Článek
Byla sobota, 15. září 2001, asi sedm hodin večer. Notně opožděný let Českých aerolinií z Prahy přistával na největším newyorském letišti JFK ve čtvrti Queens. Ti, kteří znali New York, tušili, co je čeká, ale nic je na to nemohlo dostatečně připravit. A pak to zahlédli. Zhruba dvacet kilometrů od nich, na jižním cípu ostrova Manhattan, vyrůstal v podvečerním šeru sloup dýmu. Ještě před čtyřmi dny tam stávaly věže World Trade Center, „Dvojčata“.
Jedním z pasažérů jsem byl i já. Dvojčata jsem znal, v létě roku 1998 jsem stál na střeše jižní věže na vyhlídce nazvané Top of the World. V New Yorku jsem byl do té doby celkem třikrát a jako každý, kdo měl rád Beastie Boys, clintonovskou Ameriku 90. let a zásadní knížku dospívání Kdo chytá v žitě, jsem mu navždy propadl.
Teď jsem jen přijel s trochu jiným zadáním než se pobavit a poznat svět. Jako novinář, pro nějž do té doby největší pracovní vzrušení znamenala cesta metrem do Sněmovny, jsem přiletěl jako zvláštní zpravodaj největšího českého deníku MF Dnes na místo události, která zastavila svět.
Byla to tehdy především velká shoda náhod, do „Fronty“ jsem nastoupil 1. září 2001 po devíti letech v Respektu. Když teroristé zaútočili ono slunečné úterý na Ameriku, seděl jsem v redakci a dával dohromady článek na téma „Kdo bude novým ředitelem České televize“. O otvíráku novin bylo dávno rozhodnuto: Místopředseda ODS Miroslav Macek oznámil, že rezignuje na svůj post, protože dostal za poradenské služby při privatizaci České spořitelny do rukou rakouské Erste Bank 10 milionů korun, jak zjistili už den předtím Sabina Slonková s Jirkou Kubíkem.
Ve tři čtvrtě na tři odpoledne přestal tenhle příběh kohokoliv zajímat. Stejně jako příští ředitel České televize, stejně jako cokoliv jiného. Každý z nás, novinářských pěšáků, pak skoro nonstop dělal, co bylo potřeba. Druhý den jsem vyběhl na schůzku s jedním vysoce postaveným policistou. Tvářil se docela dramaticky: „Problém je, že nevíme, co dalšího se ještě může stát. A jestli se to může stát zase v New Yorku nebo jestli nám náhodou nevyletí do povětří tramvaj tady na Václaváku. A že to asi netuší ani Američani.“
Ve čtvrtek za mnou přišel Robert Čásenský, tehdejší zástupce šéfredaktora MF Dnes a dnešní šéfredaktor Seznam Zpráv. „V sobotu možná začnou znovu lítat spoje z Evropy do Ameriky. Ty máš americký vízum, viď? Když seženeme letenku, poletíš tam?“
Upřímně řečeno jsem v sobě nikdy neměl ambici a touhu některých svých kolegů, které jsem obdivoval a zároveň jsem si myslel, že jsou to tak trochu pošuci: „Cože, začala válka? Jak se dostanu co nejblíž frontě?“ Ale také jsem věděl, že moc prostoru k přemítání nemám. „Jo, poletím,“ odpověděl jsem a vlastně si už moc nevybavuji, jestli jsem si přál, aby můj zaměstnavatel tu letenku sehnal.
A sehnal - MF Dnes, tehdy ještě v bezpečně německém vlastnictví, dávno před Babišem, byla institucí, která dokázala, co si předsevzala. A mimochodem, myslím, že to byly i moc dobré noviny.
A tak jsem se v sobotu dostavil na ruzyňské letiště, abych se postavil do nekonečné fronty na odbavení a bezpečnostní kontrolu, nepochybně tu nejdůkladnější, kterou jsem do té doby zažil - a od té doby taky. Bezpečnostní agenti v rukavicích pečlivě prozkoumávali každou stránku knížky, kterou jsem si vzal s sebou. Čím dál nervóznějším davem pobíhal mladý neodbytný reportér České televize, dnešní mluvčí prezidenta republiky, Vít Kolář. Odletěli jsme až pozdě odpoledne, s mnohahodinovým zpožděním, na poslední chvíli, jen tak tak, abychom ještě stihli poslední časové okno, v němž nás ještě Američané byli ochotní do svého vzdušného prostoru vpustit.
