V bádání o Milanu Kunderovi nastal radikální zlom, říká expert

Nedávným vydáním překladu francouzsky napsaného románu Pomalost se v Česku uzavřelo románové dílo Milana Kundery a výhledově zájem o autora patrně začne mírně klesat. V některých zemích je však situace jiná. „Poprvé jsem si toho všiml třeba před osmi lety, když jsem vypsal seminář o Milanu Kunderovi a přihlásilo se na 50 studentů, násobně víc než na jiná česká témata,“ říká italský bohemista Alessandro Catalano, profesor české literatury na univerzitě v Padově. „Letos jsem kurz vypsal znovu a přihlásilo se přes 80 studentů. To už je v Itálii opravdu vysoké číslo,“ zdůrazňuje.

Když se ptal studentů, co je upoutalo na autorovi, jenž větší část života strávil ve francouzském exilu a před třemi roky zemřel ve věku 94 let, zmínili mimo jiné novou vlnu zájmu na sociálních sítích o Kunderův román Nesnesitelná lehkost bytí z roku 1984. „Ale samozřejmě kdekoliv v Itálii vejdete do knihkupectví, i na nádraží, stále tam najdete Kunderovy knihy. Neustále vycházejí v dalších reedicích. Naopak třeba američtí autoři ze stejné doby jako John Updike dávno zmizeli ze širšího povědomí,“ srovnává.

A neustává ani odborný zájem o Kunderu, do něhož se poslední roky zapojil také Alessandro Catalano. Šestapadesátiletý expert, který hovoří plynule česky, loni v Padově zorganizoval třídenní konferenci nazvanou Kundera bez Kundery, první po autorově úmrtí. „Název trochu souvisí s tím, jestli ta smrt něco změnila a zda už se dá podívat na Kunderovo dílo z jiné perspektivy. Já myslím, že v bádání o Kunderovi opravdu nastal radikální zlom. Najednou máme přístup k soukromým materiálům, které byly dříve nedostupné, a můžeme znovu prověřit některé zavedené interpretace,“ zmiňuje.

Catalano nedávno vydal odbornou studii o Kunderově korespondenci se spisovatelem Josefem Škvoreckým. Dopisy z let 1971 až 2011 jsou uchovány v Kanadě a USA, bohemista je dostal od literárního vědce Michala Přibáně, autora velké Škvoreckého monografie. „Strašnou práci dalo jenom to chronologicky uspořádat, protože Kundera své dopisy nedatoval,“ zmiňuje bohemista.

Podle něj se jedná o „jednu z nejzajímavějších a nejrozsáhlejších dochovaných korespondencí mezi dvěma významnými českými exilovými spisovateli“, přesto byla dosud neznámá. Zahrnuje záležitosti týkající se společné návštěvy Paříže na podzim 1968, okolnosti vydávání Kunderových děl v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers, založeném Škvoreckým a jeho ženou Zdenou Salivarovou, i nejrůznější doklady toho, jak si prozaici v nesnadné situaci vzájemně pomáhali. Škvorecký odjel v lednu 1969 nejprve do USA, nakonec se usadil v Kanadě. Kundera žil od roku 1975 ve Francii.

Italský bohemista nyní shromažďuje další korespondenci. „Třeba teď jsem našel jeden dopis, který Milan Kundera napsal kolumbijskému držiteli Nobelovy ceny za literaturu Gabrielu Garcíovi Márquezovi. Hodně zajímavé jsou Kunderovy listy překladatelům. A úplně čerstvě se mi podařilo vyjasnit, kam přesně Kundera odjel po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Říkalo se, že je ve Vídni, a já už teď vím, že byl u česko-rakouského profesora literatury na Vídeňské univerzitě Paula Kruntorada, protože jsem získal dopisy z jeho pozůstalosti,“ zmiňuje Catalano, který hodlá i tuto korespondenci zpracovat.

Kunderovi se přitom donedávna odborně příliš nevěnoval. „Čtu ho od mládí, ale třeba před pěti lety jsem o něm ještě skoro nic nepsal. Asi jsem potřeboval mít pocit, že o něm můžu psát úplně svobodně, bez ohledu na to, jak by si přál být čten a interpretován,“ připouští.

