Recenze: Dvořák a Šostakovič. Česká filharmonie zahájila sezonu závažnými díly

Dmitrij Šostakovič a Antonín Dvořák jsou oba klasici vážné hudby, jen každý poněkud odlišného ražení. Zatímco český mistr zosobňuje neochvějnou víru v Boha i to dobré z lidské povahy navzdory všem ranám osudu, sovětský umělec jako by na svých břemenech nesl všechny krutosti, pochyby, neurózy i šibeniční humor 20. století.

Dramaturgické rozhodnutí spojit jejich práce ovšem funguje velmi dobře. Šostakovičův Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll i Dvořákova Symfonie č. 7 d moll jsou obě hutná, závažná symfonická díla, která však v krátkých, důležitých momentech ponechávají prostor pro jímavou lyriku. Ve Dvořákově síni pražského Rudolfina je toto úterý zahrála Česká filharmonie na zahajovacím koncertu 131. sezony, který se znovu opakuje ve středu a ve čtvrtek.

Šostakovičova kompozice vznikala mezi lety 1947 a 1948. Únor 1948, tak osudový pro Československo, přinesl režimem dlouhodobě šikanovanému umělci další těžkou společenskou situaci. Stejně jako skladatele Sergeje Prokofjeva a Arama Chačaturjana jej postihlo nařčení z formalismu, což byl vyprázdněný pojem pro všechno nežádoucí vysoké umění, a musel se oddat veřejné sebekritice, jinými slovy ponižujícímu rituálu.

Vztah a komunikace s totalitním režimem je oblíbeným tématem Šostakovičova života i tvorby, snad proto, že se vymyká jednoduché černobílé definici. Faktem zůstává, že i dlouho po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina, a tedy už v méně represivním Sovětském svazu, vstoupil Šostakovič v roce 1960 do komunistické strany a činorodě působil v různých oficiálních strukturách.

První houslový koncert nicméně patří do skupiny vnitřně protestních děl, které dobře zapadají do populárního obrazu Šostakoviče coby skrytého disidenta. Potupné únorové usnesení mělo na jeho tvorbu opačný efekt, než si asi ústřední výbor komunistické strany představoval. Čtyřvětá rozsáhlá kompozice má v sobě zakódovanou dvojakou esenci svého tvůrce: temnou úzkost se záblesky vroucích emocí v pomalé první a třetí větě i groteskní divoký cirkus vět sudých. Na premiéru čekal skladatel sedm let, sólového partu se tehdy ujal slavný houslista David Oistrach.

Na úterním zahajovacím koncertu České filharmonie sólový part přednesla kanadská houslistka s japonskými kořeny Karen Gomyou. Zdejšímu publiku ne tolik známá umělkyně nahradila původně ohlášenou Janine Jansen.

Se záskoky je to těžké. Umělec předstupuje před publikum, které si koupilo lístky na někoho jiného, a často nemá dost času se připravit. Zároveň jsou dějiny plné příběhů slavných hudebníků, kterým kariérní průlom přineslo právě zastoupení. Jako pětadvacetiletý asistent dirigenta Newyorské filharmonie nahradil Leonard Bernstein v listopadu 1943 bez jediné zkoušky nemocného Bruna Waltera na koncertě v Carnegie Hall. Vystoupení přenášel rozhlas a Bernstein se den poté objevil na titulní straně deníku The New York Times.

Podobný příběh v 21. století zažila pražskému publiku dobře známá Yuja Wang, ta zase ve správný čas na správném místě zaskočila za Marthu Argerich. Kouzlo záskoků se koneckonců týká i České filharmonie a šéfdirigenta Semjona Byčkova – před rokem místo něj vystoupila rodačka z Hongkongu Elim Chan, která se stejným orchestrem letos 23. září uzavře festival Dvořákova Praha, nyní už coby designovaná šéfdirigentka San Francisco Symphony.

Úterní vystoupení asi pro Karen Gomyo nebude mít tak dalekosáhlé důsledky. Kariéru už má ostatně nějaký čas slibně rozjetou. Vystupovala po boku Newyorské filharmonie či Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia a jako obdivovatelka žánru tango nuevo nahrála pro respektovaný skandinávský label BIS Records hudbu Ástora Piazzolly.

