Článek
Václav Havel se ráno ještě stihl vykoupat. Pak zazvonil zvonek, disident otevřel dveře a za nimi stál major tajné policie StB se dvěma tvrdými hochy, kteří ho přišli vzít do vazby. „Sebral jsem si svůj pohotovostní balíček, který jsem už deset dní měl pořád při sobě, rozloučil jsem se s Olgou a šel. Vrátil jsem se za 127 dní,“ napsal.
Zveřejnění Charty 77, jedné z nejdůležitějších opozičních iniciativ vůči komunistickému režimu, v lednu 1977 vyneslo Havlovi jeho první čtyřměsíční vazbu. Mezi výslechy v pražské ruzyňské věznici mimo jiné vymýšlel divadelní hru, po níž donedávna zůstaly jen kryptické zápisky ve vězeňském diáři jako „Olga radí vrátit se k Šeříkovi“ nebo „Zvolna se vyjevuje, kdo je Šeřík a jaké má poslání“.
Teď už se ví, že Šeřík je estébák. A veřejnost ho poprvé pozná tuto sobotu na světové premiéře Havlovy objevené hry Varování, která se téměř 15 let po smrti bývalého disidenta a prvního porevolučního prezidenta uskuteční v newyorském kulturním centru The 92nd Street Y. Formou scénického čtení ji uvedou americký spisovatel Adam Gopnik a známý hollywoodský herec F. Murray Abraham, držitel Oscara za roli Salieriho ve filmu Amadeus. Česká premiéra bude následovat v říjnu.
Nedokončené torzo objevil David Dušek, momentálně kandidující za Starosty a nezávislé v komunálních volbách, v pozůstalosti svého dědečka Zdeňka Urbánka. U kolegy spisovatele a signatáře Charty 77 skryl Havel část materiálů z obavy, aby mu je komunistická tajná policie StB nezabavila při domovní prohlídce, a pak na ně zapomněl. Nehotový text Varování, jemuž chybí konec a celkově připomíná spíš nástřel dialogu než plnohodnotnou hru, nedávno dokončil dramatik a režisér Jiří Havelka, umělecký šéf pražského Dejvického divadla.
„Václava Havla zatkli 14. ledna a propustili 20. května 1977. V těch čtyřech měsících se v jeho životě děje něco možná úplně nejzásadnějšího: Setkání s mocí a pocit, že dialogem s ní něčeho dosáhne, že cosi uhraje. Neuhraje nic, dokonce napíše známý dopis prokurátorovi a zřekne se role mluvčího Charty 77, což v něm vyvolá strašnou krizi, výčitky svědomí, a dokonce myšlenky na sebevraždu,“ připomíná Jiří Havelka okamžik, kterému Havel říkal selhání nebo zapletení a označoval jej za jednu z největších chyb svého života.
Varování lze označit za čtvrtou vaňkovku. Václav Havel se ale o rozepsané hře nezmiňoval, nezařadil ji do svých spisů a nic nenasvědčuje tomu, že by si ji přál publikovat.
Disident, jenž byl ve vězení poprvé, ve slabé chvilce napsal prokurátorovi žádost o propuštění. Slíbil v ní, že už „nebude zlobit“ a zdrží se veřejné činnosti. Ústupku takřka okamžitě zalitoval. Přesto se k němu ještě roky vracel, přesvědčen, že selhal. „Byly to týdny, měsíce a vlastně léta tichého zoufání, sebeužírání, studu, vnitřní hanby, výčitek a nechápavých otázek,“ napsal později manželce Olze ve známých dopisech označených čísly 138 a 139.
V době, kdy čelil neustálým výslechům, tou dobou už světově uznávaný autor Zahradní slavnosti nebo Audience také v hlavě plánoval sérii dalších divadelních her. Ze zamýšlené trilogie jednoaktovek na téma proměny občana v disidenta však nakonec napsal jen Protest a teprve v roce 1985 zpracoval faustovské téma v Pokoušení. „Možná proto už pro něj nemělo smysl vracet se k Varování, které podle všeho musel rozepsat v létě 1977 po návratu z vazby,“ vysvětluje Jiří Havelka.
