„To křupla páteř.“ Jak se v pražské zoo krmí tasmánští čerti

Už jste si mohli přečíst, jak to chodí u luskounů a vombatů. Našimi průvodci v pražské zoo byli chovatelé David Vala a Matyáš Topič.

Vombaty jsme s nimi nakrmili čerstvou trávou a batáty. Teď přijde masitější večeře. Podíváme se totiž k ďáblům medvědovitým (lidově tasmánským čertům). Osobitým mrchožroutům.

„Švihej, šup, beruško,“ pohání ji od dveří David Vala.

Za dveřmi je čertice Sandra Dee. Prudce nasává vzduch.

„Mě nesnáší,“ stěžuje si Matyáš Topič.

„Nějak jsme si nesedli. Kolegyni taky pokousala. Druhá je taková ťunťa, ale tahle má výbušnou povahu. Když čertům nastavíte podrážku boty, tak to berou jako tlamu jiného čerta a přestanou, ale Sandra mi na tu botu vyskočila. I přes botu to cítíte, kolegyně měla dokonce zavázanou nohu. Mojí největší zkouškou v zoo není medvěd, ale ona,“ pokračuje.

Stojíme v zázemí, ze kterého se dá jít přímo do vnitřního výběhu čertů. Na zdi mají jídelníček. Úterý: slepice. Čtvrtek: morče. Sobota: koza/ovce.

V lednici je pak připravené maso. „Čertům připravuji dančí svíčkovou a pak si po cestě domů kupuju v supermarketu mražený kuře…,“ posteskne si naoko David Vala a bere nás k venkovnímu výběhu.

Je odpoledne, ještě světlo, takže jsou ďáblové jako noční živočichové zalezlí.

„Někomu se nelíbí, že to je zarostlé, ale já to mám rád. Tasmánie takhle vypadá a je hezké, když v té zeleni pobíhají,“ rozhlíží se Vala.

Po chvíli zapíská. „Elronde,“ volá do křoví.

A Elrond skutečně přijde.

„Podle pachu a hlasu poznají svého chovatele. I když je člověk v civilu mezi návštěvníky, tak přijdou pozdravit. Jsou to kámoši, druhá rodina.“

Z Davida Valy je znát, že má k čertům opravdu blízko.

A jak to tak bývá, nebyla to úplně láska na první pohled: „Když jsem byl poprvé na stáži v Kodani a viděl jsem, jak se chytají, tak jsem si řekl, že s nimi nikdy pracovat nebudu. Přece se nenechám pokousat a sežrat takovými vzteklými mrchami. Ale opak je pravdou. Jsou to strašně milá, kamarádská zvířata.“

První dojem klame. Když totiž řvou a cení zuby, tak sice vypadají nebezpečně, ale nevrčí jako psi. Povídají si.

Jak je vůbec možné takové mrštné, divoké zvíře chytit? Potřebujete znát speciální chvat. „Chytáte je pravou rukou, levou podkládáte. Palec a prostředníček jde pod přední končetiny, ukazováček pod líce. Když ho pak zvednete, tak úplně vypne. Můžete ho zvážit, zkontrolovat.“

Zároveň ale není označení ďáblové úplně nepochopitelné. David Vala vykresluje obrázek z Tasmánie: husté křoví, ve kterém se něco hýbe, šustí. Občas to nahlas křičí. Mezi listy se občas mihnou červeně lesknoucí se oči. Do toho mezi silnými čelistmi praskají kosti…

Blíží se třetí hodina. Loučíme se s chovatelem Matyášem Topičem a přejeme mu, aby na něj byla Sandra hodná. S Davidem Valou si vzkážeme „na viděnou“. Ještě se za několik dní uvidíme. V podvečer na nočním, komentovaném krmení.

V půl osmé večer přicházíme k turniketům. Vítá nás David Vala s kšiltovkou Looney Tunes a kreslenou postavičkou tasmánského čerta Taze.

Pracuje od brzkého rána a ještě bude další asi dvě hodiny provázet na soukromém krmení malou skupinku lidí, kteří si speciální program s čerty koupili.

Většina výtěžku putuje na výzkum rakoviny u čertů. „Onemocnění má zkratku DFTD a poprvé bylo objeveno okolo roku 1996 na severovýchodě Tasmánie. Asi to vzniklo genetickou chybou. Po infikování čert umírá do půl roku. V oblasti hlavy a krku mu narostou obrovské boláky, zvíře přestane žrát a umírá hlady,“ popisuje chovatel.

Rakovina se přenáší slinami, třeba když nemocný čert kousne zdravého. Nemoc ale dokáže přežít i několik hodin mimo tělo nemocného zvířete. Stačí, aby infikovaný jedinec žral mršinu a po něm se přišel nažrat zdravý.

Od 90. let uhynulo skoro 90 % čertů na Tasmánii. Zbývá posledních asi 10 tisíc.

Na tasmánské univerzitě vyvíjejí vakcínu, potřebují ale ještě několik let a není zřejmé, jestli pak bude koho zachraňovat.

Existuje ale také program, díky kterému se na izolovaném Mariině ostrově rozvíjí zdravá populace čertů, která by v budoucnu mohla nahradit vyhynulou na Tasmánii.

Dalším velkým zabijákem jsou auta. Noční živočichové nejsou vidět a pod koly jich umírá velké množství.

Postupně se schází skupinka šesti mladších lidí a David Vala je odvádí k Darwinovu kráteru.

