Napsala knihu o Putinově válce proti ženám. V Kremlu sedí sériový vrah, říká

Na jaře 2022 v ukrajinském městě Brovary dvaatřicetiletý ruský voják a otec od rodiny Michail Romanov vtrhnul do domu, zavraždil majitele a opakovaně znásilnil jeho právě ovdovělou manželku. „Čin trval hodiny. Pachatelovo vlastní dítě je dle dostupných informací stejně staré jako chlapec, který během znásilňování plakal ve vedlejší místnosti,“ líčí spisovatelka Sofi Oksanen.

Dva měsíce nato byl Romanov na Ukrajině v nepřítomnosti obžalován ze znásilnění. Jednalo se o první žalobu tohoto druhu. Od té doby ukrajinské úřady zaznamenaly stovky případů ruského sexuálního násilí, přičemž skutečná čísla patrně budou mnohem vyšší. „Díky moderním technologiím a chytrým telefonům lze okamžitě pořizovat důkazní materiál a vyšetřovat už v době, kdy se stále bojuje. Naše generace je první, která má možnost dokumentovat válečné zločiny v okamžiku, kdy k nim dochází,“ vysvětluje Sofi Oksanen, proč se začala zabývat sexuálním násilím páchaným Rusy na Ukrajině.

Celosvětově známá finská spisovatelka estonského původu téma rozvádí v knižním eseji nazvaném Do stejné řeky: Putinova válka proti ženám. Předloni jej v českém překladu Petra Kujala vydalo nakladatelství Odeon. V pátek ho autorka představila na festivalu Fall v pražském Centru současného umění DOX.

Podle Sofi Oksanen používá Rusko sexuální násilí proto, aby zneuctilo oběti, zlomilo odpor a upevnilo svou moc. Každá oběť se stává odstrašujícím příkladem pro ostatní, přičemž sexuální násilí traumatizuje rodiny na celé generace.

Často navíc bývá bagatelizované. „Dlouho se o něm nevedla veřejná diskuse, v dobách sovětské okupace to ani nebylo možné. Když si vezmete generaci našich prarodičů, všechny ty miliony lidí, kteří přežili sovětská či komunistická zvěrstva, a samozřejmě další miliony, které nepřežily, pochopíte, že většina zločinů tohoto charakteru nikdy nebyla zdokumentována,“ řekla v pražské debatě autorka.

Podle ní mnohé oběti ruských zločinů za druhé světové války mlčely, podobně jako později oběti válek v Čečensku a Sýrii či zprvu na Krymu a východní Ukrajině v roce 2014. Rusko tehdy anektovalo ukrajinský poloostrov a rozpoutalo válku na východě země, jež následně v únoru 2022 přešla v plnohodnotnou invazi. Té se nyní Ukrajina brání pátým rokem. A její občané na okupovaných územích celou dobu čelí také ruskému sexuálnímu násilí.

„Rozdíl je v tom, že dnes máme o zločinech více informací než kdykoliv v minulosti. A přichází zkouška, jak s důkazy naložíme, když už nebudeme moci tvrdit, že k něčemu takovému nedocházelo,“ uvažuje Sofi Oksanen.

V knize rozptyluje přesvědčení, že sexuální násilí páchané invazními jednotkami nějak souvisí s údajně neovladatelnými mužskými pudy nebo že se děje samovolně. Podle ní je to systematická součást ruské vojenské taktiky. Vojáci si znásilnění často sami natáčejí, někteří se s ním i chlubí manželkám jako ve zveřejněných telefonních odposleších.

Vše umocňuje skutečnost, že pachatelé se v Rusku vyhýbají trestní odpovědnosti. „Rusko má dlouhou historii umožňující páchání válečných zločinů. Beztrestnost ruské armády je dědictví takzvané velké vlastenecké války, proto je důležité ji demytizovat,“ píše Sofi Oksanen s odkazem na druhou světovou válku.

