Článek
Když v roce 1995 vtrhl do muslimské enklávy Srebrenica v Bosně a Hercegovině, začal tím, že před kamerami rozdával zajatým dětem sladkosti.
Jeho hrdlořezové mezitím na polích za baráky plnili povel, který zněl: selektovat muže. Tedy otce a starší bratry těch dětí od jejich žen, matek a sester. Mnohá z děvčat byla následně znásilněna, pak mohla odjet na korbách náklaďáků pryč.
Muži byli odvedeni, postříleni a naházeni do narychlo vykopaných hromadných hrobů. Ale na smrt vyděšené děti před zraky světa jedly Mladićovy cukrovinky.
Srebrenica je se svými více než osmi tisíci zavražděnými nejhorším jednorázovým masakrem v Evropě od druhé světové války. Ratko Mladić nebyl zdaleka jediným jeho viníkem. Stal se ale hlavním, nejviditelnějším a přímo na místě vše dirigujícím pachatelem zločinu, který dodnes zastřešuje a symbolizuje vyvražďování obyvatel v Bosně.
Mladić byl takřka u každého případu. Od ostřelování obklíčeného, vyhladovělého Sarajeva přes systematické předhazování zajatých muslimských žen srbským vojákům ke znásilnění až po etnické čistky a likvidace enkláv označených za bezpečné zóny OSN. Právem byl později v Haagu odsouzen k doživotnímu odnětí svobody.
Související
Člověk by očekával, že dnes, po více než 30 letech, nebude o jeho vině pochyb. A hlavně že se nikdo nebude snažit jeho vinu relativizovat, „zasazovat do kontextu“, zlehčovat. Že zkrátka bude jasné, oč na Balkáně tehdy šlo.
A sice že válku rozdmýchala srbská komunistická nomenklatura v čele s tehdejším prezidentem Slobodanem Miloševićem. Masivní propagandou, zveličující údajné dávné historické křivdy, vytvořila prostor pro tehdy dávno zapomenutou nenávist a uvedla do chodu brutality s cílem vytvořit Velké Srbsko.
To vše proto, aby se udržela u moci ve chvíli, kdy všude jinde komunisté víceméně museli od válu. Mladić sehrál roli klíčového muže pro hrubou práci v terénu.
Vina nesnese srovnání
Bohužel, vše se naopak spíš rozmělňuje. Stále znovu se zejména ze zatuchlých koutů internetových debat vynořuje lživá představa, že na Balkáně nebylo nic černobílé. Že Mladić sice nebyl neviňátko, ale také nebyl o moc horší než ostatní. Že nejen Srbové, ale i ostatní páchali zločiny.
Ano, páchali, lze odpovědět. Ale proboha, styďte se. Vždyť kdo začal? Kdo na Balkáně vypustil džina krvelačnosti z lahve? V podmínkách války, masakrů a genocidy není divu, že se mnozí z těch na straně obětí zradikalizovali a také vraždili. To ale přece neznamená, že nesou srovnatelný podíl viny jako Mladić nebo Milošević.
Ratko Mladić, jenž zemřel tento čtvrtek v 84 letech v haagské vězeňské nemocnici, je zvláštním případem i proto, že se před válkou neprojevoval jako psychopat. Byl důstojníkem Jugoslávské lidové armády a mezi vojáky Titovy federace – nehledě na to, odkud pocházeli – byl oblíbený.
Nejevil se jako tupý srbský nacionalista; dobře se mimo jiné naučil makedonsky, protože dlouho sloužil tam. Jenže s rozpadem společného státu u něj nastal zlom, který sám nikdy pořádně nevysvětlil, byť poskytl mnoho rozhovorů.
Začal krvežíznivě ničit vše, co do té doby budoval. Nutno dodat, že v tom pak ještě přitvrdil, když v roce 1994 spáchala sebevraždu jeho tehdy třiadvacetiletá dcera Ana. Udělala to poté, co se dozvěděla, jak sadisticky postupují Srbové v Bosně pod velením jejího otce.
Srebrenica se odehrála rok poté, co byla Ana Mladićová v Bělehradě pochována.
