„Válka bývala hlasitější.“ Fronta je všude, kam doletí dron

Na první pohled není jasné, kde fronta začíná a kde končí.

Rozbitá cesta, pár stromů, hlína rozrytá pásy techniky a malé jámy ukryté pod zemí. Nikde žádná kolona tanků, pohyb vojáků nebo linie zákopů, kterou by šlo z dálky rozeznat. Jen ticho a občas vzdálený zvuk motoru.

Pak se na obloze objeví dron.

Je malý a z výšky téměř neviditelný, jeho kamera ale dokáže sledovat krajinu pod ním a hledat cokoli, co se v ní pohne.

Vojáci se proto tísní v malých podzemních úkrytech a na povrch vycházejí jen na nezbytně dlouhou dobu. Někteří v nich zůstávají celé týdny i měsíce.

Ukrajinský voják s přezdívkou Kenya takto strávil na přední pozici u Kosťantynivky 225 dní. Během té doby se ho jeho jednotka pětkrát pokusila vystřídat, ale ani jednou se k němu nedokázala bezpečně dostat.

„Pokaždé, když jsme museli opustit své pozice, jsme se modlili, abychom se vrátili živí,“ popsal Kenya pro britskou BBC.

Když se nakonec vydal zpět, čekala ho cesta dlouhá 11 kilometrů. Trvala mu dva dny, během nichž se musel vyhýbat minám a zároveň se skrývat před ruskými drony. Po více než sedmi měsících v úkrytu byly jeho svaly tak ochablé, že měl problém chodit.

Takzvaná zóna smrti je pás území, který se podél linie dotyku na východě a jihu Ukrajiny táhne stovky kilometrů.

Zahrnuje oblasti kolem Kosťantynivky a Časiv Jaru v Doněcké oblasti a pokračuje dál směrem k Pokrovsku. V některých místech je až 30 kilometrů široká a rozprostírá se na obou stranách fronty.

„Proč se tomu říká zóna smrti? Má to lidem vysvětlit, že jasná frontová linie už neexistuje,“ vysvětluje Horovec, příslušník ukrajinské jednotky dronů středního doletu Shidni Kotyky.

Naráží na to, že hranice nejnebezpečnějšího pásu Evropy neurčují zákopy ani opevnění, ale dosah bezpilotních letounů. A ten se zásadně rozšířil. Zatímco dříve měly jednoduché FPV drony, které k útokům používají obě strany, dolet pět až sedm kilometrů, teď jsou to desítky kilometrů.

Nebezpečí tak nekončí několik set metrů za první linií, ale sahá hluboko do prostoru, který by se ještě před pár lety dal považovat za relativně bezpečný.

„Být v zákopu blízko fronty může být bezpečnější než jet autem mnohem dál od ní, protože auto je viditelné pro drony,“ doplňuje Horovec.

Čím blíže jsou vojáci nepříteli, tím hustější je nad nimi síť dronů. Ukrajinští pěšáci proto často fungují především jako pozorovatelé. Z úkrytů sledují okolí a snaží se neprozradit svou pozici. Pokud zahlédnou nepřítele, mohou k útoku přivolat dron.

Stejným způsobem se musí pohybovat i ruské jednotky. Do nejpřednějších pozic se jejich vojáci snaží dostat v malých skupinách - někdy pěšky, jindy na motocyklech nebo čtyřkolkách. Jejich cílem přitom nemusí být okamžitý útok.

Pokud na ukrajinské straně najdou opuštěný zákop, dům nebo jiný úkryt, mohou se v něm ukrýt a čekat na posily.

Pozice tak mohou měnit majitele postupně, bez klasického útoku v podobě velkého nástupu pěchoty. „Za deset dní jich tam nakonec máte pět. A to je všechno – obsadili pozici,“ popsal agentuře Reuters zástupce velitele ukrajinské brigády Ljuty Roman Poliščuk.

V takovém prostředí je zásadní každý přesun. Dostat vojáky na pozici, přivézt jim munici a jídlo, případně je po týdnech či měsících vystřídat, může být obtížnější než samotné držení stanoviště.

