Recenze: Hledají se lidé do 18 let s názorem. Vyjadřují ho v Moci bezmocných

Pruhy modrého a červeného baletizolu rozdělují jeviště v Pražské křižovatce, tedy odsvěceném kostele sv. Anny, a společně s bílým projekčním plátnem tvoří národní barvy. Na plátně se objevují slogany stylizované jako náborová kampaň „pro lidi do 18 let s názorem“. Výzvu zaštiťuje fiktivní časopis Lorbes, názvem odkazující k byznysovému Forbesu.

První účinkující přichází poněkud nesměle a záhy se ocitá v situaci jako z knih Franze Kafky, když kolem něj začnou proudit záhadné postavy s parukami zakrývajícími tváře, v bílých přepásaných kostýmech připomínajících kimona. Motiv neurčitého vnějšího tlaku se bude celý večer vracet prostřednictvím zvuků fotografické závěrky a oslnivých záblesků zpravidla ve chvíli, kdy se účinkující odhodlají vyjádřit vlastní názor.

Využít známou esej Václava Havla Moc bezmocných k tomu, aby poskytli prostor mladé generaci, se rozhodli tvůrci z činohry pražského Národního divadla a Slovenského národního divadla. Do společného projektu také nazvaného Moc bezmocných vybrali z veřejného konkurzu 13 dívek a chlapců z Česka i Slovenska ve věku od 15 do 18 let. S režisérkou Adélou Laštovkovou Stodolovou vytvořili inscenaci, v níž každý dostává prostor mluvit o tématu, které považuje za důležité.

Novinka měla pražskou premiéru minulý týden, tedy nedlouho předtím, než si Česko začátkem října připomene nedožité 90. narozeniny dramatika, disidenta a prvního porevolučního prezidenta Václava Havla. Ten v Moci bezmocných, napsané na podzim 1978, analyzoval fungování komunistického režimu a možnost jednotlivce vzepřít se jeho pravidlům. Aktuální inscenací se však spíše než otázka implicitně obsažená už v názvu, tedy jaký vliv může mít běžný jedinec na společnost, prolíná tázání o poznání méně sebejisté: Jak se v dnešním spletitém světě vůbec zorientovat?

Od začátku je sympatická otevřenost, s níž účinkující přiznávají, že řadě věcí nerozumějí a teprve si na ně vytvářejí názor. V některých společenských a politických otázkách však už vystupují poměrně sebejistě.

Inscenace připomíná volnou koláž, v níž má každý samostatný výstup věnovaný svému tématu. Od osobních pochybností se posouvají ke společenské a nakonec i otevřeně politické problematice. Objevují se témata maskulinity, genderu či klimatické krize, ale také méně předvídatelné výstupy věnované folkloru nebo vztahu k práci, který jedna z performerek nahlíží prostřednictvím citace z Kapitálu od Karla Marxe.

Do užšího dialogu s Havlovou esejí divadelníci vstupují zřídka. Označení „variace na motivy“ jim dává značnou volnost, z původního textu si berou především obecnou otázku postavení jednotlivce a jeho možnosti něco změnit. Konkrétnější Havlovy úvahy či motivy ustupují do pozadí a Moc bezmocných funguje spíše jako ideový rámec.

Režisérka Adéla Laštovková Stodolová se vedle životopisných titulů uváděných během léta na pražské Kampě věnuje tvorbě pro děti a dospívající. Na novince spolupracovala s dramaturgy Róbertem Štefančíkem a Darinou Abrahámovou. Typický je pro inscenaci metaforický jevištní jazyk propojující herecký projev se zpěvem a choreografií.

Vystupující nejsou profesionálními herci a právě tato forma jim ne vždy prospívá. Když mají zpívat, tančit nebo rozehrávat komické situace, jejich nejistota místy vytváří dojem školní besídky. Zejména úvod působí rozpačitě a některé gagy nedosahují očekávaného komického účinku.

Pozvolna však počáteční ostych ustupuje větší sebejistotě. Při tématu současné situace na Slovensku se poměrně krotká ironie mění v jízlivost. Inscenace vrcholí burácivou elektronickou hudbou, při níž se performeři formou titulní stránky hrdě hlásí ke svým postojům, než se znovu vrátí nejistota. Právě opakované kolísání mezi sebejistotou a pochybnostmi patří k nejvýmluvnějším momentům večera.

Výraznější problém představuje nesoulad mezi výpověďmi a divadelní formou, do níž je tvůrci zasazují. Zatímco témata vyrůstají z vlastní zkušenosti dotyčných, potřeba téměř každý výstup stylizovat často omezuje jejich bezprostřednost. Jen málokdy mladí lidé dostávají prostor jednoduše mluvit. Častěji jsou jejich slova převáděna do písní nebo zasazována do výrazně stylizovaných situací, například do parodie na politický projev.

Ani některé další scénické prostředky příliš nedávají zaznít jazyku současných mladých. Kostýmy Alexandry Gnidiakové například téměř neodkazují k módě, s níž se lze setkat v ulicích nebo na sociálních sítích. Ani využití prvku live cinema, kdy kamera v reálném čase přenáší dění na plátno a výsledný efekt připomíná streamování, nepřebírá vizuální jazyk sociálních sítí. Inscenace se tak od konkrétní zkušenosti z dnešního světa vzdaluje směrem k obecnější divadelní metafoře.

Nejvýrazněji se generační odstup projevuje v hudbě Petra Zemana, hodně vzdálené současnému popu či rapu. V jednom výstupu například mladík ve vínově zbarveném kožichu a slunečních brýlích rapuje o Jánošíkovi, obestoupený kolegyněmi. Číslo završuje beatboxem, tedy vytvářením rytmických zvuků pouze za pomoci úst. Zde však působí spíše jako parodie.

V těchto okamžicích jako by režie a dramaturgie šly spíše proti poměrně radikálním výpovědím účinkujících. Inscenace, která se opakovaně vymezuje proti genderovým stereotypům, se prostřednictvím vlastní stylizace paradoxně do jednoho z nich sama chytá.

Moc bezmocných vznikla v rámci programu ND Young zaměřeného na divadelní práci s dospívajícími. Před dvěma lety se pod touto hlavičkou například zrodila inscenace Takže asi tak, kterou pod vedením Janka Lesáka a Natálie Strýčkové Preslové spoluvytvořili teenageři z dětských domovů. Její nejsilnější stránkou nebylo samotné sdělení, tedy že se jejich životy nemusejí zásadně lišit od zkušenosti ostatních vrstevníků, ale chvíle, kdy pojmenovávali, jak sami vnímají nevyžádanou shovívavost a blahosklonnost okolí.

Pro novinku jsou zajímavější než politická a společenská kritika nakonec témata zaznívající na pozadí: Zahlcení informacemi, obtížné hledání vlastního postoje ve světě, v němž není snadné se zorientovat, a potřeba tento postoj obhájit. Moc bezmocných tak nakonec nevypovídá ani tak o tom, jakou moc mladí lidé mají, jako spíše o nejistotě předcházející chvíli, kdy se vůbec rozhodnou ji použít.