Článek
Evropa má stále čas připravit se na případnou konfrontaci s Ruskem, míní někdejší americký velvyslanec na Ukrajině Steven Pifer. Moskva sice obnovuje své síly, válka ji ale stála obrovské množství vojáků i techniky.
„Vladimir Putin v roce 2022 zásadně přecenil schopnosti vlastní armády. Nevím proto, nakolik jí dnes sám důvěřuje a zda ji považuje za schopnou vést další velkou vojenskou operaci,“ říká Pifer v rozhovoru pro Seznam Zprávy na adresu ruského prezidenta.
Za mnohem bezprostřednější problém má ruské sabotáže a další hybridní operace, na něž podle něj zatím Evropa ani NATO nemají účinnou odpověď.
„Musíme najít způsob, jak dát Rusku jasně najevo, že s tím má přestat. To bude znamenat, že za podobné operace bude muset nést nějaké náklady,“ upozorňuje Pifer, který strávil více než 25 let v americké diplomacii a dnes působí při Stanfordově univerzitě.
Po dubnovém návratu z Kyjeva jste říkal, že Ukrajinci byli mnohem sebevědomější než při vašich návštěvách v letech 2023 a 2024. Platí to podle vás pořád?
Novým faktorem jsou zintenzivňující se ruské raketové útoky, zejména ty balistickými střelami, a omezená schopnost se proti nim bránit. Částečně je to jednoduše tím, že interceptorů pro systémy Patriot je celosvětově nedostatek.
Jinak ale řada faktorů, o kterých jsem v Kyjevě slyšel už v dubnu, podle mě stále platí. Ukrajincům se poměrně dobře daří zadržovat Rusy na frontě a v posledních dnech podle všeho dokonce získali část území zpět. Zároveň ruským silám dál způsobují značné ztráty a dopad mají i jejich útoky hluboko na ruském území, například na kapacity tamních ropných rafinerií.
Když říkáte, že interceptorů je celosvětově nedostatek, vysvětluje to, proč Spojené státy teď nejsou příliš ochotné poskytnout Ukrajině další? Jde spíš o politickou vůli, nebo o to, že je Amerika sama potřebuje jinde?
Jejich výroba prostě není tak vysoká, jak by si podle mě americká armáda i řada evropských armád přály.
Zároveň tu máte válku mezi Spojenými státy a Íránem. USA Patrioty potřebují k obraně proti íránským balistickým raketám, takže tu existují konkurenční požadavky na omezené zásoby.
A je to problém, jehož řešení nějakou dobu potrvá. Dokud se výrazně nezvýší výroba interceptorů, situace se podle mě zásadně nezmění. Spojené státy se o navýšení produkce snaží a pokud vím, podobné kroky podnikají také Japonsko a Německo. Ale bude to nějakou dobu trvat.
Rozhovor s britským diplomatem Johnem Foremanem:
Jaké možnosti pak Ukrajině zbývají? Pokud nebude mít dostatek interceptorů, nedokáže spolehlivě chránit Kyjev ani energetickou infrastrukturu před balistickými útoky. S příchodem zimy to může být kritické.
Ani Rusové ale nemají neomezené zásoby balistických raket. Je pro ně mnohem složitější vyrábět balistické střely než například střely s plochou dráhou letu nebo drony. I jejich možnosti jsou tedy do určité míry omezené.
Ukrajina se navíc nemusí soustředit jen na sestřelování přilétajících raket. Pokud dokáže zasahovat zařízení, kde Rusko balistické střely nebo jejich komponenty vyrábí, může se pokusit ten problém řešit už u zdroje.
Někdy je zkrátka lepší zasáhnout lučištníka než se bránit jeho šípům. Předpokládám, že právě takové cíle jsou velmi vysoko na seznamu priorit ukrajinské armády.
Německo teď přesto oznámilo, že Ukrajině poskytne další interceptory Patriot ze svých vlastních zásob. Jak dlouho ale mohou evropské země pokračovat v předávání vlastní protivzdušné obrany, když zároveň samy čelí rostoucí bezpečnostní hrozbě ze strany Ruska?
Evropa samozřejmě musí myslet i na vlastní obranu. Problém je, že vybudovat potřebné vojenské kapacity nějakou dobu trvá. Můžete zvýšit obranný rozpočet, ale peníze se okamžitě nepromění v nové systémy, munici nebo jednotky.
