Zemřela „nejlepší americká zpěvačka“. Cassandru Wilson poznali i Češi

U poštovních schránek v newyorském činžáku se zkraje 90. let minulého století potkali dva sousedé. Znali se z místních jazzklubů: Cassandra Wilson v nich zpívala s avantgardní kapelou, Craig Street občas koncerty organizoval. Jemu se teď ale nedařilo a přivydělával si na stavbě. Ona vyprávěla, že právě podepsala smlouvu s prestižním vydavatelstvím Blue Note Records a trochu válčí, protože jí manažeři podstrkují zavedené producenty.

Street nabídl, že desku klidně zprodukuje sám. „A protože už má takovou povahu, Cassandra ještě to odpoledne nakráčela do kanceláří Blue Note a řekla: tak jsem si producenta našla sama, je to dělník a bydlí ve stejném baráku jako já,“ vyprávěl.

Firma to riskla. A sázka na neozkoušené spojení talentované zpěvačky se začínajícím producentem se mohutně vyplatila. Jejich společné album Blue Light ’Til Dawn z roku 1993 odstartovalo úspěšnou sérii eklektických alb, která Cassandře Wilson vydobyla celosvětové uznání.

V následujících letech prodala statisíce nahrávek, získala dvě Grammy, třikrát vyhrála anketu časopisu Down Beat o zpěvačku roku. Z čistě jazzové interpretky se proměnila ve skladatelku a nadžánrovou hvězdu míchající blues, country, gospel či folk s africkou či kubánskou muzikou.

V roce 2001, kdy byla na vrcholu, ji časopis Time tituloval „nejlepší americká zpěvačka“ a producent T-Bone Burnett ji označil za „možná nejlepší žijící zpěvačku“, zasluhující stejné uznání jako Ella Fitzgerald. Tuto středu Cassandra Wilson ve věku 70 let zemřela. Zprávu potvrdil její agent, příčina zatím není známa.

O jejích kvalitách se dvakrát mohli přesvědčit i Češi. Zvlášť památný byl první koncert z roku 2009, kdy na pozvání festivalu Struny podzimu vyprodala pražské Rudolfinum.

Enigmatická, sošná zpěvačka se zlatými dredy uhranula zakouřeným, vláčným, temně sametovým kontraaltem osobité barvy. Zpomaleně, smyslně vyslovovala, líně protahovala a expresivně zabarvovala slova, jimiž jako by posluchače přenášela do jiných světů.

V osobitých aranžmá ponechávajících v hudbě spoustu prázdných míst kombinovala jazzové standardy s coververzemi skladeb Wichita Lineman, Harvest Moon od Neila Younga nebo Something So Right od Paula Simona. A vydatně nechala zazářit všestrannou kapelu, ve které excelovali kytarista Marvin Sewell nebo kontrabasista Reginald Veal s bubeníkem Herlinem Rileyem, sehraná rytmická sekce známá z desek bratří Marsalisů.

Do tohoto bodu vedla dlouhá cesta. Cassandra Wilson vyrůstala jako nejmladší ze tří dětí učitelky a jazzového hudebníka v mississippském městě Jackson. Z dětství měla klasickou klavírní průpravu, v dospívání hrála na klarinet i kytaru, na střední škole zpívala ve folkovém triu.

Pak ale vystudovala marketing a začátkem 80. let minulého století nastoupila do neworleanské regionální televize. „Myslela jsem, že budu mít televizní kariéru,“ připustila později.

Už tehdy sbírala první hudební zkušenosti po boku saxofonisty Earla Turbintona. Koncem dekády se pak s manželem přestěhovala do New Yorku. „A protože se mi nedařilo sehnat práci, chodila jsem častěji na jam session,“ popsala v časopisu Down Beat, jak začala pravidelně zpívat v jazzklubech. Nejdřív jen standardy, dokud ji neoslovil saxofonista Steve Coleman.