Sexuální násilí zasazuje do širší strategie Ruska, jehož představitelé tvrdí, že žádní Ukrajinci neexistují a Ukrajina není stát. Spisovatelka tyto mýty v knize vyvrací, stejně jako třeba vysvětluje historické souvislosti ruského označování nepřátel za nacisty.

V mezinárodní politice podle ní sexuální násilí slouží ruskému imperialismu. „Za studené války se známým termínem stala rovnováha hrůzy. V případě odstrašování souvisejícího se sexuálním násilím takové rovnováhy nicméně dosáhnout nelze, proto si ho Rusko tolik oblíbilo. Tento způsob odstrašování nemůže Západ oplatit stejnou mincí,“ všímá si Sofi Oksanen.

V domácím prostředí pak misogynie pomáhá Kremlu upevnit pozici, neboť brání ženám v nástupu k moci. „Pokud zavřete ženy v kuchyni, nebudou mít čas přemýšlet o jiných problémech. Záměrem využívání misogynie je tedy i oslabení demokratických a naopak posílení autoritářských vlád. Demokracie nemůže fungovat bez účasti žen,“ upozorňuje autorka.

Ruské invazní jednotky na Ukrajině se nicméně dopouštějí sexuálního násilí na civilistech bez ohledu na jejich věk i pohlaví. Sofi Oksanen v knize popisuje konkrétní případy, například třiadvacetiletou Karinu Jeršovovou, která pracovala v sushi restauraci v okupovaném městě Buča. Rusové ji znásilnili a následně popravili střelou do hlavy. „Policie jejím blízkým ukázala pouze fotografii horní části těla. Na mučení bylo vynaloženo úsilí i čas,“ píše autorka, která také tento případ v knize dokládá.

Celkem odkazuje na více než 200 zdrojů, od práce investigativních novinářů přes historické studie až po svědectví přeživších. K nim patří kupříkladu Ilja z Kramatorsku, kterého Rusové zatkli v únoru 2022. V jeho mobilu našli fotografie s ukrajinskou vlajkou a seznamovací aplikaci určenou sexuálním menšinám. Dvaadvacetiletý chlapec se následně stal obětí sexuálního útoku osmi ruských vojáků, kteří si svůj čin natočili.

I když Ukrajinci pachatele vypátrají, takřka všechny zatím stíhají v nepřítomnosti. A podle Sofi Oksanen není v silách Západu, aby změnil ruskou mentalitu a přiměl zemi vydat zločince ke stíhání. „Změna musí přijít od lidí, kteří v Rusku žijí. Rusům však současný stav vyhovuje. Běžní Rusové vám například řeknou, že je jedno, kdo tuhle válku začal. Ale z pohledu spravedlnosti to jedno není. Šokuje mě, nakolik jsou Rusům lhostejná fakta. Jak chcete vést dialog se zemí, jejíž většině obyvatel je úplně jedno, kdo válku začal a kdo páchá zločiny?“ ptá se.

Přesto nepropadá beznaději. Za změnu k lepšímu označuje už fakt, že se o sexuálním násilí začalo veřejně mluvit. Tak jako mnoho Ukrajinců do února 2022 nevěřilo v plnohodnotnou ruskou invazi, neumí si dnes lidé narození jinde v dobách míru představit, že by se něco podobného mohlo přihodit jim. „Proto je změna postoje potřeba i v zemích, které si nedokážou představit, že by se mohly ocitnout ve válce,“ píše v knize.

Fakt, že témata jako sexuální násilí jsou nepříjemná, podle ní nemůže bránit diskusi. „Naše společnost je posedlá násilím a zábavou. Vezměte si třeba, jak lidi fascinují sérioví vrazi. Jeden sedí přímo v Kremlu,“ říká s poukazem na Vladimira Putina.

