce 20. století. Ale zpět do minulosti.
Výbor pro výjimečný stav
Sovětský prezident a generální tajemník komunistické strany Michail Gorbačov odpočíval 18. srpna v horkém letním dni ve své rezidenci ve Forosu na Krymu. Dělníci na její výstavbu kdysi navezli obrovské množství zeminy a dřeva; ke komplexu patřil i kus pláže na pobřeží Černého moře.
Ostraha se skládala ze tří perimetrů. První tvořila prezidentská ochranka, druhý speciální oddíly KGB a pak ještě vojáci hlídali podél zdí a na strážních věžích zvenku. Běžný smrtelník nemohl z objektu spatřit nic. Dokonce i na moři hlídkovaly čluny ministerstva vnitra, aby na pláž nikdo nedoplaval.
Návštěvy se ve Forosu musely dopředu ohlašovat, proto byl Gorbačov překvapený, že v pět hodin odpoledne přijela neočekávaně delegace z Moskvy. Když chtěl zavolat do Kremlu, co se děje, telefon byl hluchý. Rezidenci již v tu dobu odstřihli od spojení s okolním světem.
Vzkaz, který nezvaní hosté přivezli, Gorbačova podle jeho slov šokoval. Měl podepsat prohlášení, že se dočasně vzdává výkonu prezidentské funkce a do čela státu jmenuje dosavadního viceprezidenta Gennadije Janajeva. V opačném případě bude prezident prohlášen za nemocného a jeho povinnosti i tak převezme Janajev jménem takzvaného Výboru pro výjimečný stav.
Proč thajská armáda zasáhla před padesáti lety proti studentům tak brutálně a dokonce některé pověsila na improvizovaných šibenicích přímo v ulicích Bangkoku? Zemřel v prosinci 1989 rumunský diktátor Nicolae Ceaușescu proto, aby neprozradil nic o svých nástupcích a svých bývalých spolupracovnících?
Byl pokus o svržení tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana v roce 2016 jen divadlem, které mělo dát záminku k čistkám? A proč se nezdařil puč ve stejném roce v Černé Hoře, ve kterém mělo podle některých svědectví prsty Rusko?
Na řadu otázek se pokouší odpovědět osmidílný seriál Seznam Zpráv Slavné puče. Každý víkend v červenci a v srpnu přineseme nový díl věnovaný dramatickým událostem v průběhu půlstoletí.
Jednotlivé díly: Argentina 1976 | Thajsko 1976 | Polsko 1981 | Rumunsko 1989 | Turecko 2016
Generální tajemník rozhořčeně odmítl a zůstal na tři dny na Krymu naprosto izolovaný. Nadále ho hlídalo jeho 32 tělesných strážců, nemohl se ale z vily nikam hnout ani nikoho kontaktovat.
O převratu se země a svět dozvěděly následující den - v pondělí 19. srpna v šest hodin ráno.
Televize, rozhlas a tisková agentura TASS vydaly prohlášení Výboru pro výjimečný stav, které slibovalo zastavit hospodářský rozvrat, chaos a rozpad Sovětského svazu.
Podepsáno bylo osm lidí, osm členů výboru: viceprezident Gennadij Janajev, předseda vlády Valentin Pavlov, šéf KGB Vladimir Krjučkov, ministr obrany Dmitrij Jazov, ministr vnitra Boris Pugo, místopředseda Národní rady obrany Oleg Baklanov, předseda Svazu rolníků Vasilij Starodubcev a konečně předseda Svazu průmyslu a dopravy Alexandr Tizjakov.
Gorbačova prohlásili za zdravotně indisponovaného a převzali moc ve jménu záchrany SSSR. Byl to krok v poslední chvíli. Už 20. srpna měli zástupci svazových republik v čele s Ruskem podepsat novou svazovou smlouvu, která by omezila pravomoci moskevského centra.
Opilý vůdce
Pučisté se snažili přesvědčit lidi o tom, že hospodářskou i politickou agónii sovětského systému vyléčí návrat k vládě tvrdé ruky. Ekonomická situace byla tehdy katastrofální, protože státní plánování přestalo fungovat a tržní ekonomika naopak ještě fungovat nezačala.
V obchodech byl nedostatek zboží a pokud se nějaké objevilo, stály se na něj dlouhé fronty. Tisková konference ale nabídla šokující obrázek, protože vůdce pučistů Janajev byl opilý, potil se, mluvil z cesty a nikdo nedokázal odpovědět na otázky, kde je Gorbačov a zda je výbor v souladu s ústavou.