Zároveň bych ale podporu Ukrajiny a posilování evropské obrany nestavěl proti sobě. Ukrajina Evropě kupuje čas. Čas, který by evropské země měly využít k tomu, aby vybudovaly vlastní obranné kapacity a odradily Putina od toho, aby se v budoucnu přepočítal a rozhodl se jednat proti NATO.
Říkáte, že Ukrajina Evropě kupuje čas. Evropská unie chce do roku 2030 dosáhnout „obranné připravenosti“. Když se podíváte na dnešní válku, schopnost Ruska v ní pokračovat a nejistotu kolem budoucí role Spojených států, má Evropa skutečně čas až do roku 2030?
Myslím, že ještě nějaký čas má. Rusko sice obnovuje své vojenské kapacity, zároveň ale na Ukrajině utrpělo obrovské ztráty. Podle mě se dnes pravděpodobně blížíme k 1,5 milionu zabitých nebo vážně zraněných ruských vojáků. K tomu je třeba připočítat značné ztráty vojenské techniky.
A myslím, že je tu ještě jeden faktor. Putin v roce 2022 zásadně přecenil schopnosti vlastní armády. Očekával, že Kyjev padne během několika dní, což se nestalo. Nevím proto, nakolik dnes sám důvěřuje ruské armádě a její schopnosti vést další velkou vojenskou operaci.
Každopádně je nutno brát v potaz, že Rusko své síly obnovuje a Evropa by ten čas rozhodně neměla promarnit.
Konvenční útok není jedinou hrozbou. Německo i další evropské země čelí sabotážím a dalším hybridním operacím připisovaným Rusku. Má podle vás Evropa na tento typ útoků účinnou odpověď?
Ne. Myslím, že Rusko se snaží Západ obtěžovat a zastrašovat, ale evropské země, NATO ani Spojené státy zatím nenašly dobrou odpověď na tyto hybridní taktiky. A myslím, že ji najít musíme.
Musíme najít způsob, jak dát Rusku jasně najevo, že s tím má přestat. To bude znamenat, že za podobné operace bude muset nést nějaké náklady. NATO ale zatím nepřišlo na to, jak toho dosáhnout.
Nakolik se mohou hybridní operace přelít do přímého vojenského střetu? Může Rusko například zaútočit na některý z pobaltských států?
K tomu jsem spíše skeptický. Když se na situaci podíváte z pohledu ruského generálního štábu, většina ruských pozemních sil je stále vázaná ve válce na Ukrajině, kterou Rusko ani čtyři a půl roku po zahájení plnohodnotné invaze nedokázalo vyhrát. Nemyslím si proto, že by konflikt s jedním členem NATO nebo s celou Aliancí byl právě teď vysoko na seznamu věcí, které by si ruské velení přálo.
Mohou existovat pochybnosti o tom, zda by reagovaly některé členské země NATO. Myslím si ale, že státy, které s Ruskem přímo sousedí – pobaltské země, Polsko a Finsko – by reagovaly. Uvědomovaly by si, že nereagovat a nebránit sebe nebo své sousedy by byla obrovská chyba.
Když se ještě vrátím k obraně Evropy – Spojené státy po evropských spojencích dlouhé roky požadovaly, aby více investovali do obrany. Evropa to teď konečně dělá, potřebné vojenské kapacity ale, jak sám říkáte, nevybuduje přes noc. Není tedy paradoxní, že se Amerika začíná stahovat právě v této přechodné fázi?
Je v tom určitá ironie. A zároveň bych řekl, že nejde jen o Donalda Trumpa. Také řada demokratů je přesvědčena, že Evropa může a měla by dělat pro vlastní obranu víc. Není to ostatně nová debata – už v 80. letech američtí ministři obrany pravidelně vyzývali evropské spojence v NATO, aby převzali větší díl odpovědnosti.
Trump přitom v určitém smyslu už dosáhl toho, co chtěl. Evropští spojenci výrazně zvyšují obranné výdaje. Polsko už vydává kolem 4,5 procenta HDP, pobaltské státy kolem 3,5 procenta a Německo plánuje dostat se přibližně na 3,5 procenta do roku 2029.
Místo toho, aby Trump tento úspěch využil, ale podle mě dál směřuje k omezování amerických závazků v Evropě. Já bych postupoval jinak.
Jak?
Americkou vojenskou přítomnost bych snižoval postupně, v závislosti na tom, jak rychle bude Evropa schopná přebírat větší díl odpovědnosti. Evropa už tímto směrem jde, potřebné vojenské kapacity ale teprve buduje.