Zaujala ho situace, kdy se po smrti romanopisce a jeho ženy Věry Kunderové odborníkům dostaly do rukou jejich soukromé knihovny. „Ta z pařížského bytu už je převezená do brněnské Knihovny Milana Kundery. Ale pak existuje ještě druhá knihovna v Touquetu na severu Francie, kde měli Kunderovi druhý byt. Obě jsou zajímavé proto, že Kundera byl zvyklý dělat si poznámky a zapisovat sny nebo osnovy dalších románů právě do těch knih,“ popisuje Catalano. Na jedné záložce takto nalezl třeba ranou osnovu Nesnesitelné lehkosti bytí s postavami, které pak autor zařadil až do následujícího románu Nesmrtelnost.

„Nebo jsem třeba našel poznámku ze začátku 90. let, kdy už měl Kundera vypracovaný harmonogram, v jakém pořadí začne vydávat své romány v češtině. Měl to rozplánované do roku 2000,“ zmiňuje Catalano plán, který ale český spisovatel nenaplnil. Kvůli neustálým revizím vlastních textů a sjednocování překladů do různých jazyků jeho původně exilové prózy oficiálně vyšly v Česku až minulou dekádu, přičemž ty napsané francouzsky nakonec přeložila Anna Kareninová teprve v posledních letech. Všechny publikovalo nakladatelství Atlantis, jako poslední Pomalost předminulý měsíc.

Alessandro Catalano potvrzuje, že tím je Kunderovo románové dílo skutečně uzavřeno. „Neexistuje žádná indicie, že by v pozůstalosti bylo něco jako nikdy nevydaný Kunderův román. Nacházím pouze skici literárních prací, které nedokončil. Vícekrát se třeba vracel k ženské postavě, kterou nakonec v žádném románu nepoužil. Ty poznámky zřejmě pocházejí z 90. let,“ zmiňuje bohemista.

V archivech Kunderových nakladatelů v čele s francouzským Gallimardem nicméně leží další korespondence. „K tomu se ale dostat bude opravdu těžké. Například v Itálii začínal Kundera u nakladatelství Mondadori a Bompiani, jež už svoje archivy otevřela. Naopak do archivů jeho posledního italského nakladatele Adelphi jsem zatím neměl možnost nahlédnout,“ konstatuje Catalano.

Zde uložené dopisy by mohly objasnit, proč Kundera své dva poslední romány nejprve publikoval v jiných jazycích. Nevědění se roku 2000 prvně objevilo ve španělském překladu, Slavnost bezvýznamnosti o 13 let později vyšla nejprve italsky. „Velmi pravděpodobně to souviselo s problematickým přijetím jeho francouzsky psaných románů ve Francii,“ říká odborník.

Milan Kundera začal psát francouzsky v 90. letech. Se změnou jazyka se proměnily také jeho knihy, které počínaje románem Pomalost začaly být sevřenější a kratší. „Francouzská kritika přijala Pomalost s určitými rozpaky a u následujících románů se stále zřetelněji projevovalo napětí mezi Kunderovou již stabilizovanou pozicí a očekáváním francouzského literárního prostředí. Podle mě pak zkoušel vydat své poslední knihy nejprve v jiném jazyce, aby je od začátku neprovázel negativní ohlas tisku. Bylo by samozřejmě třeba ověřit tuto hypotézu v korespondenci s nakladateli,“ říká Catalano.

Ten si je vědom, že zkoumání pozůstalosti odporuje Kunderovu přání, aby všichni znali jen jím autorizované texty. Ani vědecké bádání ve vlastní korespondenci by autor zcela jistě nedovolil. „Od toho ale literární věda je. Mě spíš překvapuje, jak dlouho kunderovské bádání přebíralo některé interpretační kategorie, které sám Kundera vytvořil pro četbu vlastního díla,“ připomíná bohemista, že spisovatel v esejích či doslovech své knihy často přímo vykládal.

Součástí jeho promyšlené autorské strategie bylo i to, že od poloviny 80. let minulého století neuděloval interview a přál si zmizet za svým dílem. „Teď se ale situace změnila a jeho dílo se definitivně ocitlo mimo přímou kontrolu autora. I k tomu odkazuje to sousloví ‚bez Kundery‘ v názvu naší konference,“ podotýká odborník.