Umělecký šéf Dejvického divadla musel nástin hry napsaný převážně na stránky oranžového školního sešitu a částečně na stroji nejprve odlišit. „Bylo to asi 150 stran rukopisu, který v sobě míchal Varování, náznaky Protestu a hlavně Pokoušení. Ale protože se tímhle obdobím Havlova života poslední dobou zabývám, docela snadno jsem poznal, co k čemu patří. A došlo mi, že toho z Varování napsal relativně dost, akorát od každého dialogu existovalo několik verzí,“ vypráví Havelka.
Hru nejprve chronologicky zrekonstruoval. „Pak jsem dlouho vybíral, které dialogy z těch všech by asi zvolil. A tu a tam jsem musel nějaký můstek dopsat, ale celková struktura a určitě alespoň 80 procent textu jsou jeho,“ objasňuje Havelka.
Českou premiéru Varování chystá na Pražském hradě režisér Jiří Havelka, umělecký šéf Dejvického divadla. „Máme na to pět zkoušek a já mám v hlavě nápad, jak to pojmout,“ říká.
Varování je jednoaktovka se dvěma postavami. Zakázaný spisovatel a disident Ferdinand Vaněk ve slaměném klobouku s motyčkou okopává růže, když jej navštíví mladý příslušník tajné policie Šeřík. Z rozhovoru pozvolna vyplyne, že estébák přišel vytvořit na disidenta nátlak, aby neorganizoval protest.
Podobné téma Havel z jiného úhlu zpracoval ve hře Protest, celkovou náladou a lehkostí má však Varování blíž k Audienci. Typicky havlovsky absurdní dialogy zahrnují komické pasáže, jako je hledání estébácké legitimace, a prohazování rolí, kdy najednou disident vyzvídá informace od estébáka.
Zatímco se protagonisté snaží vzájemně převézt, Havel jako by si ve druhém plánu obhajoval potřebu vést dialog s mocí, a dokonce analyzoval svůj sklon udržovat v rozhovoru převahu, přebírat iniciativu nebo překračovat linii mezi vyslýchaným a vyšetřovatelem.
„Já tam hodně cítím téma, jestli s tou mocí vůbec vstupovat do dialogu, zda měl Vaněk na samém začátku tomu Šeříkovi otevřít branku v plotu. Havel se ještě v lednu 1977 při čekání na výslech krátce potkal ve vazbě s filozofem Janem Patočkou, který na devět z deseti věcí estébákům neodpověděl. A na desátou jim poskytl filozofický rozbor, ze kterého si nemohli nic odnést. Havel byl jiný. Věděl o sobě, že je povídavý typ, že chce komunikovat, a po dlouhé izolaci v ruzyňské cele představovaly ty výslechy alespoň narušení stereotypu. Myslím, že ve Varování si trochu racionalizuje, jestli má smysl mluvit s protistranou,“ uvažuje Jiří Havelka.
Hra samozřejmě není autobiografická, Havel odmítal označovat postavu Ferdinanda Vaňka za své alter ego. „Dal mu sice některé své rysy, ale říkal, že Vaněk je spíš takový dramatický princip, statická postava, od které se odráží protivník. Ale Havel u toho vždy dokáže neuvěřitelně točit těmi polarizačními znaménky u kategorií jako mravnost nebo morálka,“ pokračuje divadelník.
Takzvané vaňkovky, tedy trojici her s téže postavou Audience, Vernisáž a Protest, zná důkladně i Havlův dlouholetý překladatel Paul Wilson. Kanadský rodák nyní do angličtiny převedl také Varování. „V první řadě mě na něm zaujalo, že ve Varování už má za sebou Vaněk zkušenosti z estébáckých výslechů. Vtip celé hry spočívá v jeho přesvědčení, že ví o policejních metodách víc než policie. Když mu Šeřík prozradí, že ostatní estébáci považují Vaňka za nezkušenou oběť výslechů, téměř se ho to dotkne,“ všímá si Wilson.