„Vysvětlil mi, že si musím vybudovat vlastní repertoár a rozšířit styl. Že pokud budu dělat totéž co všichni ostatní, nikdy neprorazím. Já přitom do té doby, s výjimkou Abbey, Lincoln neznala žádnou zpěvačku, která by si psala svoje věci. Ale čím víc jsem skládala, tím víc se mi to líbilo,“ vyprávěla.

Coleman ji přivedl do volného brooklynského kolektivu M-Base, jehož členy byli dále saxofonista Greg Osby, pianistka Geri Allen či basista Lonnie Plaxico. S dobrodružným uskupením, míchajícím prvky avantgardy, funku i volné improvizace, zavítala Cassandra Wilson poprvé do studia. Mezi lety 1985 až 1992 natočila osm alb pro mnichovské vydavatelství JMT.

„Rozšířila jsem si repertoár a naučila jsem se skladby dekonstruovat, abych jim porozuměla,“ vzpomínala na éru, kdy k jejím pěveckým vzorům patřily Sarah Vaughan, Dinah Washington nebo Carmen McRae a kdy zpívala také v sopránových výškách. Co do frázování měla za velký vzor Betty Carter, jejíž technicky náročnou skladbu Tight uváděla naživo i později.

Přesto z tehdejších nahrávek málokterá zaznamenala ohlas – ke světlým výjimkám patří kolekce standardů Blue Skies z roku 1988, nahraná s pianistou Mulgrewem Millerem.

Do mainstreamu Cassandra Wilson prorazila až začátkem 90. let s albem Blue Light ’til Dawn, prvním pro vydavatelství Blue Note Records, kam ji přivedl vlivný šéf firmy Bruce Lundvall a vložil v ni důvěru. Do té doby jazzová zpěvačka si ve spolupráci s producentem Craigem Streetem nadžánrově rozšířila repertoár.

Začala zpívat songy Joni Mitchell nebo Vana Morrisona, což u jazzových hvězd nebylo zvykem, stejně jako třeba skladby tehdy ještě zapomenutého bluesmana Roberta Johnsona. A přestože dál využívala jazzovou techniku, zvukově si zpestřila paletu směrem k hudbě z delty řeky Mississippi, kombinaci akustického folku, country či lidového blues. Zároveň se obloukem vrátila do dětství.

„Craig šel na to freudovsky. Řekl mi, ať si lehnu na pohovku, a vyptával se, na jaké hudbě jsem vyrůstala. Vyprávěla jsem mu, jak jsem na střední škole hrávala na kytaru písně Joni Mitchell. Až díky tomu jsem si uvědomila, jak moc mi tahle muzika chybí,“ popsala vznik desky, které dominují akustické kytary, perkuse, housle či akordeon. „Hudebně to funguje úplně jinak než cokoliv, na co jsem byla zvyklá. Protože jsou tam samé strunné nástroje, kapela má strašně flexibilní zvuk a můj hlas se kolem toho může pohodlně pohybovat. Otevřel se mi nový svět,“ líčila.

Alba Blue Light ’til Dawn se prodaly stovky tisíc kusů, stejně jako podobně úspěšného volného pokračování New Moon Daughter, jež roku 1995 proniklo i do hitparády Billboard 200 a vyneslo zpěvačce první cenu Grammy. Mimo jiné tím prošlapala cestu kolegyním Madeleine Peyroux, Lizz Wright či Melody Gardot, které přišly po ní a už se nemusely vázat na jazzové standardy.

Desky měly pozitivní vliv i na její hlas. „Cítím, že je ukotvenější, širší, že má výraznější texturu. Teď už se mi opravdu líbí. Když jsem začínala zpívat, nemohla jsem svůj hlas vystát. Vždycky jsem měla pocit, že má na víc, ale teprve teď jako bych tuhle jeho část odemkla,“ kvitovala.

Od té doby už Cassandra Wilson vždy šla svou cestou. Koncem 90. let účinkovala v jazzovém oratoriu Blood on the Fields skladatele Wyntona Marsalise o otroctví v USA, které získalo Pulitzerovu cenu.