Nemůže to ale Trump vnímat přesně opačně? Evropské výdaje na obranu výrazně rostou a jeho administrativa to může chápat jako důkaz, že tlak na spojence funguje. Nemůže mít jednoduše za to, že teď už je na Evropě, aby peníze přetavila ve skutečné vojenské schopnosti?
Je to možné, jenže ten proces je teprve na začátku a ruská hrozba velmi zřetelná. Proto mi připadalo velmi zvláštní, když náměstek amerického ministra obrany Elbridge Colby minulý měsíc na NATO mluvil o evropské bezpečnosti a ani jednou nezmínil Rusko.
Hlavním úkolem NATO je dnes podle mě právě obrana Evropy a transatlantického prostoru před Ruskem. Přál bych si, aby si toho Trumpova administrativa byla více vědoma.
Na americkou politiku vůči Rusku a Ukrajině jste se díval i zevnitř několika amerických administrativ a působil jste jako velvyslanec v Kyjevě. Když dnešní přístup srovnáte s tím, co jste zažil tehdy, jak zásadní změnu vlastně sledujeme?
Pracoval jsem ve velmi odlišné době. Když jsem působil v Bílém domě, byl ruským prezidentem Boris Jelcin. Administrativa Billa Clintona chtěla s Ruskem vybudovat pozitivní a kooperativní vztah, včetně dobrých vztahů mezi NATO a Ruskem. Clinton k tomu ale podle mě přistupoval realisticky; chápal, že to nemusí fungovat.
Devadesátými lety jsme ještě prošli, skutečný obrat podle mě přišel až s Vladimirem Putinem, zejména po roce 2007. Putin tehdy podle mě dospěl k závěru, že se Západem nemůže mít vztah, jaký by chtěl a za vlastních podmínek, a začal se od něj odvracet. Za jeden ze zlomových momentů je často považován jeho projev na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007.
Rusko se dnes ubírá úplně jiným směrem. Jednat s Putinem v roce 2026 je něco úplně jiného než jednat s Jelcinem v roce 1996.
Rozhovor s americkým diplomatem Donaldem Jensenem:
Když se tedy podíváme na současnou americkou diplomacii: Steve Witkoff navštívil Moskvu devětkrát, než se nyní poprvé vydal do Kyjeva. Co vám to říká o způsobu, jakým Trumpova administrativa k jednáním přistupuje?
V americkém mediačním úsilí podle mě přetrvávají dva zásadní problémy. Donald Trump ani Steve Witkoff podle mě Vladimiru Putinovi úplně nerozumějí a příliš mnoho ruských tvrzení berou za bernou minci. Putin se přitom podle všeho stále snaží dosáhnout svých cílů na bojišti a na ruské straně nevidíme žádnou skutečnou flexibilitu.
Ještě větším problémem je, že zatímco Ukrajinci dali najevo ochotu přijmout i bolestivá rozhodnutí, Rusové nic podobného neukázali. Trump přesto svou diplomacii nepodpořil skutečným tlakem na Moskvu, ačkoli podle mě má nástroje, kterými by mohl Kreml přimět jednat vážněji.
Vy jste dokonce loni americké mediační úsilí označil za dlouhodobé selhání a argumentoval, že by možná bylo lepší, kdyby Trumpova administrativa z jednání ustoupila. Myslíte si to stále?
Považuji za pozitivní, že Witkoff konečně odjel do Kyjeva. Pokud se ale nezmění americký přístup k Rusku a nevznikne ochota přimět Moskvu k vážnějšímu jednání, bude toto osmnáctiměsíční mediační úsilí dál selhávat.
Říkáte, že Trump stále má nástroje, kterými by mohl Moskvu přimět k vážnějšímu jednání. Jaké konkrétně?
Trump by například mohl zavolat Elonu Muskovi a požádat ho, aby Ukrajincům umožnil využívat Starlink při zaměřování systémů útočících na cíle v Rusku. Mohl by také zpřísnit sankce, zavést sekundární sankce vůči zemím dovážejícím ruskou ropu nebo důsledněji postupovat proti ruské stínové flotile tankerů.
Pokud by chtěl Putinovi vyslat opravdu jasný signál, mohl by také požádat Kongres o dalších deset nebo patnáct miliard dolarů vojenské pomoci Ukrajině. Existuje řada kroků, které by podle mě mohly ovlivnit kalkulace v Moskvě. Za posledních osmnáct měsíců jsme ale neviděli, že by byl Trump připraven tyto nástroje použít.
