Z manažerky farářkou. Jiný dres, stejná služba, říká

„Vždycky je dobré sebrat odvahu. Pokud nejsme spokojení sami se sebou, tak to změnit,“ říká Eva Debora Pavlíková v pořadu Plán B, který mapuje příběhy lidí, kteří změnili kariéru. Ta její čítala už deset let po škole nejrůznější manažerské funkce v renomovaných firmách.

„V těch zhruba 35 letech jsem končila kariéru v komerčním sektoru jako projektová manažerka a zvažovala jsem, co bych měla dělat dál.“

Přes iniciativu Česko.Digital se dostala k veřejné službě. Jako koordinátorka dobrovolníků pracovala na projektu CityVizor, který zpřístupňoval data o městských rozpočtech. Práce s lidmi, kteří pomáhali ve svém volném čase, pro ni byla „velká škola života“.

„Někdy se nám stávalo, že ti lidé vyhoří. Byl to vždycky balanc, jak jim dávat jenom takovou porci práce, kterou dokážou zvládnout, a zároveň vedle toho dokážou žít svůj normální život a nebýt vyhořelí,“ říká v rozhovoru.

Sama už takovou zkušeností prošla. „Prožila jsem si to někdy okolo třiceti, takže jsem věděla, co to znamená, když člověk vyhoří.“

Dnes proto práci neposuzuje jen podle času, který jí věnuje. „Neřídím se úplně tím, jestli pracuju od devíti do pěti, ale spíš přemýšlím o tom, jestli tahle schůzka nebo tahle práce mě spíš bavila, nebo ne.“

Další kariérní štací bylo ministerstvo pro místní rozvoj, kam nastoupila jako vrchní ředitelka sekce IT. Vedla zhruba 120 lidí. Do funkce ale nešla s ambicí všechno překopat.

„Řekla jsem si, že si vyzkouším, jaké to je být na pozici vrchního ředitele a nechat na sebe tu funkci působit. Hrozně mě osvobodilo, že jsem tam nepřicházela s žádnými vlastními ambicemi, ale s tím, jak nejlépe v roli vrchního ředitele fungovat pro ten tým, pro ty lidi.“

Práce na ministerstvu jí změnila pohled na veřejnou správu. Představa úředníka jako člověka, který změnám pouze brání, je podle ní zkreslená. „Myslím, že ve veřejné správě pracuje víc lidí, kterým záleží na té práci. Ostatně, kde jinde získáte 10,5 milionu zákazníků.“

Za negativním obrazem úředníků podle ní stojí i politická rétorika. „Ta politická mantra, která říká, že za všechno mohou úředníci, je tady vlastně pořád přítomná.“

Tempo na ministerstvu přitom podle ní nebylo nijak mírnější než v soukromém sektoru. „Pracovala jsem v 15 komerčních firmách, v telekomunikacích, v retailu - pro Tesco. A myslím, že ta práce je stejně náročná, mnohdy náročnější.“

Sama si ale hlídala hranice. „Dávala jsem i kolegům vědět, že o víkendu nepracuju. Abych zvládla náročný týden, tak si potřebuju odpočinout v sobotu, v neděli, být s dětmi, jít do kostela a nabít baterky.“

Cesta k duchovní službě nezačala až odchodem z IT. Zájem o teologii se podle Pavlíkové vyvíjel souběžně s její manažerskou kariérou. „Každý ve svém životě v nějaké fázi začne zkoumat, jestli ten jeho život je naplněný, nebo jestli je tady ještě nějaký větší smysl.“

Při jednom manažerském kurzu si začala klást otázku, co dalšího chce v životě dělat. „Procházela jsem kurzem ženského leadershipu, který mi ukázal, že moje osobní mise je ukazovat cestu k Bohu. Sama jsem tehdy ještě nevěděla, co to znamená.“

K víře se podle svých slov dostávala postupně. Velkým impulzem pro ni byla smrt dědečka. Začala chodit do kostela a přemýšlet, jestli právě víra není cestou, kterou hledá.

Nakonec se přihlásila na Husitskou teologickou fakultu. Po pěti letech studia může získat vzdělání potřebné pro službu farářky.

V budoucí duchovní službě přitom vidí překvapivou paralelu se svou dosavadní kariérou. „Jako v práci pro stát sloužím jako manažer svým kolegům a pomáhám jim, aby mohli dělat co nejlepší práci, tak stejně vnímám i farářskou službu jako službu druhým. Akorát nesloužím v dresu státu, ale v dresu církve. Vytvářím prostředí, ve kterém mohou lidé najít svou cestu a žít co nejvíc naplněný život.“

Vedle farářské služby ji láká také nemocniční kaplanská práce. Má zkušenost z paliativní péče a absolvovala praxi v Nemocnici Milosrdných sester svatého Karla Boromejského na pražském Petříně.

Právě kontakt s umírajícími jí podle jejích slov paradoxně dodává energii. „Když koukáte do očí lidí, kteří umírají, tak mi to paradoxně dává sílu do toho vlastního života.“

Úkolem kaplana podle ní nemusí být ani tak mluvit, jako především poslouchat. „Jsem tady, umím naslouchat,“ popisuje větu, která jí zůstala z praxe v nemocnici.

Přechod z manažerské práce do pastorace ale podle Pavlíkové nebude jednoduchý. Jde totiž o dvě velmi odlišné role. „Když vedete lidi, tak musíte dosahovat cíle, musíte je někam posouvat, musíte mít chuť, energii se rozhodovat, když je to potřeba, když to někdo neudělá. Kdežto v té pastorační péči, když jste farář nebo farářka, tak o hodně víc nasloucháte.“

Právě hledání rovnováhy mezi oběma světy je pro ni dnes jedním z témat. „I já pro sebe hledám, jestli se tyhle dvě energie, které se tam hodně míchají, dají oddělit a jestli, když budu jenom v té pastorační péči, tak jestli se nerozplynu, protože pak budu potřebovat někdy i tu strukturu.“

Budoucnost proto zatím nechává otevřenou. Může být farářkou, kaplankou, nebo kombinovat duchovní službu s další prací.

S novým pohledem na kariéru se proměnilo i její chápání úspěchu. Přestože ji mnozí považují za velmi úspěšnou manažerku, sama se tak necítí. „A pro mě asi úspěch je teď v současné situaci být dobrým člověkem, mít možnost se sobě podívat do očí a říct, že vůči těm druhým se chovám dobře a laskavě.“

A co by poradila lidem, kteří nejsou spokojení se svou kariérou? Podle Pavlíkové není nikdy pozdě něco změnit. „Myslím, že ve chvíli, kdy člověk není spokojený sám se sebou, tak je důležité tu změnu udělat.“

A dodává: „Protože nikdo nevíme, kdy ten konec života přijde, a můžeme si myslet, že jsme na konci života, a budeme tady ještě dalších deset let.“

Celý rozhovor s Evou Deborou Pavlíkovou si můžete pustit nahoře ve videu.