Na těchhle cestách se hodí, když s vámi je někdo, kdo se aspoň tváří, že ho nerozhodí vůbec nic, protože tohle je jen další v podstatě banální služební cesta, jakých už zažil spousty. A někdy, jako v případě tehdejšího i dnešního fotografa MF Dnes Michala Růžičky, to tak dokonce je.
Když jsme večer konečně dorazili na potemnělý Manhattan, který v sobotu večer vůbec nepřipomínal známé „město, které nikdy nespí“, uvědomil jsem si, že vlastně nemáme zajištěný hotel, a trochu jsem znervózněl. „Co budeme dělat?“ ptal jsem se Michala.
„To ti řeknu přesně. Půjdeme tady za roh do nejbližšího hotelu a ubytujeme se, počítám, že teď tu hotely úplně přeplněný nebudou,“ pravil Michal s klidem, který jsem asi potřeboval cítit. Ale stejně.
„To ale asi bude dost drahý,“ namítnul jsem po zkušenostech z předchozího zaměstnání, kde jsme si na podobných cestách, pokud jsme na ně vůbec jeli, hledali ubytování u přátel ochotných nás na pár dní strpět.
Michal se na mě podíval s jistým soucitem: „Já vím, žes přišel z Respektu. Teď seš ale v největších novinách v zemi, který chtějí, abys odtud psal co nejlepší reportáže a já dělal co nejlepší fotky. Takže půjdeme do toho hotelu a je mi úplně jedno, kolik to bude stát.“ I takové časy si některá česká média kdysi užívala.
Přečtěte si také:
Týden v New Yorku zůstává tím nejsilnějším zážitkem, jaký jsem si za 34 let v médiích ze své práce odnesl. Na dolním Manhattanu ještě stále hořel oheň a záchranářské čety každý den pod sutinami odkrývaly další a další těla z celkem 2 753 obětí, které tam 11. září zahynuly. V prvních dnech, než úřady uzavřely celý dolní Manhattan, bylo možné dostat se pár ulic od „Ground Zero“ - jen vás po výstupu z metra asi překvapil vojenský vrtulník a hlídkující příslušníci Národní gardy. Celé město bylo polepené plakáty s fotografiemi těch, kteří 11. září nepřišli domů, ale jejich blízcí stále doufali, že se jich dočkají.
Pro novináře to nebyla až tak těžká práce, stačilo koukat kolem sebe a mluvit s lidmi, kteří nabízeli své příběhy. Hledat české stopy - třeba v podobě zájezdu, jehož účastníci už několik dní nedobrovolně přebývali na lehátkách v tělocvičně Bohemian Hall, české krajanské hospodě ve čtvrti Astoria.
A počítat s šestihodinovým časovým posunem. Mimochodem, pocit, že by se mohlo stát ještě něco dalšího, byl v Praze významně silnější než na východním pobřeží USA. Jedna šílená kapitola se uzavřela - a nikdo nevěděl, co přinese ta další.
Jak ale dny šly, bylo zjevné, že se město a jeho nálada mění. New York byl sice zasažen způsobem, jaký si nikdo nedovedl představit, byla v něm spáchána nejhorší masová vražda na americké půdě, ale taky se vzpamatovával a snažil se vrátit k běžné rutině. V pondělí před půlnocí se na televizní obrazovky vrátily tradiční komediální talk show, i když David Letterman tenkrát poprvé a naposledy v životě neřekl během hodiny jediný vtip.
Ve středu mi fotograf Michal oznámil, že tu už celkem nemá moc co dělat a že se tedy vrátí dřív do Prahy, protože jak to tak vidí, nejspíš brzo poletí do Afghánistánu.
Ve čtvrtek vyhlásil prezident George W. Bush v Kongresu „válku teroru“ – Michal zjevně věděl víc než my ostatní. Na Times Square, kde se projev vysílal na velkých obrazovkách, se seběhli snad všichni zahraniční novináři, kteří v tu dobu v New Yorku byli. A když projev skončil, vrhli se sami na sebe navzájem, protože na náměstí oproti očekávání nedorazili místní - jako by už to všechno chtěli mít definitivně za sebou, i když to nešlo.
V pátek ráno jsem napsal poslední reportáž z ulic, koupil si na památku Newsweek, CD Johna Calea a odjel na letiště JFK. Z okýnka letadla bylo možné zahlédnout, jak z Ground Zero pořád stoupá dým.
