„Místo aby žrala, tak blbne.“ Jak se v pražské zoo starají o ohrožené luskouny

Je 7:30 a zahrada se pomalu probouzí. U prázdných turniketů si nás vyzvedává chovatel David Vala, jedna z velmi viditelných a populárních tváří pražské zoo.

Určitě tomu napomáhá, že má návštěvnicky atraktivní a zoologicky cenná zvířata. Ale hlavně si vymyslel programy, které, ač nejsou levné, tak je návštěvníci ve velkém kupují. Z peněz nic moc nevidí, jen odměny pár stovek korun.

Drtivá většina financí totiž putuje na zvířata, aby se řešily důvody jejich úbytku: pytláctví u luskounů, svrab (laicky prašivina) u vombatů a rakovina u čertů.

David Vala působí nejprve poměrně odměřeně. To se ale změní v okamžiku, kdy mluví o svých svěřencích. Především o zmiňovaných luskounech, vombatech a tasmánských čertech. Když mluví o nových mláďatech, je dojatý. Naopak viditelně smutní, když mluví o krátkověkosti čertů a jejich úhynech.

Seznam Zprávy přinášejí první díl fotoreportáže z pražské zoo, ve které se podíváme na luskouny. V dalších dílech se přesuneme k vombatům a následně na večerní krmení čertů.

David Vala nás rychlým krokem bere do zázemí Indonéské džungle. Místnosti okupuje kreativní chaos, tu a tam je terárko nebo akvárko. Scházíme o patro níž. Dostáváme roušky a vkročíme do dezinfekčního roztoku.

Luskouni jsou náchylní na respirační choroby, i to je důvod, proč do jejich expozice jenom rychle nahlédneme. Když je vyšší riziko nákazy nebo jsou nemocní, luskouni dokonce dvakrát denně na 15 minut inhalují výpary z eukalyptového oleje.

Vzhledem k tomu, že jejich populace za poslední desetiletí klesla nejméně o 90 procent a mediálně jsou známí jako „nejpašovanější zvíře světa“, je potřeba chránit každého jedince.

„Ročně jich je upytlačeno 200 tisíc. Vozí se do Číny na údajnou tradiční medicínu. Může se nám zdát, že to je daleko, ale asi před půl rokem zadrželi na pražském letišti prášek z jejich šupin,“ říká Vala s tím, že jsme tranzitní země.

Ochranáři i výzkumníci se snaží s pašeráky udržet krok, a proto v pražské zoo nabírali částečky pachu v luskouních expozicích a norách. Vzorky by měly napomoct k odhalování jejich šupin a těl třeba v lodních kontejnerech.

Na hodinkách svítí osm hodin a David Vala se stává kuchařem. Připravuje luskounům speciální kaši.

Na chodbě v rohu nabírá z mrazáku larvy včelích trubců, přidává ovoce a vitaminy. Konkrétnější dále být nemůžeme, protože přesné složení kaše je chráněné.

Luskoun byl totiž dlouho považovaný za nechovatelné zvíře, protože je to potravní specialista. Živí se mravenci, termity, a to v takovém množství, že by byl chov neudržitelný.

David Vala také upozorňuje, že o nich stále víme velmi málo. „Teď je devět nově popisovaných druhů luskounů. V zoologických zahradách jsou chované asi dva, tři druhy. Což je strašně málo. Kaši vymýšleli na Tchaj-wanu 20 let, než zjistili, co tam má být. Všechno se váží na desetinu gramu a Tchaj-pej nechce, aby se to někde ukazovalo. Kvůli pytlákům.“

Kdyby totiž pašeráci zjistili, jak luskouny v zajetí krmit, mohli by se je pokusit množit na farmách.

Chovatel Vala vytahuje mixér a vše důkladně promíchá. Z police sundá rýžovar a vypráví jednu z mnoha historek, které výborně ilustrují práci chovatele.

Právě krmení je totiž jeden z nejdůležitějších aspektů. I když mají chovatelé přesný návod, proměnných je celá řada. Třeba včelí larvy - ty mají na Tchaj-wanu více tekutiny, česká kaše pak může být sušší a luskounům nebude chutnat.