Nejprve se zastavíme u klokanů a zkušený chovatel sype z rukávu jeden fakt za druhým. Je vidět, že ho bližší kontakt s návštěvníky baví. Je uvolněný a mezi fakta sem tam vklíní zábavnou historku.

„Třeba minulý rok jsme tady měli klokana, který byl schopný usnout uprostřed cesty, takže návštěvníci nemohli projít. Volali mi brigádníci, abych přišel, jestli není mrtvý, že se nehýbe. Přišel jsem, kvedlal s ním a nic. Tak jsem si říkal, no… Pak jsem s ním pořádně zatřepal, cukl s sebou a odskákal. Asi se mu jenom něco zdálo a tvrdě spal,“ říká a u toho odchází pro přepravku s bílým králíkem přeříznutým napůl.

Ještě před krmením čertů se zastavuje u ježury. Je to australský ježek, který ve skutečnosti s našimi ježky nemá kromě bodlin nic moc společného.

„Když jsem pracoval u goril, tak jsem byl zvyklý, že se musím o mláďata starat. Tady ježura zahrabala mládě a odešla pryč. Tak jsem volal kolegovi, co s tím budeme dělat. On mi řekl, že to je normální.“

Pokračuje, jak toho o ježuře moc nevíme a jak je zpočátku překvapovala. Třeba tím, že umí šplhat.

Návštěvníci ho pozorně poslouchají, občas se doptají. To se už ale pomalu přesouváme ven, kde nás čeká hlavní atrakce.

Krmení čertů.

Ve vzduchu je cítit zdechlina a čerti si o tom nahlas povídají. „Největší dravý vačnatec na Tasmánii je tady čert. Když se narodí, váží jenom 0,2 gramu. Je velký jako zrno rýže. V poměru k tělu je to nejmenší narozené zvíře,“ představuje je návštěvníkům.

Po chvíli pak váže provaz k půlce králíka a bere ho do expozice.

U toho ještě prohodí, že si čerti hrozně rádi berou věci do nor. Zejména, když něco upustí návštěvníci. Mapu, botu.

Nebo plyšáka. „Jednou mě volali, že do výběhu spadl plyšák. Tak jsem přišel, ale plyšák nikde. Jeden pán mi říká, že to je v pořádku, že už plyšáka vytáhl. Ptal jsem se ho, jak tam dosáhl. No… vzal dítě za nohy a to pak hračku sebralo. Řekl mi, že jsou čerti přeci hodní. Tak jsem na něj docela koukal. Jako hodní jsou, ale…,“ baví bizarními historkami ze života chovatele.

Někde z křoví se ozývá uááááááá a pak už přiběhnou dva samci a perou se o králíka. Chovatel Vala se s nimi přetahuje a lano předává i návštěvníkům, aby si vyzkoušeli, jakou mají sílu.

„To je jako tahat se se psem o hračku,“ říká jeden z nich.

„Slyšíte to křupání? To byla páteř,“ upozorňuje chovatel. Čerti vykusují vnitřnosti a králíka ubývá. „Bezodpadové hospodářství, úplná pohádka,“ glosuje.

Druhá půlka králíka patří samicím. Po chvíli čenichání si ji najdou a přetahují se o ni. Z nedalekých Holešovic se nese hudba. Vystupuje Mig 21 a Jiří Macháček zrovna zpívá: „Máma se vrací, máma se vrací, máma se vrací.“

Na čerty se přišli podívat i Adam a Lucie. „Úžasné, úžasné. Bylo to moje první setkání s ďábly, jsem extrémně nadšený,“ hodnotí Adam.

„O tasmánských čertech jsem nevěděla, dokud jsem nezačala chodit s Adamem. Když jsem viděla tento program, chtěla jsem ho překvapit. Dodnes nevěděl, co ho čeká,“ doplňuje Lucie.

Ptám se jich, jak nad zoologickou zahradou přemýšlejí. Vadí jim, že jsou zvířata zavřená?

„Když jsme tu byli poprvé asi před týdnem, tak jsme se o tom bavili. Měli jsme z toho smíšený pocit. Když jsem si ale četli více o tom, co pražská zoo dělá, o výzkumu, o péči o zvířata, tak nás to pozitivně překvapilo,“ říká Lucie.

Když se rozhodovala, jestli koupit zážitek s čerty, přesvědčilo ji i to, že peníze putují na výzkum a jejich záchranu.

David Vala postupně zhasíná, zamyká a s čerty se loučí.

„Není to o tom, že práce začíná v sedm a končí ve čtyři. Pořád na ně myslíte. Jestli jsou v pohodě, jestli se jim něco neděje. Když jsou nemocní, tak tady zůstáváte. Je to super, každý den se těšíte do práce. Zase za těmi smrady, kteří vás někdy zlobí, když vymýšlejí blbiny,“ usmívá se.

Pak ale zvážní.

„Blbé ale je, že žijí jenom šest až sedm let.“

A to je těžké. Starat se o ně, myslet na ně. Pak se s nimi loučit.

„Nedokážete se na to připravit. Byl jsem skoro u všech čertů, které jsme museli utratit. Nenecháte je v tom samotné. Vezmete je k veterináři a myslím si, že jsou pak ve finále i více v klidu, když poznají, že jsou s někým, koho znají.“

„Ale… je to tak, no. Pustíte slzu a jdete dál. Patří to k té práci.“