Řada nejoblíbenějších reality show není z Ameriky ani Británie. Vede jiná země

Pokud i vy rádi sledujete intriky Zrádců, fandíte zpěvákům v The Voice, šmírujete účastníky Big Brothera nebo se bavíte u Máme rádi Česko, možná by vás nenapadlo, že se nejedná o americké nebo britské televizní formáty. Pravda je překvapivější.

Jedním z nejúspěšnějších exportérů televizní zábavy je relativně nevýrazná evropská země – Nizozemsko. Právě tam se zrodily pořady u nás vysílané pod názvy Big Brother, The Voice Česko Slovensko (dříve Hlas Česko Slovenska), Ber nebo neber, Máme rádi Česko, případně v posledních letech tolik oblíbení Zrádci.

Obliba nepramení z toho, že bychom si byli s Nizozemci nějak extra podobní, televizní pořady jako vývozní artikl posílají do desítky zemí celého světa. Češi navíc konzumují reality show jinak než Holanďané.

„V Česku jsou reality show vnímané o něco víc jako pokleslá zábava, v nejlepším případě jako guilty pleasure,“ říká nederlandistka Martina Vokáčová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V Nizozemsku podobné formáty dokonce vysílá i veřejnoprávní televize. Třeba seznamovací Boer zoekt vrouw (Farmář hledá ženu) byste na soukromé televizi hledali marně.

České publikum podle ní také stále častěji zaměňuje to, jak dobře soutěžící hraje, s tím, jaký člověk ve skutečnosti je. Například u Zrádců je klam přímo součástí pravidel hry. I česká verze tak může postupně měnit způsob, jakým se na reality show díváme.

Velký zlom přišel na konci devadesátých let. V roce 1999 uvedla nizozemská produkční společnost Endemol pořad Big Brother. Za jeho vznikem stál producent John de Mol, který se na projektu podílel společně s Joopem van den Endem.

The Washington Post tehdy napsal, že na Big Brotherovi není nic „zvlášť nizozemského“, zároveň ale připomněl okna amsterdamské Čtvrti červených luceren. Ta podle listu slouží jako připomínka, že lidem v Nizozemsku nemusí vadit, když je někdo sleduje.

Jednoduché vysvětlení, že nizozemské publikum bylo na podobný experiment připravenější než diváci jinde, podle nederlandistky Martiny Vokáčové neobstojí. Uvedení Big Brothera v Nizozemsku naopak provázela výrazná morální panika. Endemol se podle ní dokonce obával, zda se pořad vůbec podaří odvysílat. „Možná by se tak naopak dalo říct, že přispívat ke vzniku těchto formátů může kombinace otevřenosti a netolerance k zavedeným pořádkům,“ uvádí Vokáčová.

John de Mol každopádně věřil, že vytvořil něco zásadního. „Big Brother bude pro Endemol tím, čím je Mickey Mouse pro Disneyho,“ řekl v den uvedení show. „Za dvacet let, až se bude mluvit o televizi, bude se mluvit o době před Big Brotherem a po něm.“

Nemýlil se. Z Big Brothera se stal jedinečný úkaz, který se rozšířil po celém světě. V 57 zemích ho vidělo přes 600 milionů diváků, včetně těch českých.

Český divák si nizozemský experiment ostatně pamatuje velmi dobře i díky zajímavé souhře s další, velice podobnou reality show. V roce 2005 proti sobě televize Nova a Prima postavily Big Brothera a VyVolené, jejichž principem bylo sledovat lidi zavřené ve vile, kteří měli plnit úkoly, a kteří postupně vypadávali. Z tohoto souboje se stal jeden z velkých televizních fenoménů své doby. Paradoxem je, že v Česku a na Slovensku nakonec lépe uspěl formát vycházející z maďarského Való Világ, který vznikl jako konkurence Big Brothera.

Zdá se, že nizozemský recept na televizní úspěch funguje i dnes. Důkazem je aktuální hit Zrádci (v originále De Verraders), který v Nizozemsku odstartoval v roce 2021.

Příběh jeho vzniku zní jako z dobrodružného románu. Kreativní producent Marc Pos v roce 2014 četl knihu o události z roku 1629 – ztroskotání lodi Batavia patřící Nizozemské východoindické společnosti u pobřeží Austrálie. Přeživší propadli paranoie a vytvořili skupinu spiklenců, načež následovala krvavá vzpoura. Nikdo nevěděl, komu může věřit.

Marc Pos si uvědomil, že právě extrémní lidské chování v prostředí plném nedůvěry by mohlo být nosným materiálem pro televizní show. Spojil se s dalším nizozemským kreativcem Jasperem Hoogendoornem a společně zkombinovali historický příběh s mechanismem populární společenské hry Vlkodlaci, v Česku známé jako Městečko Palermo. Dnes to zní jako jasný recept na televizní hit. Jenže v roce 2014 to tak vůbec nevypadalo.

Pos a Hoogendoorn nabízeli koncept televizím šest let a více než třicetkrát byli odmítnuti. Televizní manažeři nechápali, proč by se divák měl dívat na pořad, ve kterém od začátku ví, kdo jsou zrádci.

Tvůrci naopak tvrdili, že právě v tom je kouzlo. Divák nemá hádat. Má pozorovat. Sleduje, jak se lidé navzájem manipulují, jak si přestávají věřit a jak se skupina postupně rozpadá. Holandská komerční televizní stanice RTL 4 nakonec v roce 2020 souhlasila. Show se trefila do doby paranoie a klaustrofobie covidové pandemie a okamžitě se stala celosvětovou senzací.