„Zamyslete se nad tím, kolik mužů a žen se stalo obětí sexuálního násilí. Prakticky každý z nás někoho takového zná, má nebo měl ho v rodině, případně o takovém člověku slyšel. A pokud ne, pak jen proto, že se oběť zdráhala svěřit,“ připomíná literátka, že v těchto případech hanbu místo pachatelů stále častěji pociťují oběti. „Přitom platí totéž jako v kauze #MeToo. Pokud se dostatečný počet přeživších odhodlá promluvit o tom, čím si prošli, pak možná i ti šťastlivci, kteří se nikdy nesetkali se sexuálním násilím, pochopí, že se týká také jich. Jakmile někoho takového poznáte, začnete to vnímat osobněji,“ argumentuje autorka.

Mluví z vlastní zkušenosti. Sofi Oksanen v knize popisuje příběh své estonské pratety, kterou Rusové v roce 1944 odvezli na celonoční výslech. Po návratu přestala mluvit. Na jakoukoli otázku už prý celý život odpovídala jen slovy „ano, dost“, nikdy se nevdala, neměla děti ani vztah.

Pratetin příběh inspiroval i debutový román Sofi Oksanen, který se jmenuje Očista a odehrává se za sovětské okupace. Kniha, jež vyšla také v českém překladu, získala nejvýznamnější finskou literární cenu a odstartovala hvězdnou kariéru autorky, která kromě próz a esejů píše divadelní hry a jejíž díla už byla přeložena do více než čtyř desítek jazyků.

Publikaci Do stejné řeky: Putinova válka proti ženám rozepsala poté, co na toto téma v roce 2023 pronesla řeč ve Švédské akademii a zaznamenala spoustu ohlasů. „Všimla jsem si, že západnímu publiku unikl důležitý detail, a sice že revoluce důstojnosti na Ukrajině byla zároveň revolucí za genderovou rovnost,“ říká s poukazem na masové protivládní protesty známé jako Majdan z přelomu let 2013 a 2014.

„Ve všech východoevropských zemích byl v oblasti práv sexuálních menšin či genderové rovnosti od 90. let velmi rychlý vývoj. Ruská federace startovala ze stejné pozice, ale vydala se opačným směrem. Když se zamyslíte nad válečnými zločiny, kterých se dnes Rusko dopouští na Ukrajině, pochopíte, že právě tato genderová revoluce představuje něco, co režim Vladimira Putina nechce připustit v Rusku. A proto jsem se o tom rozhodla psát,“ pokračuje autorka.

Ruskem se zabývá dlouhodobě. Už její soubor esejů o sovětské okupaci Estonska v roce 2009 vyvolal kritiku od Putinovy strany Jednotné Rusko a křest knihy v Helsinkách narušili členové ruského vlasteneckého hnutí. Několik let nato autorka publikovala mapy sovětských gulagů a opět se stala terčem ruských trollů na sociálních sítích. Dnes jejich výhrůžkám čelí téměř dvacátým rokem. Její knihy si Rusové dávno přečíst nemohou.

„Na ruské půdě je zločin, že píšu o své pratetě. Podle ruského zákona ze mě činí zločince, že připomínám ruské válečné zločiny spáchané Rudou armádou,“ poznamenává.

Současnou návštěvu Prahy spojila s vystoupením na konferenci k poctě laureátky Ceny Václava Havla. A na festivalu Fall se kromě besedy, kterou s ní vedla překladatelka z finštiny Jitka Hanušová, zúčastnila ještě debaty s havlovským mottem, že naděje je stav mysli.

„Aby mohl mít člověk na zdi nápis ‚naděje‘, musí mít v první řadě bydlení a zdi,“ řekla Sofi Oksanen s poukazem na pokračující ruské útoky na Ukrajinu. „V tomto ohledu jsou podobné úvahy trochu luxus. Všichni bychom se měli nejprve zasadit o to, aby Ukrajinci nepřicházeli o své domovy. Ale pokud se ptáte výslovně na naději, jedné věci věřit nepřestávám. A sice že na slovech bude záležet i v budoucnosti,“ uzavírá Sofi Oksanen.