Alessandro Catalano do Česka přijel na VII. kongres světové bohemistiky, který v Praze vyvrcholil minulý měsíc. „Vždycky je zajímavé vidět osobně lidi, které znáte jen jako jména podepsaná pod články, zjistit, čím se právě zabývají, co zkoumají a jakým směrem se jejich práce posouvá. A zjistit, že bohemisté všude na světě čelí podobným potížím,“ říká. Aktuálně je to například tlak na úspory kvůli rozvoji umělé inteligence. „Nutí nás znovu promyslet, co vlastně při výuce jazyka a překladu učíme. Pokud dokáže umělá inteligence během několika sekund vytvořit relativně přijatelný překlad, nemá asi smysl soutěžit s ní v produkci prvního návrhu,“ uvažuje expert.

Bohemistika je ve světovém měřítku samozřejmě malý obor, a tudíž i zranitelný, pokračuje. „Chápu, že první reflex nějakého úředníka vždycky bude to škrtnout. Dnes se to obhajuje hůř než dříve,“ říká Catalano.

V této souvislosti sleduje i aktuální debatu okolo Českých center, která na jaře oznámila zavření čtyř sídel včetně toho v italském Miláně. Ministerstvo zahraničí později informaci dementovalo s tím, že definitivní rozhodnutí dosud nepadlo. „Já už jsem to ale pocítil, protože asi sedm let vozím své studenty do Prahy a Brna a vždy nám České centrum v Miláně hradilo ubytování. Letos poprvé musela všechno kompletně zaplatit univerzita v Padově. Škola v tom vidí smysl a já mám velmi dobré podmínky pro svou práci, ale pro kolegy z jiných zemí by zavření Českého centra mohlo být velmi problematické,“ uvažuje.

Že by v zahraničí sám od sebe zájem o bohemistiku stoupl, Catalano neočekává. Také v Itálii například po začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 rapidně vzrostl zájem o ukrajinskou literaturu. „Tam funguje reflex, že když se někde něco děje, chceme si o tom přečíst román, abychom té situaci porozuměli. Ale k tomu, aby se v roce 2026 někdo zajímal o českou literaturu, momentálně trochu chybí nějaký podobný impulz nebo autor, který by dokázal vzbudit výraznější mezinárodní pozornost,“ uvažuje bohemista.

Přestože současnou českou literaturu sleduje a recenzuje pro nedělní přílohu deníku La Repubblica, zájem čtenářů zůstává skromný. „Snažím se prezentovat současné autory co nejvíc, například Radku Denemarkovou, Jaroslava Rudiše nebo Kateřinu Tučkovou. Ale třeba monografie z naší kunderovské konference byla analyzována v rámci sedmistránkového článku v italském týdeníku. Ten mediální dopad se nedá srovnat, věhlasu Milana Kundery se v Itálii nikdo z českých autorů neblíží ani omylem,“ srovnává.

Alessandro Catalano nejprve studoval rusistiku, po sametové revoluci ale jako student přijel do Prahy. „Strašně mě nadchla. Začala se objevovat stipendia, navíc už jsem měl vztah k české literatuře. Tak jsem si přidal češtinu a postupně jsem se na ni přeorientoval. Nakonec jsem prakticky celá 90. léta strávil v Praze a dálkově jsem vystudoval slavistiku na římské univerzitě,“ vzpomíná.

V Česku tlumočil a vyučoval italštinu. Psal také předmluvy k italským vydáním knih českých autorů a sám jich do italštiny více než desítku přeložil, namátkou R.U.R. od Karla Čapka nebo Postřižiny napsané Bohumilem Hrabalem. „Řekl bych ale, že jedním z důvodů, proč jsem z té ruštiny přešel na češtinu, byl už tehdy Milan Kundera. Když je člověku 20 let, čtení Kunderových románů mu nahrazuje i spoustu zkušeností, které v té době může mít jen těžko. Možná i proto se o něj dnes zajímá zase další generace,“ uzavírá Alessandro Catalano.