Článek
Možná si občas říkáte, proč v Česku mezi nejúspěšnější starosty a starostky, kteří opakovaně vyhrávají komunální volby, patří zrovna ti, kteří skoro nic nedělají.
Jedno z vysvětlení sociologů zní, že lidé ve svých obcích a městech nakonec nejvíc požadují klid. To znamená žádné nové sousedy v nových domech, natožpak nějakou novou provozovnu či továrnu na okraji.
Poslechněte si poslední epizodu Vlevo dole:
Lidé jsou prý nejvíc spokojení, když starostové udržují - nebo rovnou řekněme konzervují - současnou podobu obce. Tady posekají trávu, vedle natřou zábradlí a opraví chodník a tamhle maximálně vymění okna u školy.
Hlavně se nepouštět do žádných velkých akcí! Jinak hrozí petice, demonstrace, veřejná projednávání. Prostě jen problémy.
Ekonomové pro místní Hobitín mají jiné vysvětlení. Upozorňují na to, že celý systém a pravidla postupně zdegenerovaly tak, že pro starosty je dnes výhodnější jakékoliv projekty či rozvoj brzdit než podporovat. Systém je vyloženě demotivační, paradoxně oceňuje neaktivitu.
Jak se to mohlo stát?
První ránu obcím dala Zemanova socialistická vláda v roce 2000. Změnila pravidla, podle nichž radnice dostávají část vybraných daní. Úplně vyškrtla podíl na ekonomické aktivitě v obci, tedy na tom, kolik je v obci firem, živnostníků a jak se jim daří. Od té doby radnice dostávají peníze dominantně jen podle počtu obyvatel.
Přijde-li tedy investor kamkoliv s plánem třeba na průmyslovou výstavbu či jinou komerční aktivitu, pak ho starosta nejspíš vyžene nebo se bude velmi tvrdě bránit. Kromě daně z nemovitostí z toho nic nebude mít - snad jen problémy s protestujícími obyvateli.
Kdyby ale obec dostávala část daní od budoucí firmy, mohl by starosta odpor obyvatel zlomit konkrétním slibem. Třeba, že za miliony korun v rozpočtu navíc postaví novou tělocvičnu.
Na rovnostářském rozdělování peněz tudíž vydělaly obce v regionech, které s počtem obyvatel stagnují. Dnes mají peněz docela dost, mnohdy ani nevědí, co s nimi. Naopak obce v rozvíjejících se regionech nemají peníze na čističky, vodovody, kanalizace, školy, školky, pokud nově přistěhovalí v nich nemají trvalé bydliště.
Obcím uškodila i Sobotkova vláda s Babišem
Druhou ránu regionálnímu rozvoji zasadila v roce 2016 Sobotkova vláda. Prosadila zákon navržený tehdejším ministrem financí Andrejem Babišem o rozpočtové odpovědnosti veřejných financí. Ano, je to přesně tentýž zákon, který si teď Babiš jako premiér pro své vládnutí mění, aby mohl stát na centrální úrovni snadněji zadlužovat.
Jenže tehdejší přísná pravidla pro města a obce zůstávají v platnosti. Zákon říká, že obce se nesmí zadlužit nad 60 procent svých průměrných daňových příjmů za poslední čtyři roky. Tím se hodně zastavily úvěry a právě od té doby začaly prudce růst obecní úspory.
To někdy vede k neuvěřitelným příhodám. Třeba renomovaná Evropská investiční banka sama aktivně nabízí velké úvěry Praze, protože hlavnímu městu se splácením důvěřuje. Ale magistrát odmítá s tím, že další peníze si podle pravidel už prostě půjčit nemůže.
Takže Praha má sice nasysleno neuvěřitelných 170 miliard, ale vzhledem k obřím investičním potřebám je to žalostně málo. To buď stačí jen na novou trasu metra D, nebo jen na dokončení vnitřního silničního okruhu.
Na další projekty za desítky miliard, jako jsou posílení přetížené železnice pro desetitisíce lidí dojíždějících do Prahy denně za prací, oprava chátrajících mostů přes Vltavu, nezvládající kanalizační stoka v Holešovicích nebo na Radlická radiála už nezbývá ani koruna. Výsledek - Praha musí syslit dál a ještě hodně dlouho.
Jistě, mohla by na tyhle velké akce v hlavním městě výrazně přispět vláda ze státního rozpočtu, jak je to obvyklé na Západě. Ta Babišova to ale nikdy neudělá a bude dokola opakovat: Sami máte dost, tak nejprve investujte.
Možná by bylo lepší, kdyby kabinet městům a obcím rozvázal ruce. A hlavně změnil pravidla rozdělování daní tak, aby to alespoň trochu motivovalo starosty a starostky k rozvoji a aktivitě, nikoliv k vytváření skanzenů.
