Jak funguje pověstná „neviditelná ruka trhu“

Představte si obyčejné tržiště. Jeden člověk chce něco prodat, druhý koupit. Pokud je při dané ceně o zboží velký zájem a prodávající nejsou ochotni jich za tuto cenu nabídnout dostatek, kupující musejí často přihodit. Cena tak má tendenci růst.

Když je naopak větší tlak na prodej, cena může klesat.

Finanční trhy fungují v základním principu podobně. Jen se na nich místo zeleniny nebo oblečení obchodují například akcie firem, dluhopisy států a společností, měny nebo suroviny, jako jsou ropa a zlato.

Na trzích se každou chvíli potkávají lidé a instituce, které chtějí nakupovat, s těmi, kteří chtějí prodávat. Jejich důvody mohou být různé. Někdo věří v další růst firmy, jiný potřebuje peníze, další chce snížit riziko svého portfolia. Z jejich nákupů a prodejů vzniká aktuální tržní cena.

Když tedy slyšíme, že akcie nějaké společnosti během dne vzrostla o pět procent, neznamená to, že firma za několik hodin vyrobila o pět procent více výrobků nebo že se její majetek přes noc o tolik zvětšil. Změnila se cena, za kterou jsou investoři ochotni její akcie kupovat a prodávat. Často za tím stojí také změna jejich očekávání ohledně budoucnosti firmy nebo celého trhu.

Je dobré rozlišovat dvě situace. Když firma vydává nové akcie nebo dluhopisy, může jejich prodejem získat peníze od investorů například na další rozvoj. Jakmile jsou ale tyto cenné papíry vydané, mohou je investoři dále prodávat mezi sebou.

Pokud si tedy na burze koupíme akcii od jiného investora, naše peníze většinou nejdou přímo dané firmě. Dostane je člověk nebo instituce, která nám akcii prodala. Firma získala peníze už dříve, například při vydání nových akcií.

Na trzích se neobchoduje jen to, co se děje dnes. Investoři se neustále snaží odhadnout, co přijde za půl roku, za rok nebo ještě později.

Představme si výrobce počítačových čipů. Firma oznámí rekordní zisk, její akcie ale přesto klesnou. Na první pohled to může vypadat nelogicky. Jenže investoři třeba čekali ještě lepší výsledek nebo je zklamal výhled společnosti na další měsíce.

Stejně tak může cena akcie růst ve chvíli, kdy firma zatím příliš nevydělává. Investoři mohou věřit, že se její podnikání v budoucnu výrazně rozroste. Proto jsou finanční trhy často plné zdánlivých paradoxů. Nejde pouze o to, zda je zpráva dobrá, nebo špatná. Důležité je také to, jak se liší od toho, co už investoři očekávali.

A právě tady je důležité rozlišovat mezi cenou, kterou právě vidíme na burze, a hodnotou samotné investice. Jednu z nejznámějších investičních pouček v tomto směru připomněl Warren Buffett, když citoval svého učitele Benjamina Grahama.

Akcie je ve své podstatě jednoduchá věc. Jejím nákupem získáváme malý vlastnický podíl ve společnosti. Pokud si například koupíme akcii automobilky, technologické firmy nebo banky, nestáváme se jen majiteli čísla v investiční aplikaci. Vlastníme drobnou část skutečného podniku.

Na akcii může investor vydělat dvěma hlavními způsoby. Prvním je růst její ceny. Pokud ji koupí například za 100 korun a později prodá za 130 korun, rozdíl představuje jeho zisk před započtením nákladů a případných daní.

Druhou možností jsou dividendy. Některé firmy rozdělují část svého zisku nebo nahromaděných peněz mezi akcionáře právě ve formě dividend. Jejich výplata ale není automatická - společnost může dividendu snížit, zvýšit, nebo ji nevyplatit vůbec.

Je zároveň dobré vědět, že dividenda nejsou „peníze zdarma“. Když firma například vyplatí dividendu deset korun na akcii, tyto peníze z firmy odcházejí k akcionářům. Za jinak stejných podmínek se proto cena akcie v okamžiku, kdy se začne obchodovat bez nároku na tuto dividendu, obvykle sníží přibližně o její výši. Investor tak část hodnoty, kterou měl v akcii, dostane vyplacenou v hotovosti.

Akcie mohou nabídnout zajímavý dlouhodobý výnos, jejich cena ale může také výrazně kolísat. Firmě se může přestat dařit, může zesílit konkurence, přijít recese nebo problém, který dnes nikdo nepředpokládá. Cena akcie proto může růst, ale také prudce klesnout. V krajním případě může firma zkrachovat a investor může přijít o velkou část, nebo dokonce o všechny peníze vložené do jejích akcií.

Dluhopis funguje jinak. Když koupíme akcii firmy, stáváme se jejím spoluvlastníkem. Když koupíme její dluhopis, peníze jí půjčujeme. Dluhopisy vydávají nejen firmy, ale také státy nebo například města. Jejich vydavatel se zavazuje, že podle stanovených podmínek investorovi bude platit úrok a po určité době mu vrátí vypůjčenou částku.

Představme si například dluhopis v hodnotě 10 000 korun se splatností pět let. Investor poskytne své peníze vydavateli a za to očekává sjednaný výnos. Po pěti letech by měl dostat zpět také původní částku.