V interpretaci Šostakovičova náročného díla houslistka dostála své reputaci beze zbytku. Karen Gomyo tvoří krásný tón s často pomalým, delikátním náběhem na vibrato, při kterém prst nepatrně rozkmitá strunu, jež má tak sytější zvuk. Především v niterných lichých větách uměla hudebnice v každé klenuté frázi udržet napětí.

Orchestr s Byčkovem jí po většinu díla dokázal naslouchat a komunikovat s ní, snad jen ve zběsilé druhé větě s houslistkou na chvíli ztratili kontakt a soustředili se každý výhradně na vlastní výkon. Těžištěm skladby je sólová kadence, pomalá, sklíčená, tak vzdálená virtuózním kadencím klasicistních děl. Karen Gomyo tento nelehký úkol zvládla výborně a v naplněném sále to v průběhu tiché houslové litanie ani nedutalo.

Publikum odměnilo hvězdu večera potleskem vestoje, zakoupení vstupenek s původně avizovanou Janine Jansen patrně mnoho posluchačů nelitovalo.

Do čtrnácté dekády své existence vstoupili filharmonici také se sedmou symfonií Antonína Dvořáka. Jeho hudba je s Českou filharmonií neodmyslitelně spjata už od založení orchestru, jenž první koncert odehrál 4. ledna 1896 pod Dvořákovou taktovkou.

„V radostné náladě vstupovati budeme dnes do skvělých místností Rudolfina a přejeme, aby veškeré naděje, které chovají zakladatelé koncertů filharmonických, došly nejskvělejšího vyplnění a byly zároveň v úplném souladu s tužbami všech, jimž rozkvět domácího umění jest věcí posvátnou,“ napsal ten den ráno časopis Dalibor.

Dvořáka mají filharmonici od té doby v krvi a ve skvělé síni, která nese skladatelovo jméno, o tom v úterý opět přesvědčili publikum. Nabídli krásné syté smyčce, malé, ale tak přesně trefené výchylky v tempu, přehledné dynamické oblouky, které z Dvořákovy partitury vytváří živoucí dýchající organismus.

S oslavou českého zvuku a českého Dvořáka je to v případě sedmé symfonie trochu složitější. V této dramatické mollové skladbě prosvítají jeho za hranice se deroucí ambice. Symfonie psaná pro Londýn přiznaně vychází z tehdejšího univerzálního – rozumějme německého – způsobu komponování a obsahuje asi nejméně bezstarostných tanečních či zpěvných motivů, pro Dvořáka typických. To ovšem v případě tak prosluněného autora stále znamená, že se i zde najde mnoho líbezných zastavení, která filharmonici náležitě procítili.

Chmurný charakter symfonie Dvořákovi biografové obyčejně přičítají těžkým životním okolnostem, zejména smrti milované matky či nelehkému hledání vlastní umělecké identity v mantinelech na jedné straně národní a na druhé straně kosmopolitní tvorby. Jedná se ale spíš o domněnky, nic přímého sám skladatel v korespondenci nezmínil.

Tak či onak beethovensky vzrušující sedmá symfonie záhy po premiéře zaujala stálé místo na koncertních pódiích. Dodnes přitahuje posluchače živelným spádem krajních vět, heroickým vzedmutím vprostřed druhé lyrické věty i nesmírně chytlavou melodii taneční věty třetí.

Semjon Byčkov, jenž dirigoval zpaměti, volil svižnější tempa a nebál se orchestr vést do dynamicky bouřlivých katarzí, někdy i na úkor drobnějších nuancí a jasně zřetelných obrysů doprovodných figur či hlasů, zato s žádoucí dramatičností. To ocenilo i publikum, které se po zdařile vybudovaném závěru opět vztyčilo k dlouhému a přátelskému potlesku.

Co dalšího nabídne 131. sezona České filharmonie? Už koncem září společně s dirigentem Danielem Hardingem a hráčem na lesní roh Radkem Baborákem představí díla Johna Williamse a Gustava Mahlera. Ve třech abonentních cyklech před orchestr předstoupí také jeho budoucí šéf Jakub Hrůša či hlavní hostující dirigent Simon Rattle. Přijede též rezidenční skladatel sezony Thomas Adès.