V nově nalezené hře mu Vaněk přijde jako o trochu prokreslenější postava. „Už si je sám sebou jistější, je doma, po předchozích výsleších cítí, že má právo se tomu estébákovi postavit. Zvlášť nad nováčkem Šeříkem se do značné míry povyšuje. Je tu zkrátka úplně jiný poměr sil mezi Vaňkem a protistranou než v ostatních hrách,“ srovnává překladatel.
V Havlových hrách toho Vaněk obvykle mnoho nenamluví ani neudělá. „Zároveň má vždy pochopení pro dilema toho druhého. Soucítí se sládkem z Audience, který na něj musí donášet a nakonec navrhuje Vaňkovi, aby donášel sám na sebe. Soucítí i se Staňkem z Protestu, který chtěl iniciovat petici a pak složitě kličkuje, aby ji nemusel podepsat. A stejně tak ve Varování soucítí Vaněk s mladým estébákem Šeříkem,“ pokračuje překladatel.
Kdyby měl vaňkovky seřadit chronologicky, volil by pořadí Audience, dále Vernisáž, kde se nicméně hlavní postava spisovatele jmenuje Bedřich, následně nově nalezené Varování a na závěr Protest.
Varování přeložil Paul Wilson. Bývalý zpěvák kapely The Plastic People of the Universe žil v letech 1967 až 1977 v Československu. Na fotografii je se svou knihou esejí o české kultuře a undergroundu.
Při překladu Paul Wilson váhal hlavně nad scénickými poznámkami. Například v úvodu si Vaněk zpívá „nějakou českou národní píseň, nejlépe Letěla bělounká holubička“, a scéna má evokovat Prodanou nevěstu od Bedřicha Smetany, z jehož jiné opery tato ukolébavka pochází. „To je samozřejmě pro amerického diváka nepřenosný kontext. Vyřešil jsem to tak, že v anglickém překladu si Vaněk zpívá Where Have All the Flowers Gone,“ zmiňuje Wilson lidovou píseň populární v 60. letech, s nimiž si americké publikum spojuje i generaci Václava Havla. Češi skladbu znají jako Řekni, kde ty kytky jsou.
„Vůbec nejtěžší ale bylo najít pro Šeříka ten správný tón. Jestli má být hrubián, jak moc mluví sprostě. Představoval jsem si ho jako člověka z dělnického prostředí, který tu práci vzal, aniž by přemýšlel nad její morální rovinou, a jde mu hlavně o to, aby o ni zase nepřišel,“ říká Paul Wilson, který se částečně mohl opřít o vlastní zkušenost.
V roce 1967 se přestěhoval do Československa. Nejprve tu učil angličtinu, brzy se jako zpěvák připojil k undergroundové kapele The Plastic People of the Universe a záhy se naučil tak dobře česky, že začal překládat. Havla stihl poznat ještě předtím, než StB kanadského rodáka v roce 1977 vyhostila.
„Zažil jsem dva intenzivní výslechy. Jeden, kdy mě asi v pět ráno sebrali, odvezli do Bartolomějské a tam mě celý den zpovídali, načež několik dnů nato přišel do schránky příkaz k vyhoštění. Ale pak mě ještě zatkli po rozlučkovém večírku u manželů Princových v Rychnově nedaleko Děčína, kde jsem v červenci 1977 naposledy vystoupil s Plastiky. Ti stejní estébáci, kteří mě předtím vyslýchali v Praze, mě pak vezli autem zpátky,“ vypráví Wilson.
