Lhali nám. Věděli jsme, že dýcháme toxický vzduch, říká hasič z 11. září

Manželka ho po útoku na věže Světového obchodního centra (WTC) neviděla doma celé měsíce. James Manahan totiž zachraňoval a odklízel trosky, čas trávil na hasičské stanici, případně se účastnil pohřbů kolegů. Jako by jich nebralo konce.

Přímo v den úderů zemřelo na jižním Manhattanu na 343 hasičů. „Po 11. září některé hasičské stanice přišly o čtvrtinu svých členů. A ti, co přežili, se začali starat o rodiny svých mrtvých parťáků. Tak to u nás newyorských hasičů chodí. Navzájem si pomáháme,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy, který vznikl den před 25. výročím útoků na New York a Pentagon.

Manahan přijel na návštěvu Prahy už poněkolikáté, aby zde na 11. září zavzpomínal. V rozhovoru nicméně komentuje i nová zjištění, která se dostala na veřejnost ohledně toxického vzduchu z trosek. Ten usmrtil daleko více lidí než letadla teroristů.

Mezi nimi i dalších nejméně 450 hasičů, kteří na Ground Zero neúnavně pracovali celé měsíce. „Z hromad se přitom ještě v ten čas (říjen a listopad) kouřilo a uvnitř panoval obrovský žár jako v sopce. Trosky byly totiž na sobě stlačené,“ vzpomíná dnes 69letý hasič a stále se hrozí toho, jak obrovskou sílu teroristický útok měl.

Před lety jste tady v Praze řekl, že před sebou stále vidíte, jaký dopad útoky na jižním Manhattanu měly. Že slyšíte zvuky toho dne, cítíte zápach. Jaký detail se vám vybaví dnes 25 let poté?

Měl jsem na starosti všechno kromě WTC – všechny budovy v okolí. Takže jsem jezdil třeba k lidem uvězněným ve výtazích, v metru, nebo k těm, kteří volali o pomoc, protože se ztratili v jiných kancelářských budovách.

Bylo toho hodně. Vzpomínám si, že na západní straně od místa události byl jasný, slunečný den, ale na druhé straně jste před sebe neviděli na metr kvůli…

Tomu obludnému prachovému mraku, který část města zahalil?

Ano, někteří tomu říkají nukleární zima, jiní šedá sněhová bouře. Přejížděli jsme mezi oběma stranami a na straně „bouře“ jsme museli používat stěrače, abychom z předního skla ten prach dostali. Doslova to ze skla odtlačit, protože to byly úplné nánosy.

Myslím, že si řada lidí stále neuvědomuje, že hasiči a další záchranáři tam pracovali měsíce a měsíce…

Je to tak. Zpočátku jsme byli přidělení na práci na „severní hromadě“ nebo na „jižní hromadě“ (trosky z věží WTC, pozn. red.). To bylo v říjnu a listopadu. Z hromad se přitom ještě kouřilo a uvnitř panoval obrovský žár jako v sopce. Trosky byly totiž na sobě stlačené.

Na jaře se z hromad staly obrovské jámy, jak se nám postupně podařilo trosky odstranit. Pamatuji si, že tenkrát byla neobvykle mírná zima, žádný sníh, což nám situaci alespoň trochu usnadnilo.

Co říkáte na právě zveřejněnou zprávu radnice města New York, která potvrdila, že tisíce lidí opravdu zabil toxický vzduch vycházející z trosek? Celé čtvrtstoletí se o tom přitom spekulovalo…

Při útocích zahynulo 343 hasičů, před rokem a půl jsme se přitom dozvěděli, že o život přišlo dalších 450 hasičů. U široké veřejnosti se to blíží k 10 tisícům, a to právě na následky toxického vzduchu.

Víte, my jsme už tehdy věděli, co tam dýcháme, ať už radnice tvrdila něco jiného. A řeknu vám proč, i když to nemohu dokázat, jelikož jsem ztratil veškerou dokumentaci.

Pamatuji si ale, jak jsem tam (na Ground Zero) byl. Bylo to koncem října, v listopadu, a v té době, jak už jsem řekl, se z těch hromad pořád kouřilo.

Oslovili mě tam dva federální úředníci a řekli mi: „Ahoj, šéfe, dneska budete pracovat na té hromadě. Nevadilo by vám nasadit si tohle zařízení, které monitoruje kvalitu vzduchu? A až skončíte šichtu, přineste nám to a my to zanalyzujeme a výsledky vám pošleme. Děláme si statistiky pro vlastní potřebu, ale výsledky vám pošleme poštou.“

Takže jste ten den strávil měřením kvality ovzduší?

Dostal jsem takové malé zařízení, o velikosti poloviny mobilního telefonu. Připevnili mi to na kabát. Dohlížel jsem na práci a ta hromada byla pořád dost horká. Byla to prostě směsice oceli, hlíny, prachu. Ale také jsem tam viděl dva krátké nosníky ze Světového obchodního centra. A ty fungovaly jako komín - vycházel z nich proud fialového, žlutého, hnědého a černého kouře. Samozřejmě, že jsme se tomu raději vyhýbali.

Vzal jsem si ale to malé zařízení, nasadil si rukavici a k místu kouře přistoupil. Držel jsem to tak dlouho, jak to jen šlo, dokud se to příliš nezahřálo. Pak jsem to vytáhl. Po nějakých deseti minutách jsem to udělal znovu a takhle celý den.

