Článek
Po čtvrt století v bankovnictví, z toho po řadu let ve vysokých manažerských pozicích, si David Borges jednou představil sám sebe o deset let staršího. Sedí ve stejné kanceláři, kouká do podobných tabulek, chodí na podobné porady a zkoumá podobné strategické plány.
A právě tahle myšlenka se stala impulzem k radikální změně. „Představa, že budu sedět ve stejné kanceláři a dělat víceméně pořád to samé, mi najednou přišla nesnesitelná,“ vzpomíná dnes analytik neziskové organizace Člověk v tísni.
Neodešel proto, že by ho práce nebavila. Naopak. V ČSOB měl podle svých slov „fantastické možnosti a bohatství práce“. Jenže zároveň cítil, že jeho profesní dráha je až příliš nalinkovaná. „Bylo to všechno moc jisté a naplánované. Jako by člověk neměl možnost volby,“ popisuje své pocity.
Bankovnictví najednou nebylo důležité
Borges strávil v bankovnictví 25 let. Prošel obchodováním s měnami, řízením likvidity i strategickými projekty a dostal se až do vrcholového managementu. Kariérně mohl pokračovat dál.
„Určitě šlo jít výš. Touhle dobou bych vám možná vysvětloval, jak je český finanční systém stabilní. Jenže mi to už nepřišlo důležité,“ vzpomíná.
Chyběla mu hlavně svoboda. Ne ani tak v rozhodování, ale v nakládání s vlastním časem. Strategické plánování v bance podle něj nekončí odchodem z kanceláře. „Ty problémy si odnášíte domů. Přemýšlíte v horizontu několika let dopředu a nejde to jen tak vypnout,“ popisuje.
Když oznámil svou výpověď, kolegové tomu zprvu nevěřili. „Měl jsem tam trochu inventární štítek,“ směje se. Doma ale přišla spíš úleva. Teprve poté si uvědomil, jak moc se rodina přizpůsobovala jeho kariéře.
„Moje žena převzala velkou část péče o rodinu, protože já přece měl tu důležitou práci. Až zpětně jsem si uvědomil, jak nefér to bylo,“ přiznává.
Odejít bez plánu? Ano
Přestup z vrcholového bankovnictví do nezisku znamenal výrazný pokles příjmů. Borges si ale díky letům ve financích spočítal, že si takový krok může dovolit. „Měl jsem úspory a investice. Vlastně jsem si ještě dřív, než to bylo módní, vytvořil vlastní finanční nezávislost,“ říká.
Plán B. Seriál o lidech, kteří změnili kariéru
Martin Brna: Ze stavaře designérem tenisek
David Borges: Z vrcholového bankovnictví do neziskovky
Eva Hankusová: Z mateřského centra do IT
Miloslav Laštovička: Z ajťáka pěstitelem plísně
Eva Debora Pavlíková: Z vrcholové státní správy kaplankou v nemocnici
Lukáš Loun: Z manažera k AI výzkumu rakoviny
Zajímavé je, že z banky neodcházel s připravenou nabídkou. Prostě skončil. „Nebylo to z místa A do místa B. Řekl jsem si: teď chci pryč. A učil jsem se žít s nejistotou. Říkal jsem si: vždyť já vlastně nic neumím, jsem jen takový univerzální manažer,“ popisuje svůj imposter syndrom neboli syndrom podvodníka, který člověka nutí neustále pochybovat o svých schopnostech.
Právě nejistota byla pro člověka zvyklého věnovat se řízení rizik nejtěžší. „Šlo to úplně proti mým genům. A možná právě proto mě to bavilo,“ uvědomuje si.
Tři cesty, které se spojily
Příležitost přišla zhruba po pěti měsících. Přinesl ji kamarád ze skauta pracující v neziskové organizaci Člověk v tísni, kterému Borges v minulosti pomáhal řešit bankovní záležitosti. I v bance se ostatně věnoval agendě společenské odpovědnosti firem (CSR) a díky tomu se dostal do kontaktu s neziskovým sektorem. Třetím impulsem bylo jeho vlastní dárcovství.
Na jednom z dárcovských večerů padla jednoduchá otázka: „A co budeš dělat teď?“ Z následujícího rozhovoru se postupně stala pracovní nabídka.
Z vysoce regulovaného bankovního prostředí vstoupil do organizace, která je podle něj řízena spíš principy než pravidly. Dodnes vzpomíná na svůj první pokus představit nový projekt.
„Připravil jsem perfektně vyladěný PowerPoint, jak jsem byl zvyklý na zasedáních představenstva v bance. Přišel jsem za Šimonem Pánkem (spoluzakladatel Člověka v tísni, pozn. red.) a on na mě koukal, co po něm vlastně chci. Tak jsme ty slidy odložili a normálně si popovídali.“
Zatímco v bance rozhodují výbory a kolektivní procesy, v nezisku podle něj člověk mnohem víc nese odpovědnost sám za sebe. „Tam nemůžete říct: výbor rozhodl. Musíte říct: rozhodl jsem se já.“
Jedna z největších změn se odehrála v hlavě Davida Borgese. Pojem profesní úspěch dnes prý téměř nepoužívá. V korporaci je úspěch často měřitelný: tržby, růst, efektivita, výsledky. V nezisku je důležitější dopad na lidi. Borges se přesto snaží do organizace přenášet to nejlepší z byznysu - práci s daty, procesní řízení a analytický pohled.
Podílí se například na Indexu odpovědného úvěrování, který hodnotí poskytovatele půjček a upozorňuje na rizikové praktiky poskytovatelů půjček. Pomáhá také s připomínkováním legislativy a s nastavováním procesů pro více než stovku dluhových poradců po celé republice.
Dluhy nejsou jen chyba jednotlivce
Práce v Člověk v tísni změnila i jeho pohled na zadlužené lidi. „Když žijete v Praze, máte vzdělání a kolem sebe právníky, lékaře nebo lidi, kteří rozumějí financím, funguje se vám v životě mnohem lépe,“ říká. Lidé bez podobného sociálního kapitálu podle něj často tahají za kratší konec provazu ještě předtím, než si vezmou první půjčku.
Nejvíc ho ale zasahují příběhy, kdy dluhy rozvrátí rodinné vztahy. „Nejhorší je, když zadlužené dítě přesvědčí rodiče, aby si půjčili za něj. A pak je v tom nechá samotné.“
Člověk by čekal, že po odchodu z vrcholového managementu přijde klidnější režim. Jenže Borges s nadsázkou říká, že funguje „jako houba“ a postupně si k práci přidává další aktivity - od koučinku až po působení v investičním výboru nadace zaměřené na vzdělávání.
Pracuje možná méně hodin než dřív, ale práce mu dává větší smysl. „Když máte pocit, že někomu zlepšíte život, dělá se to líp,“ hodnotí.
Lidem, kteří touží po změně, dodává odvahu. I když se změna nemusí povést, není definitivní. „Život není jedna čára, ale pavučina možností. Když vstoupíte do špatných dveří, můžete z nich zase vyjít a otevřít jiné.“
Sám nevylučuje, že ještě někdy změní směr. Kolegy v Člověk v tísni prý kdysi varoval, že na jedné pozici nevydrží déle než čtyři roky. Dnes už tam působí víc než osm let. „Jsem hlavně rád, že jsem našel chuť udělat to rozhodnutí včas.“
