Článek
Polovina července před deseti lety pro evropská média rozhodně nebyla takzvanou okurkovou sezónou, kdy je nouze o pořádné zprávy a novinky.
V pátek večer 14. července zhruba hodinu před půlnocí najel na promenádě ve francouzské Nice terorista za volantem do chodců a šestaosmdesát jich zavraždil. K hrůznému činu se přihlásila organizace Islámský stát a Francie žila ve strachu, kdy teroristé udeří příště.
O necelých čtyřiadvacet hodin později přišel další šok. Vojáci v Turecku obsadili letiště v Istanbulu, budovy ministerstev v Ankaře, sídla vojenských a policejních sil. Vnikli do budovy turecké televize TRT a donutili moderátorku, aby ve studiu přečetla v živém vysílání, že moc v zemi přebírá Rada pro domácí mír.
Klíčoví muži stáli za Erdoganem
Pokus o převrat před deseti lety ale neměl dlouhého trvání. Vzbouřenci, kteří podle svého programu chtěli zastavit vzdalování země od sekulárního modelu zakladatele Turecké republiky Mustafy Kemala Atatürka, nezískali potřebnou podporu. Nezatkli žádné vlivné politiky a prezident Recep Tayyip Erdogan se v noci přesunul ze svého letního sídla v Marmarisu u Středozemního moře do metropole Ankary.
Vzpouru vedl bývalý velitel letectva generál Akin Öztürk a podplukovník Muzaffer Düzenli. Proti nim se ale postavili dva muži, jejichž role byla klíčová pro neúspěch převratu. Ředitel turecké zpravodajské služby MIT Hakan Fidan a velitel první armádní divize generál Ümit Dündar. Vzbouřenci zajali náčelníka generálního štábu turecké armády Hulusiho Akara, ale ten odmítl spolupracovat.
Proč thajská armáda zasáhla před padesáti lety proti studentům tak brutálně a dokonce některé pověsila na improvizovaných šibenicích přímo v ulicích Bangkoku? Zemřel v prosinci 1989 rumunský diktátor Nicolae Ceaușescu proto, aby neprozradil nic o svých nástupcích a svých bývalých spolupracovnících?
Byl pokus o svržení tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana v roce 2016 jen divadlem, které mělo dát záminku k čistkám? A proč se nezdařil puč ve stejném roce v Černé Hoře, ve kterém mělo podle některých svědectví prsty Rusko?
Na řadu otázek se pokouší odpovědět osmidílný seriál Seznam Zpráv Slavné puče. Každý víkend v červenci a v srpnu přineseme nový díl věnovaný dramatickým událostem v průběhu půlstoletí.
Jednotlivé díly: Argentina 1976 | Thajsko 1976 | Rumunsko 1989
Prezident Erdogan využil puče k rozsáhlým čistkám ve státním aparátu, armádě a justici. O práci přišly desetitisíce úředníků, soudců, státních zástupců, důstojníků nebo policistů. Některá média ztratila licenci. Erdogan si připravil půdu pro přechod na prezidentský systém a posílení svých pravomocí, které stvrdilo o rok později referendum.
Z dostupných informací, které zveřejnil v investigativní reportáži například německý časopis Der Spiegel je zřejmé, že prezident už před pučem nařídil propouštění v armádě. Pokus o převrat tak byl pravděpodobně reakcí části ozbrojených sil, která se cítila čistkami ohrožena.
Vzbouřenci si ale předávali zprávy přes aplikaci WhatsApp a už v sobotu kolem čtvrté hodiny ranní se stáhli ze všech míst, která obsadili. „Bůh vám buď všem nápomocen,“ napsal ve skupinovém chatu podplukovník Düzenli.
Pochybnosti o hlavním strůjci
Erdogan dodnes trvá na tom, že puč řídil na dálku z exilu ve Spojených státech muslimský duchovní Fethullah Gülen. Ten zemřel před dvěma lety, Ankara neúspěšně žádala USA o jeho vydání.
„Nesmíme zapomenout, že máme co do činění s organizací, která využila příležitosti nabízené demokracií, aby posílila a pak obrátila zbraně proti vlastnímu lidu,“ prohlásil minulý týden Erdogan v parlamentu během proslovu k desátému výročí převratu.
Západní rozvědky ve svých analýzách ale dospěly k názoru, že někteří pučisté možná sympatizovali s Güllenem, ale není důvod se domnívat, že by vlivný exilový duchovní převrat řídil. „Turecko se nás snaží přesvědčit na mnoha úrovních o Güllenově vině, ale neúspěšně,“ uvedl tehdejší šéf německé výzvědné služby BND Bruno Kahl.
Existuje ovšem také teorie, že puč byl divadlem, sehraným právě na pokyn Erdogana a jeho okolí. A že šlo o takzvanou operaci pod falešnou vlajkou, podobně jako například požár Říšského sněmu v Německu v roce 1933.
K tomuto výkladu se přiklonilo například výzkumné centrum American Enterprise Institute (AEI). Poukazovalo na neuvěřitelný diletantismus pučistů, rychle provedené čistky, přínos pro Erdogana a také podivné načasování převratu v devět hodin večer.
Kdo měl z puče velkou radost, byl tehdejší prezident sousední Sýrie Bašár Asad. Vyčítal Erdoganovi, že podporoval syrské povstalce a syrská média tak jásala nad tím, že svržen byl turecký, a nikoliv syrský prezident. Nakonec se ale smál Erdogan, když Asad musel ze Sýrie na konci roku 2024 uprchnout.