„V Asii mají jiné typy rýžovaru. Na Tchaj-wanu je to nenapadlo, nás taky ne. Mají hrnec, do kterého nalijete vodu, do toho dáte další hrnec s vodou a rýží. Přiklopíte jej pokličkou a to celé znovu přiklopíte pokličkou. Jenže u nás máte hrnec a ten se zespodu zahřívá,“ vysvětluje Vala.

Do rýžovaru tak dali misku a do té kaši. Jenže kondenzující voda ji zase dělala tekutější, a tak řešili, kolik gramů vody nalít, aby to vše nutričně vycházelo.

„Musíte improvizovat, nějak to vymyslet. Rozdíl je třeba i v jablkách, protože máme jiné odrůdy, jinak sladké, s trochu jiným složením,“ dodává.

Potřeba jsou i speciální vitaminy. Ty se zase vozí z Tchaj-wanu.

A i tady je další historka: „My jsme tam zrovna s kolegou letěli a když jsme se vraceli, tak nám vitaminy dali, abychom si je přivezli. Takže jsme v kufru vezli nějaký bílý prášek a řešili, jestli nás na letišti pustí. Nalepili na to papír, že to jsou vitaminy a je to bezpečné, ale…“

Nakonec je pustili.

Luskouni se také velmi hlídají. Každé tři měsíce chodí na odběry krve. Březí samice chodí od čtvrtého měsíce na ultrazvuk. Chovatelé na ně pravidelně dohlížejí na kamerách.

Během našeho povídání v rohu proběhne malá myška, chodbou se nese řev makaků a po bloku, do kterého si píši poznámky, lezou maličtí mravenci.

Za námi je jedno mraveniště postavené. Černé tečky prolézají plastovými trubkami, které propojují jednotlivá skleněná terária s cestičkami v hlíně.

Slouží zejména luskouním mláďatům: „Když mláďata přecházejí z mléčné stravy na kaši, tak je tam padesátiprocentní mortalita. Nepřejdou a uhynou. Na Tchaj-wanu k tomu používají mravence. K tomu dávají kaši a jak mládě hrabe a žere mravence, tak tím žere i kaši a zvyká si na ni.“

Kolonie přijela z Rakouska. Když na kaši přecházela samice Connie, nechtěla ji. David Vala s kolegy tak obepisovali ostatní zahrady, jestli nemají nějaké mravence. Z Vídně jim napsali, že je mají a že jsou k dispozici. Tak tam zajeli, pár živými mravenci ochutili kaši a Connie začala žrát.

Dříve museli v Tchaj-peji rozkrmovat samici Run Hou Tang, která poté přišla do pražské zoo. A to dokonce dva roky.

„Když komunikujeme nějaký problém s Tchaj-wanem, tak nám řeknou, ať jim dáme mravence. Jenže oni jdou do pralesa a tam si nařežou mravence. Nebo je mají mražené. To u nás nejde,“ vysvětluje Vala.

Mravenci tedy sice pomáhají, aby luskouni žrali, ale zase hrozí, že se na nich stanou závislí. Takovou zkušenost mají z Chicaga, kde jich nyní potřebují 50 kilo ročně. Pro představu, jeden mravenec může vážit mezi jedním až pěti miligramy.

Connie sice už kaši žere, ale stejně vymýšlí blbosti, dodává Vala: „Je teďka puberťačka. Blbne, chodí okolo, různě hrabe místo toho, aby žrala.“

Chovatel poukazuje také na to, že luskouni jsou obecně zvědaví. „Mají obrovskou sílu, normálně vyhrabou kytku z květináče. Zahradníci jsou z toho na větvi, furt to zasazují zpátky, přesazují,“ říká Vala.

Dnes je s námi ještě další z chovatelů, Matyáš Topič. S Davidem Valou se nám oba věnují, i když běžně by pracovali daleko víc. Zatímco jeden by připravoval jídlo, druhý by uklízel výběhy. Aby jim zbyl čas na další věci, které potřebují řešit, ale nejsou tak akutní.