Na přelomu tisíciletí natočila osobitou poctu trumpetistovi Milesi Davisovi nazvanou Traveling Miles, kde odvážně připsala slova skladbám Seven Steps to Heaven nebo Miles Runs the Voodoo Down. „Miles je můj největší vzor. Dokázal proniknout do emocionálního jádra skladby a vymáčknout z něj tolik, že vás to úplně rozsekalo,“ řekla o své první spolupráci s kytaristou Marvinem Sewellem.

Z jejích alb pro značku Blue Note Records je dobré i Belly of the Sun, vytvořené roku 2002 na rozpáleném bývalém nádraží v mississippském Clarksdale, kde umělkyně hledala styčné body mezi domovem blues a vlastním dětstvím. Deska začínající coververzí písně The Weight od skupiny The Band zahrnuje mimo jiné originální aranžmá skladeb Antonia Carlose Jobima či Jimmyho Webba.

Sérii pro Blue Note pak završuje Thunderbird z roku 2006, nazvaný podle hromového ptáka z mytologie severoamerických indiánů. Deska produkovaná T-Bone Burnettem má modernější zvuk s prvky hiphopu, a to od chytlavého vysamplovaného groovu v úvodní písni Go To Mexico až po závěrečný Tarot, kombinující akustickou kytaru vybrnkávanou samotnou Cassandrou Wilson se sólem na foukací harmoniku od Grégoira Mareta.

Tou dobou už se Cassandra Wilson nastálo přestěhovala zpět do rodného města Jackson v Mississippi, aby se starala o nemocnou matku. „Jako Afroameričané jsme ztratili dennodenní kontakt s přírodou,“ vyprávěla v rozhovorech, jak tráví čím dál více času na zahradě nebo v přírodě. V regionu zažila ničivý dopad hurikánu Katrina a objevovala historii své rodiny, zřejmě spojenou s africkým etnikem Jorubů.

Po tradičnějším albu jazzových standardů Loverly, napůl koncertním záznamu Silver Pony a desce Another Country, natočené převážně v italské Florencii s kytaristou Fabriziem Sottim, naposledy v roce 2015 vydala Coming Forth by Day, povedenou poctu zpěvačce Billie Holiday.

Jazzovou hvězdu závislou na drogách i alkoholu odmítala soudit i vnímat čistě jako oběť. „Měla strašně krátký život, ale nikdo nemáme nic jisté. A co když žít déle neznamená automaticky žít lépe? Nejdůležitější je přece žít naplno. A ona hořela jasným plamenem,“ uvažovala Cassandra Wilson v deníku Wall Street Journal.

Desku vytvořila s Nickem Launaym, spolupracovníkem zpěváka Nicka Cavea a kapely The Bad Seeds, jejíž členové Thomas Wydler a Martyn P. Casey zde také účinkují. V listopadu 2015 s tímto projektem Cassandra Wilson ještě jednou přijela na Struny podzimu, kde skladby Don’t Explain, You Go to My Head nebo God Bless the Child představila tentokrát ve velkém sále Lucerny.

A poctou Billie Holiday završila svůj hudební vývoj. Na mnoho let se pak odmlčela a vyjma krátkého návratu na pódia po pandemii koronaviru nestihla přijít s dalším projektem. Její poslední písní tak zůstává ta, ve které domýšlí skutečný incident z roku 1959, kdy Billie Holiday nesměla vystoupit na pohřbu svého dlouholetého saxofonisty Lestera Younga.

Cassandra Wilson zde vyslovuje přesvědčení, že se ti dva znovu setkali v posmrtném životě. „Věřím ve svět duchů. Žijeme v tom, co si sami vytvoříme,“ poznamenala na to konto. „Vím, že ti zpívám naposledy / Tohle je má poslední píseň / Můj poslední vzkaz,“ končí tuto skladbu. Nikoho tehdy nenapadlo, že to říká i za sebe.