Chtíč tam pořád je. Šampionka Siniaková nahání „nepřekonatelný“ rekord

Podával jí obří pugét a gratuloval se slovy, která nejlépe vystihují stav kariéry Kateřiny Siniakové. „Můžeme to brát jako samozřejmost, ale ona to samozřejmost není. I když to i já tak trochu beru,“ přiznal Petr Pála, někdejší fedcupový kapitán a již brzy nový šéf českého tenisu.

Dáma, k níž gratulace mířila, se jen usmála.

„Mám pocit, že to tak vnímají všichni,“ odvětila Siniaková. „Přitom celý turnaj je náročný, od začátku do konce je to dřina. Potvrzovat neustále pozici není vůbec jednoduché, soupeřky proti nám nemají co ztratit, kolikrát hrají lépe než v jejich jiných zápasech.“

Ale stejně jim to nestačí.

Kateřina Veliká vládne dál. Siniaková s parťačkou Taylor Townsendovou vyhrály o víkendu US Open, čímž dovršily společný kariérní grandslam. Pro Češku šlo dokonce o dvanáctou trofej z nejprestižnějších akcí a jako jediná v historii kariérní grandslam zkompletovala se dvěma různými spoluhráčkami, předtím s krajankou Barborou Krejčíkovou.

V čele deblového žebříčku je přesně 200 týdnů. Více zvládla jen nedostižná Martina Navrátilová, ale ani jejích 237 týdnů se najednou nejeví nepřekonatelně.

„Vypadá to jako kousek, ale pořád je to hrozně daleko. Není to úplná rychlovka, týdny skáčou pomalu,“ usmála se Siniaková. „Když se mi bude dařit a náhodou to překonám, budu obrovsky ráda, Martina je legenda. Byl by to obrovský úspěch. Jsem hrdá, že se tomu blížím.“

Přitom její původní plány na zápisy do tenisových kronik byly jiné. Ostatně pořád je, jak sama zdůrazňuje, hlavně singlistka. Podle toho si staví i svůj turnajový kalendář.

Ale až v momentu, kdy jsou na kurtu čtyři hráčky, se z ní stává dominátorka.

„Asi jsem trochu chameleon,“ pronesla v Praze, odkud už ve středu odletí do Číny jako český trumf pro finále Billie Jean King Cupu. „Dokážu se přizpůsobit hráčkám, vypomoci jim. Doufám, že ve mně cítí podporu, že ať se děje cokoli, jsme tam dvě. Když se na to koukám, mým osudem trochu je pomáhat ostatním.“

Tenis je přitom prostředím, v němž pomoc ostatním většinou představuje protimluv. Kamarádství, které vzniklo třeba mezi ní a mámou pětiletého syna Townsendovou, jsou raritní. Každý hledí na sebe, svůj ranking, své tituly, své prize money.

A také Siniaková se primárně hnala za postem světové jedničky v singlu. Jenže na grandslamu ve dvouhře jedinkrát došla aspoň do 4. kola – v roce 2019 v Paříži, kde po cestě porazila i světovou jedničku Naomi Ósakaovou.

„Měla bych zvládnout vyhrát ještě víc zápasů v řadě,“ prohodila tehdy s vírou, že tohle je jen začátek, že jednou dojde mnohem dál.

Hovořila zarputile, bojovně, odhodlaně. Taková je, vycepovaná tátou. Dmitrij Siniakov, úspěšný podnikatel ruského původu, ostatně tehdy na Roland Garros novinářům včetně autora tohoto textu líčil: „Myslím, že není tak těžké zůstat při zemi a pracovat dál, pokud chcete dál vyhrávat. Tenis je zajímavý v tom, že nemůžete vyhrát olympiádu a žít z toho další čtyři roky. Každý den se něco mění. Když někdo tvrdě trénuje, musí se to projevovat. Pořád tvrdím, že největší motivací je úspěch.“

Ten individuální se Siniakové na nejnablýskanějších pódiích vyhýbá. Zároveň rozhodně není v průměru, žebříček WTA hovoří jasně: Siniaková je nyní 35. na světě, jejím maximem zůstává příčka číslo 27. To je samo o sobě v globální konkurenci velký počin, pro naprostou většinu tenistek čirá radost.

Pro Siniakovou to stále dost není, ale nouzí o trofeje netrpí. Naopak. Úspěch je skutečně nejlepší motivace.

„Když jsem vyrůstala, chtěla jsem být nejlepší. Tohle nastavení mám od táty: Je potřeba makat dál a ještě tvrději. Takže to je jednoduché: Ok, vyhrála jsem jeden grandslamový titul, chci další,“ líčila po US Open pro prestižní web The Athletic. I ten zdůrazňuje, že není ryzí specialistkou na čtyřhru, což její úspěchy povyšuje.