Ulicemi Moskvy začaly v neděli 19. srpna projíždět tanky a obrněné transportéry, ozbrojenci podřízení ministerstvu vnitra a KGB hlídali přístup ke klíčovým budovám a místům v metropoli.
Zároveň se ale zvedl odpor, se kterým projektanti převratu možná nepočítali. Ruský prezident Boris Jelcin (Rusko bylo jednou z patnácti svazových republik Sovětského svazu) puč označil za nezákonný a vyzval Rusy k odporu.
Tisíce lidí se houfovaly v centru města. Na Manéžním náměstí poblíž Kremlu a také na Krasnopresněnském nábřeží před sídlem ruské vlády (nikoli federální sovětské, ale republikové ruské), známým jako Bílý dům.
Jelcin krátce po jedné hodině odpoledne vyšel před Bílý dům, stoupl si na tank a přečetl výzvu k občanům Ruska. Přesvědčoval je, aby se postavili převratu na odpor a bránili svobodu. Před sídlem vlády a ruského prezidenta lidé stavěli barikády a vytvořili řetěz, aby zabránili předpokládanému útoku na Bílý dům.
Jedním z důležitých momentů dramatu byla statečnost dvou pracovníků státní televize - reportéra Viktora Medveděva a zástupce šéfredaktora Valentina Lazutkina.
Medveděvovi se podařilo dostat z hlídané budovy s kamerou do ulic Moskvy a natáčel demonstrace, protesty, stavění barikád a Jelcinův projev. Večer pak v budově televize sestříhal dlouhou reportáž, která měla jít v devět večer v hlavním zpravodajském programu Vremja. „Byl jsem přesvědčený, že se to nebude vysílat. Že to nepovolí,“ řekl později Medveděv.
Přestože pučisté nařídili přísnou cenzuru a žádná informace o nepokojích se nesměla dostat ven, zástupce šéfredaktora Lazutkin se rozhodl, že reportáž pustí.
Díky ní se celé Rusko dozvědělo o odporu vůči výjimečnému stavu a lidé se přidávali na stranu Jelcina. V ulicích Moskvy a Leningradu se shromáždily desetitisíce demonstrantů. „Měl jsem pocit, jako by se nade mnou zřítila klenba. Vedoucí zpravodajské směny mi řekl, ať si raději vezmu volno a někam se ztratím,“ vyprávěl Medvěděv.
Zvrat nakonec zařídila armáda. Velitelé Tamanské a Tulské divize, povolaní do Moskvy pučisty, oznámili přechod na Jelcinovu stranu. Pučisté nařídili 21. srpna provést operaci s krycím názvem Hrom, která měla skončit rozehnáním protestů a zatčením Jelcina.
Velitel výsadkářů Pavel Gračev a šéf speciálního protiteroristického oddílu KGB Alfa Viktor Karpuchin odmítli rozkaz splnit. Výbor pučistů ztratil nad situací kontrolu a rozpadl se. Ministr obrany Jazov zkolaboval kvůli psychickému vyčerpání, ministr vnitra Pugo se ve své pracovně zastřelil. Zbylí členové výboru skončili ve vazbě.
Tři lidé přesto 21. srpna brzy ráno přišli o život. Demonstrant Dmitrij Komar se pokusil zastavit nedaleko Bílého domu obrněný transportér, ale spadl pod něj. Vladimir Usov, který ho neznal, se mu vydal pomoci, ale někdo ho střelil do hlavy. Rozlícený dav pak transportér napadl a při tom byl zastřelen třetí mladík, Ilja Kryčevskij.
Za čtyři měsíce se Sovětský svaz definitivně rozpadl. Státní duma – dolní komora ruského parlamentu – ale udělila všem pučistům 23. února 1994 amnestii. Šéf KGB Vladimir Krjučkov, považovaný za hlavní „mozek“ puče, zemřel v roce 2007. Gennadij Janajev o tři roky později.
A reportér Sergej Medveděv? Krátce působil jako tiskový mluvčí Borise Jelcina a pak se v rodném Kaliningradu dvakrát pokusil kandidovat do Státní dumy. Poprvé jako nezávislý, podruhé jako člen strany Spravedlivé Rusko. V obou případech neuspěl. Později pracoval v armádní televizi Zvězda.
