Na festivalu Dvořákova Praha vystoupí vycházející hvězda světového dirigování

Poprvé před orchestr předstoupila v prvním ročníku na univerzitě, kde studovala psychologii. Jako by ji uhodil blesk z čistého nebe, pochopila, že do té doby utíkala před svým posláním, kterým je hudba. Příští září Elim Chan nastoupí do role šéfdirigentky San Francisco Symphony jako první žena v dějinách tohoto prestižního tělesa.

Zprávy o jejím jmenování vzbudily mnoho ohlasů. Devětatřicetiletá rodačka z Hongkongu sbírá obdivovatele všude, kam zavítá. Umělecká i společenská funkce dirigentky vyžaduje určitý stupeň autority, kterým oplývá. Příznivce si ale získává především empatickým přístupem, strhující energií a přímočarostí ve vyjadřování hudbou i slovem.

„Pomáhají banány a krátký šlofík,“ odpověděla v jednom interview na otázku, jak zvládá stres. Místo vzletných frází se snaží jít rovnou k jádru věci. „Dirigentka musí umět rychle střídat různé role. Někdy je třeba vést, jindy poslouchat, ptát se. Ale přijdou i chvíle, kdy musíte být tak trochu přísná máma a říct: už dost, stačilo,“ přemýšlí o svém řemeslu a komunikaci s orchestry.

Cit pro sociální rozměr své profese zřejmě souvisí s tím, že Elim Chan původně studovala psychologii. Některé nabyté vědomosti mohla uplatnit i při nečekaném loňském debutu s Českou filharmonií, když zaskočila za šéfdirigenta Semjona Byčkova. V rozhovoru pro web Bachtrack vzpomíná, jak se k ní někteří filharmonici chovali s přehnanou zdvořilostí včetně lehkých úklonů. „To není třeba, vždyť nejsem ani Japonka. Jsem prostě Elim,“ řekla jim tehdy, aby se uvolnili.

Koncert sklidil ovace a talentovaná umělkyně si získala sympatie českého orchestru i publika. Také proto se Elim Chan 23. září k filharmonii vrátí na závěrečném koncertu 19. ročníku festivalu Dvořákova Praha. V Rudolfinu uvede skladby Bohuslava Martinů, Antonína Dvořáka, Sergeje Prokofjeva a Igora Stravinského. Sólistou večera bude houslista Gil Shaham.

„Je pro mě velkým potěšením a ctí spolupracovat s jedním z nejvýraznějších orchestrů, který má za sebou tak pozoruhodnou historii,“ vzkazuje dirigentka v e-mailovém rozhovoru pro Seznam Zprávy. „České filharmonii se podařilo uchovat si jedinečný zvuk a naše první spolupráce pro mě byla mimořádným zážitkem. Takže se samozřejmě moc těším na návrat,“ dodává.

V dětství Elim Chan milovala Sherlocka Holmese a krimi seriály. To formovalo tu část její osobnosti, která ji vedla ke studiu psychologie. Magnetickou přitažlivost hudby poprvé pocítila při sledování animovaného filmu Fantasia, ve kterém Mickey Mouse s kouzelnou čapkou diriguje košťata za zvuků skladby Učeň čaroděje od francouzského autora Paula Dukase.

Dívka si díky tomu spojila hudbu s něčím kouzelným, vzrušujícím a také nereálným. I když v Hongkongu patří zájem o muziku k bohulibým koníčkům a podporované aktivitě, talentovaní jedinci jsou tam od profesionální umělecké dráhy pro její velkou konkurenci a ekonomickou nestabilitu odrazováni snad ještě víc než Evropané. Elim Chan se proto začala naplno věnovat exaktním vědám a hudbu odstavila na druhou kolej.

Přesto se naučila hrát na klavír i violoncello a zpívala v dívčích sborech. Pedagožky v ní brzy rozpoznaly vůdčí typ a občas ji ponoukly, aby sbor svých vrstevnic sama dirigovala. Stejný scénář se opakoval o mnoho let později na Smith College v americkém Massachusetts. Jako by jí život opakovaně dával najevo to, co sama odmítala kvůli nejrůznějším obavám a pochybnostem. Když pak nastal osudový moment při zkoušce se studentským orchestrem, kdy zaskočila za dirigenta v nacvičování apokalyptického Dies irae od Giuseppa Verdiho, Elim Chan se rozhodla jednat.

V následujících letech pilně studovala a doháněla to, co se její vrstevníci učili na konzervatořích a akademiích. Na univerzitě v Michiganu posléze získala magisterský i doktorský titul z orchestrálního dirigování.

