Článek
Aktuální politická hádka o opravu okresek mezi vládou a kraji nás zajímá především proto, že chceme vědět, zda si za pár měsíců na silnicích nižších tříd v zatáčce neurveme kolo v neopravované díře.
Mnohé však možná napadnou i selské počty: Dobře, hejtmani chtěli ze státního čtyři miliardy na opravy silnic a nedostali nic. To je hloupé, určitě to něco vypovídá o tom, jak se premiér Andrej Babiš chce reálně starat o „naše lidi“, ale vždyť přece kraje mají příjmy ve stovkách miliard (minulý rok to bylo 367,8 miliardy). A oni se budou hádat o „drobné“? Není to celé zas nějaká antibabišovská agitka?
Dobrý důvod podívat se na to, co kraje v Česku vlastně mohou, o čem rozhodují a proč tyto stamiliardové molochy bude bolet, když jim stát nepošle jednotky miliard na opravu okresek.
Prvotní hřích
Najít něco, co spojuje vlády Petra Fialy i Andreje Babiše, věru není lehké, ale zrovna touha trochu „podojit“ kraje a obce je tím ojedinělým případem. Situace je pochopitelná. Centrální rozpočet je už několikátým rokem hluboce deficitní a kraje a především obce kumulují přebytky.
A co je ještě horší, místo aby tyto peníze investovaly do svých regionů, syslí je na účtech. A co je úplně nejhorší, syslí je na běžných účtech, takže se hodnota peněz rapidně ztrácí v čase. Podle studie Národní rozpočtové rady místní vlády nikde v Evropské unii za posledních deset let nevytvořily takový přebytek jako české obce a kraje.
Nedivme se tedy, že Fiala i Babiš hledají, kde jim pustit žilou. Ale protože jsou oba populisté, neřeknou to narovinu – to by vyvolalo nevoli u lidí nejen v „okradených“ regionech, ale i mezi regionální stranickou elitou, která potřebuje vyhrávat krajské a obecní volby.
Takže se to dělá pokoutně.
Fialova vláda přehodila na regionální rozpočty od tohoto roku platby za nepedagogické pracovníky ve školách, ale už jim nepřiznala tolik nových příjmů, kolik to stojí. Teď tu máme kauzu s opravou okresek. A v dalších letech toho bude víc: Populističtí politici na centrální úrovni budou sekat každý rok 400miliardové schodky a s čím dál rudějšíma očima se dívat na finanční rezervy regionálních rozpočtů a především na jejich ušetřené úspory za bezmála půl bilionu.
Vraťme se ale k původní otázce - když tu padají biliony a stovky miliard, jak by mohlo otřást krajem, že nedostane stovky milionů na opravu silnic? A to je druhý příběh, který je dlouhodobější a vůbec nezávisí na aktuálním kolapsu předlužených centrálních financí. Můžeme tomu říkat třeba prvotní hřích.
Když kraje v roce 2000 vznikly, byla to velká sláva – důkaz plně demokratizovaného Česka, které období centrálně řízené postkomunistické transformace završuje decentralizací, kdy se na dobré bydlo Jihočechů bude dohlížet z Českých Budějovic a Zlíňáků zase ze Zlína. Hejtmani pod sebou opravdu nemají malé peníze – třeba středočeská hejtmanka jen tento rok přehazuje 50 miliard, to je rozpočet většího ministerstva.
Jenže čemu vlastně vládne? Nějaké dvě třetiny rozpočtu hejtmani pozorují asi tak jako cestující vlakem, který sleduje okolo ubíhající krajinu. Formálně jde o jejich rozpočet, ale na platy pedagogů ve školách si nesáhnou, na většinu peněz do sociálních služeb také ne. Proč? Protože kraje oním prvotním hříchem získaly vládu nad regionem, ale už ne vládu nad příslušnými financemi.
A jsme u těch okresek. Když u menšího kraje odečteme všechen tento neuvěřitelně nákladný a byrokratický průtokový ohřívač celostátních peněz, pak zjistíme, že flexibilní část jeho rozpočtu je směšně malá. A právě odepření očekávaných jednotek miliard od centrální vlády je tak pomalu na svolání krajského krizového štábu.
Předseda Asociace krajů Holiš v Ptám se já:
Proč to nikdo za čtvrt století neřešil? Protože všichni byli celkem spokojení. Hejtmani měli své pozice a slušné peníze na vlastní propagaci, krajští politici bojovali jako diví o pěkné funkce a nebyl tak velký důvod říkat spoluobčanům, že toho hejtman kromě organizování slavností a přestřihávání pásek u lokálních staveb vlastně moc nezmůže. Celou tuto zamrzlou debatu o reálném vlivu krajů na reálnou úroveň životů místních obyvatel nyní odkrývá až nepokrytá touha deficitního centrálu sáhnout regionům na peníze.
Znovu a lépe
Můžete nad tím mávnout rukou: Tak kraje dostanou trochu méně, to je toho, alespoň se naučí lépe hospodařit. Ale ono to bez výrazné reformy opravdu už dál nepůjde.
Vezměte si třeba několikaletou krizi ve školství, kdy střední školy ve větších aglomeracích nedokázaly nabídnout dost míst silným ročníkům deváťáků. A nezvládají to dosud. Proč? Protože na rozdíl od rozpočtového určení daní (RUD) pro obce, pro kraje dlouho nebyla žádná finanční bonifikace za obstarávání žáka (to se změnilo až letos minimální platbou za již zmiňované nepedagogické pracovníky). Takže nejeden sobecký krajský radní pro školství si řekl: proč investovat do středních škol, když z toho nic nemám?
A nejde jen o školství. Celé krajské rozpočtové určení daní je po léta úplně absurdní, protože rozdíl v příjmech z RUD na obyvatele mezi Jihomoravským krajem a Krajem Vysočina už v současnosti dosahuje téměř dvojnásobku. To fakt nelze zdůvodnit ničím.
Takže výsledek: Máme od roku 2000 naprosto špatně narýsované kraje, které nemají v mnoha případech ani minimální velikost, aby něco reálně v regionu změnily (zdravíme do Karlovarského kraje s méně než 300 tisíci obyvateli). A navíc krajské rozpočty jsou z velké části jen průtokem centrálních financí a ten malý zbytek, který hejtman může ovlivnit, je v mnoha oblastech demotivační.
Ten problém opravdu není jen o okreskách. Nenechme kraje pokoutně vyhladovět centrální vládou. Řekněme si to na rovinu: Není lepší kraje v této podobě zrušit a nahradit je skutečně funkčními regiony, kde žije vždy alespoň milion obyvatel a tamní hejtman má možná menší rozpočet než nyní, ale je plně v jeho kompetenci a nemusí se klepat, jak se zrovna premiér v Praze vyspí?