Vozidla s municí či proviantem se proto snaží projet úsekem co nejrychleji. Nad nimi ale mohou operovat průzkumné i útočné drony, přičemž elektronické rušičky mají jen omezenou schopnost útokům zabránit.

„Před rokem nebo dvěma jste mohli dojet pět kilometrů od fronty, dnes je i patnáct kilometrů zónou extrémního nebezpečí,“ říká muž s přezdívkou Matematik, velitel ukrajinské jednotky pozemních dronů Lava.

Dronové nebezpečí přitom často začíná už v týlových centrech, která leží i 80 kilometrů od ruských pozic. Deset patnáct kilometrů od nepřítele je pak řeč o neobyvatelných oblastech.

„Válka bývala hlasitější,“ řekla litevské televizi LRT Vesna, která rovněž působí v dronové jednotce Shidni Kotyky. „Teď máte falešný pocit bezpečí, protože je ticho, ale můžete být velmi rychle a zničehonic zabiti.“

Pro vojáky, kteří v zóně smrti zůstávají, se každodenní život odehrává na několika metrech čtverečních pod zemí.

Serhij Krynyckyj strávil na frontě téměř rok. Mezi dubnem 2025 a březnem 2026 byl nasazen poblíž Časiv Jaru, kde se s jedním spolubojovníkem ukrývali v prostoru tři krát čtyři metry.

Ve stísněném prostoru jedli, spali, hádali se i smáli, zatímco venku pokračovaly boje. Jídlo někdy hledali mezi mrtvými vojáky.

Pak Serhijova kolegu zasáhl šrapnel z bomby shozené dronem, který mu přerušil tepnu v noze, a muž vykrvácel.

„Ráno spolu vtipkujete a večer už vás volají brány nebes,“ vzpomínal později 42letý voják. Byl to 326. den jejich nasazení.

Krynyckyj si během pobytu na frontě natáčel na mobil videozápisky. Zachytil v nich život pod zemí – dlouhé čekání, nedostatek základních věcí i chvíle, kdy se válka dostávala až na jejich několik metrů čtverečních. Telefon někdy nabíjel z baterií, které sebral ze sestřelených ruských dronů.

Podobné příběhy nejsou ojedinělé. A zatímco vojáci čekají pod zemí, nad nimi pokračuje technologický závod.

Jak již bylo naznačeno, obě strany se snaží zvýšit dosah svých dronů, zlepšit jejich kamery, odolnost vůči rušení i schopnost odhalit nepřítele dříve, než si sám všimne stroje nad hlavou.

Každé nové vylepšení zároveň zvětšuje smrtelnou oblast. „Zóna smrti se stále rozšiřuje,“ říká brigádní generál Jevhen Lasičuk. Podle velitele 7. sboru rychlé reakce ukrajinských výsadkových sil by se její dosah mohl do konce roku zvýšit až na 30 kilometrů.

S rostoucím dosahem dronů se zároveň zvyšuje vzdálenost, na kterou mohou ruské jednotky ukrajinské pozice odhalit. Pro vojáky pod zemí může odhalení znamenat sérii útoků přímo na jejich úkryt.

Přesvědčil se o tom Chani, který strávil na frontě 122 dní. Se spolubojovníky se ukrýval v suterénu dvoupatrového domu, který ruské bezpilotní stroje a dělostřelectvo postupně proměnily v trosky.

Když se ruští vojáci pokusili do sklepa dostat, Chani a jeho spolubojovníci začali střílet, čímž prozradili svou pozici. „Jakmile věděli, že tam jsme, nejdřív na nás začali shazovat výbušniny z dronů. Pak na nás zaútočily kamikadze drony,“ vzpomínal muž v červenci v rozhovoru pro RBC-Ukrajina.

Ze zříceného podzemního krytu unikl poté, co sestřelil zamotaný ruský dron s optickým vláknem a následně se prohrabal sutinami po výbuchu protitankové miny. Po čtyřech měsících na frontové linii ho nakonec jeho brigáda úspěšně vystřídala a odvezla do bezpečí.