Alkohol a rvačky. Jak žijí ruští vojáci na územích, která okupují

Starší muž otevírá v ukrajinském Jahidném dveře do sklepa pod školou a po několika schodech schází dolů. Cestu zná dobře.

Na jaře 2022 tudy nevodil zahraniční delegace a novináře jako dnes. Byl jedním z více než 300 obyvatel vesnice, které sem ruští vojáci po jejím obsazení nahnali.

Lidé v několika malých místnostech strávili několik týdnů. Spali vsedě, namačkaní jeden na druhého, bez dostatku jídla a čerstvého vzduchu.

Nemocní neměli potřebnou péči a někteří ve sklepě zemřeli. Nepřítel ale nedovolil jejich těla vynést, a tak živí zůstávali celé dny zavření po boku mrtvých.

Ruští vojáci mezitím žili o patro výš. Ze školy po obsazení Jahidného udělali svou základnu. Pohybovali se po vesnici, prohledávali domy, brali věci místních a zabydlovali se v jejich domech.

„My tady trpěli a pomalu umírali, zatímco oni byli nahoře, smáli se, pili a stříleli do nás. Když byl někdo opravdu nemocný, museli jsme je prosit, aby ho pustili ven, aby se mohl alespoň nadechnout čerstvého vzduchu,“ popsal při natáčení dokumentární série Linie Ivan Polhuj.

Trvalo to necelý měsíc. Na konci března se ruská armáda z oblasti stáhla a Jahidne osvobodili ukrajinští vojáci. Jinde však takové štěstí neměli.

Mariupol, Melitopol nebo části Chersonské a Záporožské oblasti zůstávají pod ruskou kontrolou roky. Vedle civilistů tam po celou dobu žijí tisíce příslušníků ruských ozbrojených a bezpečnostních složek.

Bydlí, jedí, pijí, jezdí po městech, chodí do obchodů a přicházejí do kontaktu s lidmi, jejichž domovy Rusko okupuje.

Získat zprávy přímo z okupovaných území je mimořádně obtížné. Ruské síly se snaží tok informací kontrolovat a nezávislí novináři se na tato místa prakticky nedostanou. Obraz každodenního života pod okupací tak pomáhají skládat především lidé, kterým se podařilo uprchnout.

Jednou z nich je Ljudmila z Melitopolu. Letos v létě nezávislému ruskému serveru Meduza popsala, jak se její rodné město po příchodu Rusů postupně měnilo. Z ulic mizeli známí lidé a místo nich přibývaly cizí tváře a auta s poznávacími značkami z Moskvy či Krasnodaru. „Člověk šel po ulici a uvědomoval si, že už to není jeho město,“ vzpomínala.

Sama prý měla s ruskými vojáky jen málo přímých kontaktů, jejich přítomnost ale postupně změnila i to, jak se ve vlastním městě pohybovala. Než se jí podařilo z okupovaného Melitopolu odjet, bála se podle svých slov vůbec vycházet ven.

Takový strach se ve svědectvích z okupovaných území opakuje. Výpovědi civilistů popisují svévolné prohlídky telefonů a domů, výslechy či zadržení, ale také rabování, opilost a násilí ze strany jednotlivých vojáků.

„Byli všude, často opilí a obtěžovali dospělé i děti,“ popsal letos v létě lidskoprávní organizaci Human Rights Watch 18letý Dmytro, který pod ruskou okupací vyrůstal. Přes den podle něj vojáci zastavovali lidi na ulicích, v noci přicházeli do jejich domovů.

K jeho rodině chodili i několikrát do měsíce, prohledávali dům a vyslýchali rodiče. „Zajímalo je, jaký mají postoj k okupaci, s kým jsou v kontaktu na území kontrolovaném Ukrajinou nebo zda někdo z jejich blízkých slouží v ukrajinské armádě,“ vzpomínal mladík.

Při podobných návštěvách se ruští vojáci podle dostupných svědectví zajímají také o mnohem praktičtější věc: kdo ze sousedů odešel a které domy a byty zůstaly prázdné.

Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva zaznamenal v okupovaných částech Chersonské a Záporožské oblasti případy, kdy vojáci po místních požadovali právě informace o opuštěných nemovitostech.

Do některých se následně sami nastěhovali, další vyrabovali. Podle svědků si odnášeli elektroniku, domácí spotřebiče, šperky, telefony, auta nebo alkohol. Lidé, kteří jim odmítli říct, které domy jsou prázdné, v některých případech čelili výhrůžkám nebo bití.

Na odchod původních obyvatel navíc ruští vojáci vždy nečekají.

Z okupovaného Mariupolu přicházejí svědectví o Ukrajincích, kteří ve městě zůstali, ale okupační správa je z jejich domovů vystěhovala. Nemovitosti následně označuje za „bez vlastníka“ a převádí je pod svou kontrolu.

Opilí vojáci, o kterých vyprávěl Dmytro, se objevují i v řadě dalších svědectví z okupovaných území. O nadměrném pití alkoholu nemluví jen ukrajinští civilisté, ale také samotní příslušníci ruské armády.

Analýza 67 rozhovorů s ruskými a ukrajinskými vojáky, kterou na konci loňského roku zveřejnila německá Spolková centrála pro politické vzdělávání, popisuje u ruských jednotek problémy s disciplínou, zneužívání alkoholu i svévolné násilí mezi samotnými vojáky.

Kombinace alkoholu a zbraní má na okupovaných územích někdy smrtelné následky.

V srpnu 2023 se například v Urzufu nedaleko Mariupolu strhla přestřelka mezi čečenskými bojovníky sloužícími na ruské straně a příslušníky tamní ruské vojenské komendantury.

Podle ukrajinských úřadů vše rozpoutal jeden z Čečenců, který se opil a začal střílet na civilisty. Spor následně přerostl v přestřelku mezi oběma skupinami ruských sil, jež si podle Ukrajinců vyžádala životy nejméně čtyř ruských vojáků a sedmi civilistů, mezi nimi i dvou dospívajících dívek.

Že v Urzufu došlo ke střelbě a byly při ní oběti, potvrdil také Ruskem dosazený představitel obce. Přesný průběh incidentu ani počet mrtvých ale nebylo možné nezávisle ověřit.

Podobné konflikty se neomezují jen na střety mezi různými ruskými jednotkami. Někdy stačí spor mezi několika vojáky. Letos v lednu podle ukrajinského partyzánského hnutí Ateš společně popíjeli tři příslušníci ruské armády v okupovaném Doněcku. Během večera se měli pohádat o termovizi ukořistěnou na frontě. Jeden z nich podle Ateše vytáhl pistoli a druhého zastřelil. Informaci nebylo možné nezávisle ověřit.