Zatímco David Vala má stálý rajon, ostatní chovatelé chodí k více druhům zvířat - třeba i k menším hlodavcům nebo medvědům.

Jaká zvířata luskouni vlastně pro chovatele jsou, kromě toho, že spí až 22 hodin denně? Poznají svého oblíbeného chovatele?

„Na Davida moc nereagují. Na nás jo. Máme načichlé oblečení, vlasy od dalších zvířat. Jejich hlavním smyslem je čich, takže nějaká reakce tam je,“ říká Topič.

Je skoro půl deváté, kaše je hotová a na řadě je krmení.

„Chceš Šišku nebo Koňase?“ ptá se David Vala kolegy.

„Šišku,“ směje se Matyáš Topič a vysvětluje, proč. Když Connie dával krmení Vala, nebyl problém. Od ostatních ale moc nežrala.

„Přišel jsem, vzal misku, přihřál jí to, sedl si vedle ní a všechno sežrala. Tak jsme řešili, jestli na mně není moc závislá,“ říká Vala.

Dneska žerou obě. K expozicím navíc přicházejí první návštěvníci, a tak mají unikátní příležitost vidět luskouny.

„To je opravdu vrchol lenosti. Ta je po tátovi, k tomu jídlu si i lehne,“ komentuje Šišku chovatel Topič.

Chovatelé poté uklízejí výběhy. Oba se sklánějí a hrabou v hlíně. Musejí totiž vyhrabat trus, který si luskouni zahrabávají do země.

Matyáš Topič pak kvůli úklidu chytne Šišku a ta se schoulí. Návštěvníky, hlavně zahraniční, to dojme a rychle vytahují mobily.

Vedle nich je cedulka upozorňující na to, jak kvůli lidstvu luskouni vymírají. Většina si jí ani nevšimne.

David Vala ale říká, že minimálně v Česku se daří osvětu o osudu luskounů šířit a u lidí je zvíře velmi oblíbené.

Pražská zoologická zahrada je unikátní v tom, že se chovatelům podařilo luskouny rozmnožit. V Evropě vůbec poprvé. Když tak nyní jiné zahrady uvažují o chovu těchto ohrožených zvířat, jezdí se učit právě do Prahy.

A i návštěvnický ohlas je velký. David Vala má totiž na starosti zvířata, která toho fakt hodně naspí. A tak má čas vymýšlet i různé doprovodné programy.

U luskounů to je snídaně, jednou za 14 dní, v neděli v osm hodin ráno, ještě před začátkem otvírací doby.

„Přijela paní z Nizozemí a říkala, že miluje luskouny, tak si snídani koupila a do Prahy přijela jen kvůli tomu. Měli jsme rodinu z Anglie. Paní s malou holčičkou z Říma, která říkala, že sleduje Šišku a chtěly ji vidět.“

Postupně se přesouváme do Darwinova kráteru. Krátce rozebíráme i mezinárodní politiku. Luskouny totiž máme díky návštěvě tehdejšího primátora Zdeňka Hřiba (Piráti) v roce 2019 na Tchaj-wanu.

A tím, že máme luskouny, nemůžeme mít pandu. Čína Tchaj-wan neuznává, takže buď šupinatá kulička, nebo bílo-černý medvěd.

David Vala s Matyášem Topičem se ještě rychle zastavují u výběhu zorily v dolní části zahrady, u lachtanů.

Ve výběhu je teprve třetí den, tak se chtějí ujistit, že třeba neutekla.

„Třeba jestli někam nevyšplhala. Sice nešplhá, ale kurátor Pavel Brandl říká, že každé zvíře se v pražské zoo šplhat naučí,“ popisuje s nadsázkou chovatel Topič.

Viděl tam navíc i stopy kuny. Obstála drobná, černo-bílá africká šelmička?

„Podle otisků na skle to vypadá, že kunu vypráskala,“ říká.

Po chvíli hledání ji najdou. Je v pořádku a pořád na svém místě.

Pak se svižným krokem přesouvám ke klokanům a vombatům. O těch si budete moct přečíst v dalším pokračování fotoreportáže.