Teror v zemi tanga a fotbalu řídil blonďatý anděl smrti

„Nejsem na tu dobu pyšný,“ říká ve filmu Dva papežové argentinský duchovní Jorge Mario Bergoglio, později známý jako papež František, Benediktu XVI.

Hraný film z produkce Netflixu, nominovaný na Oscara, se v prostřizích vrací do období, kdy Bergoglio působil v rodné Argentině jako provinciál jezuitského řádu, a to v mimořádně temných časech vlády vojenské diktatury v letech 1976 až 1983.

Vojenský režim tehdy sice pronásledoval hlavně stoupence levice a odboráře, represe ale dolehly i na část katolické církve. Armáda zastřelila několik kněží a duchovních, kteří kázali a pracovali v sociálně slabých čtvrtích argentinských měst a důstojníci je tak považovali za levicové nepřátele.

Budoucí papež si vyčítal, že nezabránil věznění a mučení dvou kněží jezuitského řádu a z obav před represemi likvidoval knihy, které režim považoval za podvratné.

Ve filmu Dva papežové je dialog, který vychází ze skutečnosti. František přichází do velitelství argentinského námořnictva a žádá audienci u jednoho z představitelů junty, admirála Emilia Massery.

Kněz v černém s kolárkem na krku hovoří s admirálem, oblečeným v bílé námořnické uniformě. „To je otec Bergoglio ze semináře,“ říká poradce admirálovi. Ten se usměje: „Ze semináře, kde se z jezuitů stávají marxisté skrze knihy?“

Od děsivých argentinských událostí, respektive jejich počátku, letos uplynulo padesát let.

24. března 1976 ve 3:10 ráno přerušila argentinská televize a rozhlas normální vysílání. Do éteru se dostalo krátké oznámení: Dosavadní prezidentka Isabel Perónová je zatčena a zbavena funkce. Vládu přebírají velitelé ozbrojených sil. Všem obyvatelům se doporučuje vyhýbat se skupinovým shromážděním a řídit se bezpodmínečně pokyny armády, policie a bezpečnostních složek. Podepsáni generál Jorge Videla, admirál Emilio Massera a brigádní generál Orlando Agosti.

Nová vláda vyhlásila výjimečný stav a do ulic vyrazili ozbrojení vojáci. Hlídat klíčové budovy, křižovatky a – zatýkat.

Důstojníci, kteří převzali moc, tak učinili s předsevzetím, že Argentinu zachraňují před ekonomickým krachem, řáděním levicových partyzánů a odborů. A že brání křesťanskou civilizaci proti komunismu.

Vojáci a policisté zatkli desetitisíce lidí, které vyslýchali a mučili v táborech a věznicích. Brutalita režimu byla šokující i na tehdejší latinskoamerické poměry: zadržené vojáci stříleli a těla házeli do masových hrobů.

Někteří Argentinci dodnes nevědí, kde jsou ostatky jejich příbuzných, zmizelých v této vlně tichého teroru.

Generál Videla v rozhovoru pořízeném krátce před jeho smrtí v roce 2010 řekl, že taktikou režimu bylo nechat nepřátele prostě zmizet. Nikdo nic neoznámil, lidé prostě někam zmizeli. „Rozhodli jsme se tak zabránit protestům ve světě,“ vylíčil novináři.

Kolik lidí junta „nechala zmizet“, je dodnes předmětem dohadů. Někteří historici hovoří a píší až o 30 tisících obětí.

Smutnou proslulost si svým sadismem získal důstojník námořnictva a fregatní kapitán Alfredo Artiz, přezdívaný Blonďatý anděl smrti (El Ángel Rubio de la Muerte).

Ve sklepeních námořní akademie v Buenos Aires organizoval výslechy a kruté mučení zadržených. Jako svého trýznitele ho identifikovaly tisíce lidí.

Artiz působil i jako nastrčený agent v organizacích, které kritizovaly porušování lidských práv. Pod jménem Gustavo Niňo vystupoval jako aktivista a při tom vytipovával lidi, které následně armáda zatkla a mnoho z nich zastřelila. Blonďatý anděl smrti putoval před soud až v roce 2011 a dostal doživotí.

„Když jste Argentinec, umět tancovat tango a hrát fotbal je nutnost,“ říká František ve zmíněném filmu.

Fotbal zvláštním způsobem vstoupil i do vojenského převratu. V době, kdy Videla a jeho důstojníci převzali moc, se totiž Argentina chystala na své první (a dosud jediné) pořadatelství fotbalového mistrovství světa. Konalo se v roce 1978.

Režim se akci snažil propagandisticky využít a prezentovat Argentinu jako zemi sjednocenou za svojí vládou, ačkoliv do zahraničí prosakovaly zprávy o děsivých krveprolitích a teroru.

Argentinská velvyslanectví ve světě při vydávání víz fotbalovým fanouškům každého informovala, že zákony zakazují dovážet „podvratné propagandistické materiály a pornografii“.

Fotbalová reprezentace byla pod obrovským tlakem, protože armáda toužila po úspěchu. Videla navštívil tým během soustředění před šampionátem. Útočník Leopoldo Luque po mnoha letech vzpomínal na tehdejší stísněnou atmosféru.

„V prvním zápase s Maďarskem jsme nehráli dobře a čekala nás těžká utkání s Francií a Itálií. Přišel za námi jeden z generálů a říkal, že by to i pro nás mohla být skupina smrti. Prohlásil to s úsměvem, ale nemyslel to jako vtip,“ vyprávěl Luque.

Argentinci se nakonec dostali do finále proti Nizozemsku a Videla zápas sledoval z tribuny v kravatě. Uniformu odložil.

Po utkání měl předávat zlatou trofej vítěznému týmu. Bylo vidět, jak je štěstím bez sebe, že ji nakonec dal do rukou argentinskému kapitánovi Danielu Passarellovi.

Chybělo přitom málo, aby jeho sen nevyšel. V poslední minutě normální hrací doby se totiž před argentinskou brankou objevil nizozemský útočník Robert Rensenbrink a zblízka trefil tyč. V prodloužení ale dali dva góly Argentinci, takže titul zůstal doma.

Vojenský režim nakonec doplatil na snahu zvýšit svoji popularitu doma. V roce 1982 zaútočil na Falklandy. Ty patřily Velké Británii, což Argentince bez ohledu na rozdíly v politických názorech popuzovalo.

Generálové se domnívali, že Londýn nebude kvůli malému kusu země riskovat válku a nepošle své vojáky bojovat přes polovinu zeměkoule. Byl to špatný úsudek. Britové vojáky poslali a argentinská vojenská diktatura se po porážce zhroutila.