Článek
Parta odhodlaných, fanatickou nenávistí poháněných mužů, z nichž někteří měli dobré zkušenosti se životem v západní společnosti, unese letadla plná cestujících. Zmocní se kniplu a stroje za bílého dne namíří na symboly - civilizace, Ameriky.
Obě věže v New Yorku se zřítily v přímém televizním přenosu, což jen umocnilo celosvětový šok. Oněměli všichni, nejen George W. Bush, když mu zprávu sdělili a on dál strnule seděl před dětmi v jedné třídě. Ale ticho netrvalo dlouho. Do té chvíle trochu bezstarostný politický život západního světa, stále ještě unavený skandálem kolem milostných hrátek Billa Clintona se stážistkou přímo v Oválné pracovně, se pod vedením USA nasměroval k drsnému záměru.
Ten zněl: Drtivou odvetou provždy zabránit opakování čehokoliv podobného. A to i za cenu pošlapání vlastních principů. Třeba ohledně mučení zajatých teroristů. Nebo jejich nekonečného zadržování bez soudu za mřížemi - což je, mimochodem, věc, která je opravdu zatím bez konce. Věznice Guantánamo je stále v provozu. Podle dostupných informací tam sedí patnáct teroristů.
Jenže kdo nad tím moralizuje, případně zpětně mudruje o tom, jak hloupé bylo rozpoutat války v Afghánistánu a Iráku, nechápe, jaké zranění způsobilo 11. září Americe i ostatním.
Také Čechům. Na 103. patře Severní věže přišel o život 27letý technik Lukáš Rambousek. Patří k těm obětem, jejichž ostatky hledali marně. Nic z něj nezůstalo. V sutinách se nenašel ani třeba jen kus jeho prstu, aby rodiče mohli svého syna pohřbít.
11. září 2001 nastolilo několik témat. Odpověď na otázku položenou úvodem byla snadná, byť je ostudná. Nikoho takový scénář nenapadl, neboť nám navzdory všem informacím a znalostem scházela imaginace.
Z čehož vyplývá tristní zjištění. Co jiného nám v budoucnu zase unikne, jaká pohroma?
Neokonzervativci, kteří měli v americké vládě silné slovo, přišli hned v roce 2001 se zajímavou myšlenkou, kterou s nimi sdíleli i někteří bývalí východoevropští disidenti, jako Václav Havel nebo Natan Ščaranskij.
Zavedená, marxistickým viděním o vykořisťování nasáklá představa, že hlavním důvodem pro terorismus je chudoba, je prý pomýlená. Vždyť přece sám strůjce útoků Usáma bin Ládin byl poměrně movitý a chudobu nikdy nepoznal.
Opravdovým důvodem je nesvoboda. Takže, tvrdili, přineseme-li dosud utlačovaným společnostem svobodu, zmizí i podhoubí potřebné pro terorismus. Ukázalo se to jako možná přesnější, ale stejně liché. Ne každý si váží svobody, když mu ji přivezou na tancích. Příkladem se samozřejmě brzy stal Irák.
Usáma bin Ládin se v dějinách terorismu vymykal tím, že neútočil proti konkrétnímu národu či mocnosti. Jeho džihád nebyl místní, sektářský či jinak konkrétně vymezený, nýbrž globální. Uctíval jen smrt, a proto chtěl pokořit celý svět, bez výjimky. Volal po tom, aby všichni muslimové povstali a ovládli pod jeho velením planetu. Jenže oni nepovstali.
Ve jménu Usámovy ideologie bylo spácháno ještě mnoho zla, ale ukázalo se, že drtivá většina muslimů ve světě chce žít v klidu. Džihádismus, i ten globální, odmítá. Usámova idea o muslimském povstání tak paradoxně přežívá spíš už jen v hlavách evropských a amerických populistů. Mají spočítáno, že zlomyslným, paušalizujícím strašením před muslimy jako něčím obecně nebezpečným mohou získávat politické body.
Vzpomeňme na výroky Miloše Zemana, že „neexistují umírnění muslimové“ nebo že „islám je náboženstvím nenávisti“. Bylo to o to odpornější, že tak mluvil v souvislosti s uprchlíky ze Sýrie. Ti prchali právě před terorismem - před hrdlořezy z Islámského státu, popřípadě před terorem Asadova režimu.
Přečtěte si také:
Nejpozději od ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 se ale při výročích 11. září objevuje úvaha, jestli je opravdu trefné nazírat na tento teroristický útok jako na trvalý historický přelom. Nebo to je spíš tak, že se světové dějiny jen na několik let vychýlily?
Faktem je, že se svět tehdy vzácně sjednotil. Evropa, zejména střední a východní, táhly s Amerikou za jeden provaz. V zásadě tak činil i Vladimir Putin, jenž byl tehdy jen něco málo přes rok u moci. Nejpozději po okupaci východní Ukrajiny a Krymu v roce 2014, jakož i sestřelení malajsijského letadla nad Donbasem, k němuž se Rusko dodnes nechce přiznat, se ale svět začal vracet tam, kde byl velkou část 20. století. K ostrému rozdělení a velmocenské politice, kdy hlavní hrozbou pro svobodu a demokracii, konkrétně západní civilizace, je na prvním místě Moskva. Invaze na Ukrajinu před čtyřmi a půl lety to potvrdila.
Éra po útoku na USA zkrátka byla nová, ale patrně jen dočasná. Možná se i proto bude o 11. září mluvit stále méně. Vzpomínky budou blednout.