Dluhopis ale může být později prodáván mezi investory za cenu vyšší nebo nižší než oněch 10 000 korun. Proto není úrok uvedený u dluhopisu vždy totéž jako skutečný výnos investora. Záleží také na tom, za jakou cenu dluhopis koupil a za jakou jej případně prodá.

Slovo „dluhopis“ ale rozhodně není synonymem pro bezpečnou investici, jak často můžeme slýchat. Český stát a malá zadlužená firma mohou oba vydat dluhopis, riziko těchto dvou investic je však úplně jiné. Pokud se vydavatel dostane do problémů, nemusí být schopen zaplatit úroky nebo vrátit dlužnou částku.

To ale není jediné riziko. Cena dluhopisu může klesnout i tehdy, když jeho vydavatel všechny své závazky bez problémů platí.

Představme si například starší dluhopis, který nabízí úrok tři procenta ročně. Pokud se mezitím začnou vydávat nové podobné dluhopisy s úrokem pět procent, ten starší bude pro investory méně atraktivní. Pokud jej jeho majitel bude chtít prodat před splatností, možná bude muset s cenou dolů.

Riziko se zpravidla promítá také do výnosu, který investoři požadují. Když si od nás chce někdo půjčit peníze a existuje větší pravděpodobnost, že nám je nevrátí, zpravidla budeme požadovat vyšší odměnu. Velmi vysoký nabízený výnos dluhopisu proto není jen lákadlem. Může být také varováním, že investor podstupuje výrazně vyšší riziko.

Další velkou skupinou jsou komodity. Patří mezi ně například zlato, stříbro, ropa, zemní plyn, měď, pšenice nebo káva.

Od akcií se zásadně liší. Firma může prodávat výrobky, vytvářet zisk a vyplácet dividendy. Zlatá cihla sama o sobě nic nevyrábí a ropa nevytváří úrok. Výnos proto závisí především na tom, jak se změní cena dané suroviny.

A tu ovlivňuje nabídka a poptávka. Úrodu pšenice může poškodit sucho. Cenu ropy může rozhýbat válka nebo rozhodnutí velkých producentů o těžbě. Měď může zdražovat, pokud prudce roste její spotřeba v průmyslu. Zlato zase může reagovat například na vývoj úrokových sazeb, hodnotu dolaru nebo zvýšené obavy investorů.

Pro běžného investora investování do komodit většinou neznamená, že mu domů přijede cisterna ropy nebo několik tun pšenice. Na pohybu jejich ceny se může podílet například prostřednictvím fondů nebo jiných investičních produktů. Ty se ale mohou chovat různě, a proto je důležité vědět, co přesně kupujeme.

Akcie, dluhopisy i komodity se tedy chovají rozdílně. Přesto je spojuje jedna zásadní věc: výnos a riziko od sebe nelze úplně oddělit.

Pokud by existovala investice, která spolehlivě vydělává deset procent ročně a zároveň u ní nehrozí žádná ztráta, chtěl by ji téměř každý. Velký zájem investorů by ale takovou výhodu zpravidla postupně odstranil. Například by rostla cena investice, a tím by klesal výnos, který by mohl získat další kupující.

Investoři proto za podstoupení vyššího rizika zpravidla požadují možnost vyššího výnosu. U akcií je to například riziko poklesu zisků firmy a ceny jejích akcií. U dluhopisů může jít nejen o možnost, že dlužník nebude schopen splácet, ale také o pokles jejich ceny při změně úrokových sazeb. U komodit mohou být problémem prudké změny jejich ceny.

To ale neznamená, že čím větší riziko podstoupíme, tím více automaticky vyděláme. Riziko není zárukou výnosu. Je pouze možností, že skutečný výsledek bude horší, než jsme očekávali - někdy výrazně. Stejný propad nemusí být pro každého stejný problém.

Důležité je také to, kdy budeme peníze potřebovat. Třicetiletý investor, který investuje na důchod a peníze nebude potřebovat několik desetiletí, může vnímat krátkodobý propad akciového trhu jinak než člověk, který chce za dva roky použít úspory na koupi bytu.

Delší čas přitom neznamená, že riziko zmizí. Investor má ale více času na to, aby překonal období, kdy ceny jeho investic výrazně klesnou. Právě proto nelze jednoduše říct, že jedna investice je nejlepší pro všechny. Někdo potřebuje především stabilitu a dostupnost peněz. Jiný může přijmout větší kolísání výměnou za možnost vyššího dlouhodobého výnosu.

A často dává smysl nespoléhat pouze na jediný typ investice. Rozložení peněz mezi více různých investic může snížit dopad problémů jedné firmy nebo jednoho trhu. Ani tak ale nelze zabránit všem ztrátám. Finanční trh není jen obrazovka, na které se náhodně mění čísla. Je to místo, kde se potkávají firmy hledající kapitál, státy půjčující si peníze, producenti surovin i miliony investorů s různými očekáváními.

A pro začínajícího investora je možná nejdůležitější pochopit jednu věc: nemá smysl hledat investici pouze podle toho, kolik může vydělat. Stejně důležitá je otázka, co se musí stát, aby naopak prodělala, a zda jsme ochotni takové riziko přijmout.