V tomto směru Siniaková dobře udělala, neboť pozice svébytné tenisové disciplíny se bortí. Budoucnost nevypadá dobře: méně dvojic, nižší odměny. A ona k tomu není lhostejná.

„Doufám, že to ostatní deblistky a deblisté vnímají. Cítím zodpovědnost, jsem na jejich straně, snažím se říct svůj názor, když se cokoli řeší,“ zdůraznila.

Ne, váha jejích a individuálních trofejí z Melbourne, Paříže, Londýna a New Yorku nebude nikdy stejná. Zároveň to neznamená, že by ty za čtyřhru neměly hodnotu. Naopak! Zvlášť v množství, v jakém je kupí třicetiletá hráčka TK Sparta Praha. Nechce se tedy soustředit jen na ně? Protáhnout si výhledově kariéru pouze o deblové akce?

„To si nedokážu představit,“ zakroutí hlavou. „Nejdůležitější je pro mě být zdravá. Hodně se to bude odvíjet od singlového žebříčku. Kdyby se náhodu stalo, že v něm spadnu a budu muset hrát kvalifikace, musela bych zvažovat, co a jak. Momentálně nemám v plánu, že bych pokračovala dlouhodobě jen ve čtyřhře.“

Siniaková k tomu všemu dvakrát vyhrála olympiádu, opět nikoli sama - v Tokiu 2021 s Krejčíkovou v ženské čtyřhře, v Paříži 2024 v mixu s Tomášem Macháčem. Symbolicky na stejném místě, kde zažila svůj dosavadní grandslamový vrchol, který ne a ne překonat.

Její odhodlání se nemění, přibyl však nadhled.

„Nejdůležitější je pro mě cesta. Trénovat, zlepšovat se, být lepší člověk,“ tvrdí dnes. „Myslím, že už nemám nikomu co dokazovat. Hraju to pro sebe. Každý další titul je obrovský bonus. Chtíč tam pořád je.“

Že v nedávno otevřené Síni slávy českého tenisu na návštěvy velikánek Hany Mandlíkové a Martiny Navrátilové, letošní wimbledonské vítězky Lindy Noskové nebo nejlepšího tenisty 21. století Tomáše Berdycha navázala právě ona, je příznačné. Ve čtyřhře je z ní dávno legenda. A letos si s celkovými sedmi tituly vylepšila kariérní maximum.

„Jsme domluvení, že jí budu gratulovat, až když se v deblu dostane do finále, abych neplýtval časem,“ vystihuje s nadsázkou Pála její výsadní pozici. „Za mě je to fakt super rok, jen tak někomu se to nepovede. Když tu teď sedím, řeknu: Ano, je to nejlepší sezona,“ líčí Siniaková, jakkoli v roce 2022 slavila dokonce tři grandslamové tituly.

Navrátilová v New Yorku pro Tenisový svět uvedla, že je první, kdo Siniakové přeje, aby překonala i její součet týdnů v roli deblové světové jedničky. Chybí jich pořád 37, na tenis to je doba dlouhá jako století.

„Ale sportovec chce vždycky víc,“ říká Siniaková. „Na turnaji máte za cíl ho vyhrát. Když se daří, je odměnou i pozice v žebříčku. A když se to krásně schází, přidávají se další bonusy.“

A jí vážně jako by nebylo souzeno prožívat je sama. V Praze přistála zrovna v týdnu, kdy se do O2 areny po 13 letech vrací Davis Cup. Siniaková zažila i triumf v největší české hale. „Za mě to byl nejlepší zážitek v životě. Jsem moc vděčná, že jsem ještě měla tu příležitost,“ zavzpomínala na původní formát Fed Cupu a další blyštivou položku ve svém tenisovém životopise, výhru z roku 2018. Tehdy mimochodem přispěla dvěma individuálními vítězstvími.

Co bude dál? Konečně průlom v singlu a velká trofej z něj?

Siniaková z Paříže 2019 by nejspíš nezaváhala. Siniaková z roku 2026, velká šampionka a přepisovačka rekordů, má při dotazu na své bezprostřední sportovní sny jinou odpověď. Pronášenou v klidu.

„Být zdravá, pak je všechno jednodušší,“ opáčí. „Lépe se trénuje a cíle se mohou splnit. U mě to určitě stále budou grandslamy. A malým cílem v pozadí je se ještě jednou kvalifikovat na olympiádu.“