Článek
Lidí starších osmdesáti let bude v Česku za patnáct let téměř dvakrát tolik než dnes. Kdyby stát chtěl jen udržet dnešní poměr lůžek v domovech pro seniory, musel by jich postavit šest set za osmdesát miliard korun. To se nestane. Jediná realistická cesta vede přes domácí péči a přes desetitisíce nových pečovatelů, včetně těch ze zahraničí.
Když se dnes mluví o stárnutí populace, debata se většinou točí kolem důchodů. Málokdo si ale všímá čísla, které je pro budoucnost sociálních služeb rozhodující. Podle projekce Českého statistického úřadu žilo na začátku roku 2023 v Česku 466 tisíc lidí starších osmdesáti let. V roce 2031 jich bude zhruba 721 tisíc a v roce 2041 už 871 tisíc. Za necelých dvacet let se jejich počet téměř zdvojnásobí. Do vysokého věku se dostávají silné poválečné ročníky a zároveň roste naděje dožití.
Právě věk nad osmdesát let je pro potřebu péče rozhodující. Zatímco příspěvek na péči pobíralo na konci roku 2024 v celé populaci 374 tisíc lidí, ve skupině 85 až 94 let ho pobíralo 43 procent obyvatel a nad 95 let už 79 procent. Během několika let tu tedy bude 800 tisíc lidí nad osmdesát, kteří budou potřebovat péči v domově nebo u sebe doma. Není to otázka příštího desetiletí. Je to otázka příštích pár let, kdy se musíme rozhodnout, jak to zvládneme.
Šest set nových domovů za osmdesát miliard je nereálné
Zkusme si to spočítat. Na konci roku 2024 bylo v Česku 937 domovů pro seniory a domovů se zvláštním režimem s celkem 62 485 lůžky, v průměru 67 lůžek na jeden domov. Kdyby měl dnešní poměr lůžek na počet seniorů zůstat zachován i v roce 2040, potřebovalo by Česko podle našeho propočtu nad daty ČSÚ přibližně 102 tisíc lůžek. To je zhruba 40 tisíc lůžek navíc, tedy asi 600 nových domovů. Při nákladu kolem dvou milionů korun na lůžko jde o investici okolo 80 miliard korun.
Nejde o alarmistický výpočet. Ministerstvo práce a sociálních věcí počítá s 34 700 novými lůžky už do roku 2035, studie Asociace poskytovatelů sociálních služeb uvádí 35 tisíc lůžek a investici 70 miliard korun ve stejném horizontu. Roční náklady systému dlouhodobé péče podle téže studie porostou z 80 miliard korun v roce 2024 na 137 miliard v roce 2035. A to všechno za situace, kdy dnešní poměr nestačí už teď. U pobytových zařízení eviduje stát 70,2 tisíce neuspokojených žádostí.
Překážkou přitom nejsou jen peníze a stavební kapacity, ale hlavně personál. V sociálních službách chybí už dnes zhruba tři tisíce pracovníků, z toho přes 1500 pečovatelů a pečovatelek. Nová lůžka by si vyžádala řádově dalších 30 tisíc lidí. Nevěřím, že by je systém dokázal najít, natož zaplatit.
Těžiště péče se přesune do domácností
V pobytových zařízeních žijí jen zhruba 2,6 procenta lidí starších 65 let. Drtivá většina seniorů zůstává doma a péči tam zajišťuje rodina nebo terénní pečovatelská služba. V té dnes pracuje přibližně 34 tisíc pečovatelů a pečovatelek pro zhruba 96 tisíc klientů. Podle APSS jich bude v roce 2035 potřeba kolem 55 tisíc, náš propočet ukazuje potřebu až 69 tisíc. To je dvojnásobek dnešního stavu, tedy zhruba 35 tisíc nových lidí.
Pro veřejné rozpočty je domácí péče výrazně levnější. Domovy pro seniory stály v roce 2024 celkem 22,4 miliardy korun, tedy zhruba 665 tisíc korun na klienta a rok. U pečovatelské služby to je zhruba 66 tisíc korun. Obě čísla nejsou přímo srovnatelná, protože domov zahrnuje i bydlení, stravu a nepřetržitou péči. Řádový rozdíl ale ukazuje, kde je prostor. Péče v domácnosti nevyžaduje investice do výstavby, ale pouze novou pracovní sílu. Jsem proto přesvědčená, že se těžiště péče o nejstarší generaci přesune do domácností. Ne proto, že by to někdo naplánoval, ale proto, že jiná cesta reálně neexistuje.
Kde vzít 35 tisíc pečovatelů
V Německu, Rakousku, Švýcarsku a Itálii jsou filipínští pečovatelé běžnou součástí systému péče o seniory. První skupina pečovatelů pro Česko dorazí ke konci letošního roku a nastoupí v pražském zařízení, které kombinuje domov pro seniory, zdravotnické středisko a oddělení pro pacienty s Alzheimerovou chorobou. Jde o vysokoškolsky vzdělané lidi s průměrným věkem 35 let a velmi dobrou angličtinou, kteří se češtinu učí přes naši aplikaci už před příletem. Začínají jako pomocná síla po boku sester a pečovatelek, samostatně mohou pracovat až po uznání kvalifikace a složení zkoušek.
Nejčastější námitka, kterou slýchám, se týká jazyka. Rozumím jí, ale je to problém přechodné doby, ne principu. Generace, která bude péči potřebovat za dvacet let, už anglicky mluví. V Německu ani v Itálii filipínské pečovatelky zpočátku místní jazyk neumí a systém tam funguje.
Není to jen o počtech, ale i o kvalitě
Vedle chybějících rukou řeší senioři doma ještě jeden problém, o kterém se mluví jako o epidemii samoty. Mnoho z nich zůstává samo v bytě, často daleko od dětí, a promítá se to do jejich duševního i fyzického zdraví. Do jedné domácnosti jsme poskytli filipínskou pečovatelku ke dvěma seniorům, kteří byli úplně apatičtí. Po čase mi volala jejich dcera, že se u nich dějí zázraky. Rodiče se začali hýbat, začali se učit anglicky a hlavně měli každý den společnost. Filipínští pečovatelé jsou empatičtí, vstřícní a práci dělají s úsměvem. I to léčí.
Stát má před sebou rozhodnutí, které nelze donekonečna odkládat. Buď najde 80 miliard na domovy, které stejně nebude mít kdo obsluhovat, nebo přijme, že péče o nejstarší generaci bude z velké části probíhat doma, a začne pro ni vytvářet podmínky. Včetně toho, že část pečovatelů bude muset přijít ze zahraničí. Čím dřív se rozhodne, tím levnější a důstojnější to pro všechny bude.