Po skončení té 12hodinové směny jsem zašel za úředníky: „Hele, použil jsem to monitorovací zařízení.“ A oni na to: „Dobře, ještě jednou moc děkujeme. Výsledky vám pošleme.“

Dal jsem jim svou domácí adresu a asi o měsíc později mi přišel dopis od úřadu. Otevřel jsem ho, no a v něm stálo: „Ve vzduchu nebyly zjištěny žádné toxiny.“

Z toho, co vyprávíte, to opravdu vypadá, že město tehdy skutečný stav situace tajilo…

Ano. A zprávy, které právě tento týden zveřejnili, to dokazují. Takže ještě jednou: Víme, že to bylo zlé. A pro civilisty to bylo ještě horší – ta lež.

A pak tu jsou onemocnění, jako například rakovina, kterou přivodily právě toxiny ve vzduchu, že?

Všichni chodí na každoroční preventivní prohlídku. Když máte nějaký malý problém, dostanete se k těm nejlepším lékařům. Já jsem měl rakovinu, tak jsem napsal doktoru Sloanovi. Šéfové se stejně jako všichni ostatní, kteří měli stejný typ rakoviny, ptali: „Aha, už jsi byl u doktora Sloana?“ Je to skoro jako nějaký klub.

Protože se ale rakovina odhalí v raném stadiu, je úspěšnost léčby velmi vysoká.

Neznám nikoho, kdo by neměl nějaké zdravotní potíže. Spousta chlapů má problémy s plícemi. Jeden můj kamarád chodí s dvěma inhalátory, bere všechny možné steroidy.

Vy sám jste tedy v pořádku?

Plíce mám v pořádku, tedy kromě posledního vyšetření, co jsem absolvoval. To je jen, no… Prostě něco, co je třeba dále sledovat.

(Žena Jamese Manahena, která během rozhovoru sedí po jeho boku, řekne, že James půjde po návratu hned k doktorovi. Požádali ho, aby jim výsledky posledního vyšetření nesděloval, zatímco jsou v Praze a v Římě, kam se vrací na zbytek jejich dovolené. Chtěli si uchovat klidnou mysl.)

Musím vám říct, že vy hasiči jste opravdu speciální sorta lidí. Vyzpovídal jsem v období po 11. září některé vaše kolegy. A zdá se, že máte minimálně jednu věc společnou: Jde vám především o bezpečí, zdraví a blaho druhých. Vedle cizích lidí, které zachraňujete, pak především o rodiny vašich parťáků…

Všichni se navzájem známe. Chodíme spolu na pivo, na pikniky. Manželky se navzájem znají, naše děti. A když dojde na tragédii, staráme se o vdovy a jejich děti. Zařizujeme pohřeb, děláme nákupy, navštěvujeme je, aby nebyly osamělé.

Hasič z každé stanice je vždy přidělen k ženě nebo rodičům, kteří přišli o syna. No a po 11. září některé hasičské stanice přišly o čtvrtinu svých členů. A ti, co přežili, se začali starat o rodiny svých mrtvých parťáků. Tak to u nás newyorských hasičů chodí. Navzájem si pomáháme.

Vždycky jsem měl pocit, že hořící mrakodrap je jak z katastrofického filmu. Bylo by pro mě noční můrou tam jet jako hasič. Jak to vnímáte vy jako profesionál?

Je to trochu děsivé i pro mě.

To je, odpusťte, trochu legrační, protože pocházíte z New Yorku, města mrakodrapů, a chtěl jste se stát hasičem…

No, trochu mě do toho „navezl“ můj táta. A ten mi říkával: „Jsi svobodný. Měl bys jít na Manhattan.“ Samozřejmě, Manhattan je skvělý, co se týče randění, ale já jsem tátovi odpověděl: „Ne, já chci jít do rušné části Brooklynu, kde je hodně zásahů.“ A on na to: „Fajn, ty hlupáku.“ A nakonec jsem tam šel. A výjezdů tam opravdu bylo hodně.

Na Manhattanu jste ale nakonec skončil…

V Brooklynu jsem se hodně naučil o požárech v činžovních domech, v hnědých kamenných domech a v dřevěných budovách. Když chcete zažít kariérní postup, musíte se učit. A tak jsem se učil. Trvá to asi dva tři roky, protože zkouška je jen jednou za čtyři roky.

Později jsem byl povýšen na poručíka a pak na kapitána. A někdy v té době jsem si řekl, že na ten Manhattan jít chci. To jsem samozřejmě už musel vědět něco i o požárech ve výškových budovách. Přesto jsem byl poprvé v životě úplně vyděšený, protože jsem přešel z tří-, čtyřpatrových budov k mrakodrapům.

Už za dva týdny od nástupu jsem jel k požáru v mrakodrapu, bylo to opravdu strašidelné, ale zvládli jsme to skvěle, bez zranění, a já si to hned oblíbil, protože všechno bylo tak jiné.

Vedle práce i samotní chlapi kolem mě. Dobře oblečení a v kondici. Když se podíváš do Brooklynu, každý má na sobě jinou košili, úplně různé věci a někteří mají i trochu bříško.

Ještě si neodpustím jednu otázku. Viděl jste 11. září a v období poté na Ground Zero Donalda Trumpa? Jak asi víte, před pár dny opět začal tvrdit, že se tam osobně nacházel, a dokonce, že ho z nebezpečí museli „odnést“ dva hasiči…

Přemýšlel jsem o tom, kdyby se mě na to někdo zeptal. Zde je moje odpověď. Víte, můj otec také trpěl demencí. A také si často myslel, že je někde jinde, kde ve skutečnosti nebyl. No, ale když jsme si díky těm místům, kam se sám zařazoval, uvědomili, v jakém stadiu demence se nachází… Jako rodina jsme převzali odpovědnost a umístili ho do specializovaného zařízení.