Mám začít investovat? Jednoduchý rozcestník vám poradí

Představte si člověka, kterému po výplatě zůstane pět tisíc korun. Na sociálních sítích právě četl, že kdo neinvestuje, nechává peníze zbytečně ležet, a tak má chuť celou částku okamžitě poslat na burzu. Jenže za dva týdny přijde porouchané auto, nedoplatek za energie nebo nečekaná návštěva zubaře. Peníze najednou potřebuje zpět a musí investici prodat – možná právě ve chvíli, kdy její hodnota klesla.

Odpovědné investování proto nezačíná výběrem akcie, fondu ani aplikace. Začíná mnohem obyčejněji – pohledem na vlastní finance. Než necháme peníze pracovat, potřebujeme vědět, které z nich si vůbec můžeme dovolit na delší dobu postrádat.

Rozpočet nemusí znamenat tabulku, do které člověk poctivě zapisuje každou kávu. Jeho smyslem je získat základní přehled, tedy kolik peněz každý měsíc přichází, kolik odchází na nutné výdaje a co zbývá.

Praktické je rozdělit výdaje alespoň do několika skupin. První tvoří věci, bez kterých se neobejdeme – bydlení, energie, jídlo, doprava nebo splátky. Druhou část představují výdaje, které lze v případě potřeby omezit. A třetí jsou peníze určené na budoucnost – rezerva, větší plánované výdaje a investice.

Nejde o to osekat život na minimum. Dlouhodobý investiční plán, který člověka každý měsíc nutí počítat poslední stokoruny, pravděpodobně dlouho nevydrží. Mnohem důležitější je nastavit částku, kterou dokážeme odkládat opakovaně i v obyčejném, nikoli pouze mimořádně úsporném měsíci.

Ještě před pravidelným investováním dává smysl vytvořit si finanční polštář pro nečekané situace. Může přijít porucha auta, rozbitá lednice, nemoc nebo výpadek příjmu. Bez rezervy člověk často stojí před nepříjemnou volbou – buď si půjčit, nebo předčasně prodat část investic.

Právě nucený prodej investic ukazuje, proč rezerva s investováním úzce souvisí. Akciové trhy se neřídí tím, kdy potřebujeme opravit střechu. Pokud budeme muset investici prodat právě během propadu, z dočasného poklesu se může stát skutečná ztráta. Rezerva tedy neslouží jen k pokrytí nečekaných výdajů, snižuje riziko, že budeme muset dlouhodobou investici předčasně prodat v nevhodnou chvíli.

Jak velká má být? Univerzální částka neexistuje. Jinou rezervu potřebuje člověk se stabilním příjmem a nízkými výdaji, jinou rodina s hypotékou nebo živnostník, jehož příjem výrazně kolísá. Často se mluví o rezervě pokrývající několik měsíců fungování domácnosti. Důležitější než slepě dodržet konkrétní číslo je ale otázka: Jak dlouho bych dokázal fungovat, kdyby mi zítra přestal chodit příjem?

Finanční rezerva navíc není totéž co peníze na předvídatelné výdaje. Pokud víme, že za rok budeme měnit auto, rekonstruovat koupelnu nebo zaplatíme větší rodinný výdaj, nejde o překvapení. Takové peníze je lepší oddělit předem a nepovažovat je za volný kapitál k investování.

Ani na tuto otázku neexistuje jedno správné procento pro všechny. Někdo zvládne investovat desetinu příjmu, jiný výrazně více a pro někoho jsou v určité životní fázi důležitější jiné cíle.

Pomoci může jednoduchá úvaha. Od čistého příjmu odečtěte běžné nutné výdaje, splátky, peníze potřebné na doplnění rezervy a částky na cíle, které vás čekají v příštích letech. Teprve to, co dlouhodobě zbývá, je kandidátem na investování.

Pokud například člověku po všech výdajích pravidelně zbývají čtyři tisíce korun, nemusí nutně všechny investovat. Klidně může začít dvěma tisíci a několik měsíců sledovat, zda mu takové tempo vyhovuje. Investovanou částku lze později zvýšit. Mnohem horší je začít příliš ambiciózně a po půl roce investice rušit, protože peníze chybějí jinde.

Odpovědná částka je zkrátka taková, jejíž investování nenaruší běžný chod domácnosti a kterou nebudeme nuceni při prvním problému vybírat zpět. Platí přitom jednoduché pravidlo: člověk by neměl investovat peníze, jejichž případná ztráta by mu způsobila vážné finanční potíže.

Ještě jedna věc může mít před investováním přednost, tedy drahé spotřebitelské dluhy. Pokud člověk splácí například kontokorent, spotřebitelský úvěr nebo jinou půjčku s vysokým úrokem, snaží se investováním vydělat na jedné straně, zatímco na druhé mu s jistotou nabíhají náklady na dluh.

Splacení takového závazku proto může dávat větší smysl než honba za nejistým investičním výnosem. Úrok z půjčky je totiž jistý náklad, zatímco budoucí výnos investice vám nikdo nezaručí. U drahých spotřebitelských dluhů proto často dává smysl nejdřív snížit nebo splatit dluh a teprve potom začít investovat.

To samozřejmě neznamená, že každý úvěr je automaticky špatný a že před první investicí musí být například celá hypotéka splacená. Rozhodující jsou především cena dluhu, jeho účel a dopad splátek na rodinný rozpočet.

Právě proto při investování neexistuje jedna částka ani jedno nastavení, které by bylo správné pro všechny. Každý má jiné příjmy, závazky, cíle i schopnost snášet případné ztráty. Dobře to vystihl investor Howard Marks.

Začátečníci často hledají chybu v tom, že vybrali špatnou akcii nebo nakoupili v nevhodný okamžik. Mnoho problémů ale vzniká dříve. Investují peníze, které budou brzy potřebovat. Nemají rezervu. Sázejí příliš velkou část majetku na jednu příležitost. Nebo se nechají zlákat vidinou rychlého výdělku a podstoupí riziko, kterému pořádně nerozumějí.

Odpovědné investování proto znamená také umět říct „nevím“ a „ne“. Pokud nerozumíme tomu, jak investice vydělává, jaké nese riziko nebo kolik za ni zaplatíme na poplatcích, není ostuda ji nekoupit. Stejně tak není rozumné vsadit příliš velkou část úspor na jedinou investici. Čím více peněz soustředíme na jedno místo, tím více jsme závislí na tom, že právě tato jedna sázka vyjde.

Stejně tak není nutné investovat každou volnou korunu. Peníze mají v osobních financích různé úkoly. Některé nás chrání dnes, jiné budeme potřebovat za dva roky a další mohou pracovat desetiletí. Odpovědný investor je od sebe umí oddělit.

Nejlepší investiční plán není ten, který na papíře slibuje nejvyšší výnos. Je to plán, který odpovídá skutečnému životu.

Má počítat s tím, že občas přijde dražší měsíc, změna práce nebo nečekaný výdaj. Neměl by nás nutit zadlužovat se, sahat na rezervu ani prodávat investice pokaždé, když se něco pokazí.

Odpovědné investování tedy začíná ještě před prvním nákupem. Rozpočtem, rezervou, zvládnutými dluhy a částkou, kterou můžeme opravdu postrádat. Teprve na těchto základech má smysl řešit, do čeho konkrétně peníze investovat.