Recenze: Česká filharmonie na Dvořákově Praze doprovodila zázračného klavíristu

Deset dní po zahajovacím koncertu letošní sezony se Česká filharmonie vrátila do Rudolfina, tentokrát v roli rezidenčního orchestru festivalu, který bezmála dvě desítky let staví dramaturgii na funkční premise: vynikající tělesa, světoví sólisté a program bez velkých překvapení.

Na Dvořákově Praze se tak hraje opravdu hodně Antonína Dvořáka a další historií osvědčení autoři, jako tento čtvrtek Maurice Ravel a Bedřich Smetana. Festivalová nabídka je dlouhodobě určena těm, kteří míří za konkrétními hudebníky, nebo do světa vážné hudby teprve vstupují a chtějí se seznámit s nejslavnějšími repertoárovými kusy.

Že se festivalu daří přilákat nové posluchače, napovídá fakt, že čtvrteční publikum nadšeně tleská mezi jednotlivými částmi vícevětých kompozic. Pravidelní návštěvníci koncertů většinou dodržují nepsaný zvyk ponechat krátké pauzy mezi větami bez potlesku, aby se tak nezlomilo soustředění hudebníků a koneckonců i obecenstva.

V případě skladby Karneval od Antonína Dvořáka se lidé s potleskem nemohli splést, jde totiž o jednovětou koncertní předehru plnou elánu a pulsujícího tanečního rytmu, kterou nejslavnější český skladatel vytvořil na začátku 90. let předminulého století, v době plné úspěchů a poct, těsně před veleúspěšným odjezdem a působením v Americe.

Karneval je součástí volné trilogie tří vzájemně provázaných předeher. Tvoří radostnou střední pastorální část, kdy se divoký orchestrální rej ztiší a dá prostor zasněné lyrice, ve které Dvořák zpracovává motivy z první předehry nazvané V přírodě. Jsou slyšet sólové hlasy, mezi nimi i líbezný vstup houslí, na které tento čtvrtek skvěle hraje Jiří Vodička. Se svým přísedícím Janem Mráčkem rozdává úsměvy všemi směry v průběhu celé optimistické předehry.

Vodička s Mráčkem, oba koncertní mistři, jsou dobrými přáteli i mimo pódium, nedávno spolu natočili pilotní díl podcastu Backstage.

V Dvořákově díle se Česká filharmonie s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem představila ve vynikající formě. Však ji také potřebovali, protože další bod programu, Klavírní koncert G dur Maurice Ravela, není náročný pouze pro sólistu. Inovativní milovník orchestrálních barev a nezvyklých nástrojových kombinací Ravel hráče nešetřil a často s nimi nakládal jako s dalšími sólisty.

Navzdory tomu se většina pozornosti ve čtvrtek soustředila na hvězdného sólistu Yunchana Lima, pouze dvaadvacetiletého klavíristu z Jižní Koreje, který zaplnil titulní strany všech médií zaměřených na vážnou hudbu, když v roce 2022 jako osmnáctiletý zvítězil ve Van Cliburn International Piano Competition. Nejmladší výherce v historii prestižního klání brzy nato podepsal smlouvu s vydavatelstvím Decca a objevil se na pódiích vedle Newyorské filharmonie, Londýnského symfonického orchestru či Orchestre de Paris.

Zároveň je Lim čerstvým držitelem uměleckého diplomu z New England Conservatory. Program absolventského koncertu si letos v dubnu zkusil nejprve před vyprodanou newyorskou Carnegie Hall. To asi aby pak o měsíc později ve školním sále v Bostonu neměl tolik nervů. V Česku tento týden účinkoval poprvé.

Silný dojem dělá hned při příchodu. Yunchan Lim patří mezi ostýchavé umělce, rychle a neobratně se klaní na všechny strany a honem sedá ke klavíru. Společenský rozměr situace je mu patrně spíše na obtíž a obešel by se bez něj. Zatímco jako člověk působí plachým dojmem, u klavíru se všechno mění.