Zážitek označuje za surrealistický. „Měl jsem pár piv, takže jsem byl trochu drzejší. Když si mi třeba stěžovali, že museli vstát uprostřed noci a jet kvůli mně až do Děčína, opáčil jsem, že jejich kolegové z FBI to mají jednodušší. Ti když chtějí zjistit, co si myslí nějaký intelektuál, koupí si v trafice časopis a tam si to přečtou. To je strašně zmátlo a hned se zajímali, co vím o FBI,“ směje se Wilson, kterého tajní policisté vyhodili na kraji metropole. „Byl to ještě venkov, ale už s cedulí hlavní město Praha. Řekli: Měli jsme za úkol tě dovézt do Prahy, tak jsme tady a vypadni. A ve tři ráno mě z toho auta vykopli,“ vzpomíná na léto 1977.
Až po návratu do Kanady začal Paul Wilson překládat Havlovy texty, nejprve slavnou esej Moc bezmocných a Dopisy Olze. „Pak už se to nabalovalo, brzy jsem se dostal k jeho divadelním hrám a po roce 1989 mi posílal i svoje prezidentské projevy, aby to bylo sjednocené a mluvil v angličtině stejným hlasem,“ vysvětluje Paul Wilson, který nyní udržel kontinuitu i 15 let po dramatikově smrti.
„Myslím, že Varování už je ale moje překladatelská labutí píseň,“ dodává pětaosmdesátiletý Kanaďan, jenž Prahu naposledy navštívil v roce 2023. Tuto sobotu sice letí do New Yorku na světovou premiéru, výlet přes oceán však momentálně neplánuje. „Praha je město na chození a mně už nohy neslouží jako dříve. Ale to víte, že bych hrozně rád ještě přijel,“ říká.
Paul Wilson neočekává, že by se Varování stalo významnou součástí havlovského kánonu. Dramatik se o něm nezmiňoval, nezařadil ho do svých spisů a nic nenasvědčuje tomu, že by si ho přál publikovat.
„Asi ho nedokončil z více důvodů, než jen že byl zaneprázdněný Chartou 77. Hře chybí nejednoznačnost, kterou známe z dalších vaňkovek. Ani nevíme o tom, že by Havel někdy po textu Varování pátral a považoval ho za nějaký ztracený klenot. Je to ale čtvrtá vaňkovka a to se počítá. Pokusím se někoho v Americe popostrčit, aby zinscenoval celou tetralogii. Krásně by ukázala celou šíři Vaňkova vývoje,“ věří Paul Wilson.
Hra Varování byla nalezena ve stejné krabici s pozůstalostí po literátovi Zdeňku Urbánkovi jako již knižně vydané Zápisky obviněného, což byl Havlův vězeňský diář z roku 1977, a Někam jsem to ukryl, tedy Havlem napsaná reportáž o zveřejnění Charty 77 a následném vězení.
Ani režisér Jiří Havelka nepovažuje Varování za něco mimořádného. „Určitě nebude tak slavné jako Audience. Nerad bych se tvářil, že je to nějaký utajený majstrštyk. Právě proto chceme Varování předat divákům s přiznáním té torzovitosti, spíš jako takovou zprávu ze záhrobí. Aby bylo jasné, že Havel text ani nedokončil,“ avizuje Jiří Havelka s poukazem na českou premiéru Varování. Ta se uskuteční 23. října v Jízdárně Pražského hradu. V rámci festivalu Havel Alive text přečtou herci Ivan Trojan a Martin Myšička, to znamená režisérovi kolegové z Dejvického divadla, kteří pro rozhlas čerstvě natočili Audienci.
V listopadu mají následovat ještě dvě reprízy. Zda se pak Varování stane běžnou součástí repertoáru Dejvického divadla, podle uměleckého šéfa Havelky zatím rozhodnuto není. „Je to scénické čtení s minimem jevištní akce, bude trvat jen zhruba 50 minut, ale to neznamená, že z něj nemůže vzniknout zajímavý divadelní tvar. Máme na to pět zkoušek a já mám v hlavě nápad, jak to pojmout. Uvidíme, jestli se to podaří,“ uzavírá Jiří Havelka.