Ještě za studií v roce 2014 se coby osmadvacetiletá zúčastnila své první soutěže. Mířila rovnou vysoko, šlo o prestižní, v branži ostře sledovanou Donatella Flick Conducting Competition. Ve finále dirigovala Londýnský symfonický orchestr, což prý bylo trochu strašidelné. O pauze k ní přišla jedna hráčka a řekla jí větu, která s ní zůstala dodnes: „Nesnažte se na nás udělat velký dojem, ukažte nám místo toho, kdo jste.“

Elim Chan poslechla a soutěž vyhrála. V ten moment se rozjela její mezinárodní kariéra. Dirigovala na festivalu BBC Proms, s petrohradským Orchestrem Mariinského divadla absolvovala turné po Jižní Americe, stala se hlavní hostující dirigentkou Královského skotského národního orchestru, šéfovala symfonickému orchestru v belgických Antverpách.

Úspěch pochopitelně přinesl zájem médií a s ním i otázky mířící na její původ, v kontextu této profese unikátní. Drobná asijská žena se podle svých slov setkala s různými stereotypními reakcemi či očekáváními. A byť podle ní otázka genderu a reprezentace hraje v dnešní společnosti pozitivní roli, nejradši má prý moment, kdy udá taktovkou první dobu a rázem jde jenom o hudbu.

Na zkouškách umí být Elim Chan přísná i zranitelná, otevřená novému pohledu a tomu, jak na ni orchestr reaguje, zvlášť pokud spolupracují poprvé. Základem ale zůstává dokonalá příprava. „Když hráči vidí, že při zkouškách pochybujete, že nevíte, proč něco nefunguje, je konec, sežerou vás zaživa,“ komentuje to.

Doma si poznamená všechny situace, u kterých se domnívá, že budou náročné či problematické v souhře a dalších parametrech. První zkoušku začíná tím, že s orchestrem přehraje několik minut hudby. To proto, aby se mohla rozhodnout, na co se v následujícím omezeném čase zaměří. „Můžu tak zjistit, že se nemusím tolik zabývat smyčci, protože mají skvělého vedoucího, a zkoušku strávím spíše s hráči z dechové sekce,“ udává příklad.

Elim Chan se pouští se stejnou vervou do slavných repertoárových kusů i současných novinek. Pro debutové album, které pro vydavatelství Alpha Classics natočila s Antverpským symfonickým orchestrem, si vybrala skladby Maurice Ravela, Sergeje Prokofjeva a mladé americké autorky Elizabeth Ogonek. S tou do té doby spolupracovala na všech jejích orchestrálních dílech. „Dlouho jsem věděla, že pokud přijde nabídka vydat album, určitě budu chtít zařadit její hudbu,“ říká.

Když letos v květnu San Francisco Symphony oznámila, že se Elim Chan na podzim 2027 stane její první šéfdirigentkou, chválil ji výkonný ředitel Matthew Spivey. Podle něj Elim Chan „sestavuje programy s opravdovou zvídavostí a má velkou snahu rozšiřovat orchestrální repertoár“.

Vřelá a sympatická hudebnice přináší do světa špičkových orchestrů typ citlivosti, který v něm dlouho chyběl. Místo jasně dané hierarchie, ve které je dirigent nezpochybnitelnou autoritou, nabízí kreativní spolupráci. „My dirigenti občas zapomínáme, že všichni členové orchestru jsou umělci,“ poznamenává Elim Chan. „Myslím, že se dnes nacházíme v době, která klade důraz na kooperaci a otevřenou komunikaci,“ dodává.

V Rudolfinu uvede 23. září česko-ruský program. Po předehře Bohuslava Martinů přednese s Českou filharmonií Suitu A dur od Antonína Dvořáka. „Bude to mé první setkání s touto skladbou,“ nastiňuje. „Mám slabost pro Dvořákovy méně známé kusy. Miluji jeho symfonické básně, které se neuvádějí tak často, stejně jako některé méně hrané Slovanské tance nebo klavírní a houslové koncerty. Svým způsobem jsou to zapomenuté klenoty,“ myslí si.

Ve druhé půlce večera zazní druhý houslový koncert Sergeje Prokofjeva a suita z baletu Pták Ohnivák Igora Stravinského. „Je to magická skladba,“ tvrdí fanynka filmu Fantasia. „Otevřete partituru a okamžitě před vámi ožije celý příběh, jeho atmosféra, barvy i způsob, jakým Stravinskij pracuje s orchestrem. Ani po letech neztratila nic ze svého kouzla. Je syrová, temná, násilná i podivuhodná, dohromady ale vytváří výjimečný svět, který vás dokonale vtáhne.“

Hudební kouzla, která jí učarovala v dětství, nakonec Elim Chan praktikuje ve skutečném životě. „Myslím, že je to vnitřní potřeba cítit, že žiji, že něco vyjadřuji, vyprávím,“ odpovídá na dotaz, co ji jako umělkyni pohání. „Hudba nám nabízí nepřeberné množství příběhů, do nichž mohu díky partiturám vstupovat a sdílet je s ostatními. Pokaždé doufám, že během té jedné či dvou hodin koncertu vezmu posluchače na cestu, která je přenese za hranice každodenní reality.“

A co se týče jí samé? Je to vlastně jednoduché. „Čím víc studuji, tím víc se učím a při tom procesu zjišťuji, že se – snad – stávám nejen lepším hudebníkem, ale i lepším člověkem,“ uzavírá.