Dnes existují lokální verze mimo jiné ve Velké Británii, Spojených státech, Austrálii a Česku. Česká verze Zrádců se na Primě poprvé objevila v roce 2024. Třetí řada reality show zrádci odstartuje na Prima+ 16. září.

Nizozemské publikum přitom mělo s podobnou hrou mnohem delší zkušenost. Od roku 1999 tam běží Wie is de Mol? (The Mole, v překladu Krtek), v němž soutěžící mezi sebou hledají ukrytého sabotéra. Na rozdíl od Zrádců jeho identitu neznají ani diváci. Kolem pořadu vznikla rozsáhlá fanouškovská komunita, která jeho identitu analyzuje. Letos skončila už 26. řada.

V čem tkví úspěch nizozemských pořadů, které se licencují po celém světě? Důvodů je několik, jedním z nich je právě i jeho velikost, nebo v tomto případě spíše ne-velikost. Nizozemsko má relativně malý domácí trh. Producent, který chce vytvořit velký a drahý televizní formát, proto nemůže dlouhodobě spoléhat pouze na domácí diváky, musí přemýšlet i o expanzi do zahraničí.

Další důvod je historický a souvisí s tím, jak nizozemská televize fungovala ještě před nástupem komerčních stanic. Nizozemská společnost se historicky rozdělovala podle čtyř pilířů na katolickou, protestantskou, socialistickou a liberální. Jednotlivé skupiny měly vlastní instituce, organizace i média a televizní vysílání se stalo jedním z míst, kde si vytvářely a prožívaly vlastní kulturní identitu.

Když se nizozemský televizní trh v roce 1992 komercializoval, producenti se ocitli v prostředí s dlouhou zkušeností oslovování různých a často velmi odlišných skupin diváků. Právě v tomto prostředí se podle Vokáčové formoval způsob práce, který nizozemským producentům pomohl vytvořit jeden z nejúspěšnějších exportních artiklů televizního průmyslu: zábavný formát reality show.

„Nizozemsko tak mělo, minimálně v Evropě, určitý náskok v podobě zavedených producentských firem, které měly dobré podmínky s televizními formáty experimentovat a třeba právě i s ohledem na relativně malý domácí trh vymýšlet zábavní pořady, kam si různé lokální produkce pouze dosadí reálie,“ vysvětluje Vokáčová.

Producenti, mezi nimi především Endemol, se naučili stavět pořady na univerzálních lidských tématech, která zároveň umožňují zapojit konkrétní místní publikum.

Vztahy. Soutěž. Nedůvěra. Touha po vítězství. Konflikt. Hledání lásky. Témata, kterým rozumí divák v Amsterdamu stejně jako v Praze, Londýně nebo New Yorku. Konkrétní způsob, jakým se s nimi pracuje, se ale může přizpůsobit místní kultuře. V tom spočívá jedna z hlavních předností nizozemských formátů: už při jejich vzniku se počítá s tím, že jednou překročí hranice.

Formát musí mít pevné a srozumitelné jádro, ale zároveň dostatek prostoru pro lokální adaptaci. Nizozemský televizní průmysl tak postupně vytvořil něco, co připomíná televizní laboratoř. Nový nápad se otestuje na domácím trhu. Pokud funguje, prodá se jeho základní princip dál.

Do toho vstupuje ještě jedna vlastnost, která je pro velké televizní trhy leckdy obtížnější: ochota riskovat. „Myslím, že je to částečně součástí naší nizozemské povahy. Někdy něco ztratíte, jindy něco získáte,“ řekl Michel Nillesen, šéf nizozemské produkční společnosti IDTV, v roce 2024 pro The Guardian.

Právě určitá ochota přijmout riziko je v televizním průmyslu překvapivě důležitá. Nový formát totiž nemusí fungovat. Může být příliš zvláštní, příliš drahý nebo jednoduše přijít ve špatný čas.

Nizozemská televizní laboratoř má navíc jednu vlastnost, která je pro velké televizní trhy obtížnější: nebojí se přijít s nápadem, který na první pohled působí absurdně. Nizozemská televizní tvorba má dlouhou tradici pořadů, které vedle zábavy otevírají společenská témata a vyvolávají debatu. Vznikly tak například formáty Uit de Kast věnovaný coming outu nebo kontroverzní De Grote Donorshow, který upozornil na nedostatek dárců orgánů.

Právě druhý zmíněný pořad, odvysílaný v roce 2007 veřejnoprávní televizí BNN, ukázal, jak daleko může takový experiment zajít. Tři pacienti s nemocnými ledvinami v něm soutěžili o šanci získat ledvinu od umírající ženy (ve skutečnosti zdravé herečky). Zní to jako cynická reality show.

Nakonec se ukázalo, že šlo o provokativní kampaň upozorňující na nedostatek dárců orgánů v Nizozemsku. Pořad vyvolal mezinárodní kontroverzi a právě to byl účel. Televize dokázala využít mechanismy reality show k otevření tématu, které by se do běžného pořadu dostávalo jen obtížně.

Ingredience v nizozemské laboratoři televizní zábavy nedochází. Mezi novější formáty patří třeba kvízová show The Floor, v níž stovka soutěžících bojuje o území na obří LED podlaze rozdělené do sta polí podle různých oblastí znalostí. Připravuje se také The Golden Elevators, který spojuje kvíz s psychologickou hrou o důvěře a zradě.