Ravelův Klavírní koncert má dlouhou interpretační tradici, pianisté obyčejně volí elegantní a delikátní přístup, zvláště v pomalé druhé větě. Lim ke svému partu ovšem přistoupil jako k nepopsanému listu a posluchačům připravil sebejistý, zvukově výrazný zážitek.

Ať už šlo o více lyrické momenty, či jazzové inspirace, které Ravel osobitým způsobem zahrnul do kompozice, Lim volil zrnité, často drsné a nespojité frázování. Nestavěl dlouhé linie vedoucí k jednomu vrcholu, místo toho je kouskoval, a když to pokládal za vhodné, každý tón servíroval s nebývalou intenzitou.

Mohlo by se zdát, že úspěchem opilý mladík provokuje nestandardním provedením, ale není tomu tak. I když jeho pojetí nesedne každému, Lim volí svrchované a hudebně koherentní čtení partitury. V krajních energických větách se jeho přístup skvěle provázal s nastavením orchestru. U druhé věty se rovnováha občas vytrácela. Orchestr s Byčkovem její nádhernou nostalgickou melodii jemně roztíral do prostoru, zatímco Lim jako kdyby pod mozartovsky křišťálovým povrchem cítil a vyhmatával obtíže i napětí, s nimiž Ravel komponoval. „Ta plynulá fráze. Pracoval jsem nad ní pomalu, takt po taktu. Málem mě to zabilo,“ postěžoval si skladatel klavíristce Marguerite Long, které dílo věnoval.

Plynulost nebyla pro Yunchana Lima tak důležitým aspektem, jeho pražský debut však rozhodně stál za to. Šlo mu spíše o naplnění potenciálu každého tónu, každé klávesy, nad nimiž měl naprostou technickou kontrolu. Svérázné pojetí jinak stydlivého umělce poodkrylo ty kvality Ravelova díla, které jindy bývají skryté.

Návštěvníci čtvrtečního večera mohli zároveň zavzpomínat na květnové Pražské jaro. Byčkov a Česká filharmonie koncert zakončili prvními třemi symfonickými básněmi z Mé vlasti. Vlastenecký opus Bedřicha Smetany u nás zpravidla bývá uváděn při slavnostních okamžicích, v zahraničí je běžné hrát pouze vybrané části.

Vyšehrad, Vltava a Šárka společně vytvářejí funkční i dramaticky uspokojivý oblouk. A orchestrální hráči se do nich mohou opřít s maximální vervou, aniž by museli šetřit tolik sil na druhou polovinu. Velkolepá symfonická cesta českou mytologií i přírodou je náročná umělecky i fyzicky.

Nabízí se také srovnání s Obecním domem, který je pro svou velikost i reprezentativní status tradičním dějištěm zahajovacího koncertu Pražského jara.

V Rudolfinu naráží na limity tamní akustiky největší dynamické bouření moderního orchestru, vše ostatní je tu ale přívětivější než ve Smetanově síni Obecního domu. Posluchač se může snadno soustředit na úvodní harfy, umístěné na vyvýšeném prominentním místě. Stejně tak se přes stěnu smyčců nádherně line klarinetové sólo Jana Macha, při kterém dechový nástroj coby lstivá Šárka toužebně svádí útlocitného Ctirada.

Byčkov a Česká filharmonie se vypjali k výbornému výkonu. Nesl se ve slavnostní náladě navzdory tomu, že šlo „jen“ o jeden z mnoha festivalových koncertů. Asi to s námi Čechy Smetana prostě umí a při Mé vlasti se svátečnímu povznesení nemá smysl bránit.

Dvořákova Praha v následujících dnech nabídne vystoupení světové houslistky Hilary Hahn nebo rezidenční umělkyně letošního ročníku Magdaleny Kožené. V úterý na posluchače čeká také koncert ke 100. výročí vzniku Symfonického orchestru Českého rozhlasu.