Neviditelné oběti. Sexuální násilí na Ukrajině nesmí zůstat bez trestu

Sexuální násilí, mučení, elektrické šoky do genitálií – málokdo si uvědomuje, že Rusko se v masovém měřítku snaží zničit životy a psychiku Ukrajinců a Ukrajinek nejen vojenskými útoky, ale i systematickým a plošným sexuálním násilím. I v současné situaci, kdy válka vstupuje do nové, brutálnější fáze, jsou jejími „neviditelnými“ oběťmi lidé, jejichž zranění nejsou na první pohled patrná.

Zatímco balistické rakety ničí Kyjev a vojáci zabíjejí civilisty v oblastech kolem fronty pomocí bezpilotních letounů FPV (nemyslitelná taktika zabíjení, která se také nazývá „lidské safari“), ruská armáda se stále dopouští i dalšího válečného zločinu a zároveň zločinu proti lidskosti – hromadného znásilňování.

„Přišli si pro mě brzy ráno, zakryli mi obličej hadrem, zbili mě, vytáhli z domu a odvezli za město,“ vyprávěla mi Iryna, padesátnice původem z vesnice nedaleko Berďansku, která později uprchla do města Záporoží.

„Bylo jich několik, všichni v kuklách, všichni ozbrojení,“ popsala. Vojáci začali Irynu dusit hadrem, který jí natáhli přes hlavu, a omotali jí kolem krku lepicí pásku tak pevně, že ztratila vědomí. „Probudila jsem se o několik hodin později v nějaké dřevěné boudě,“ vzpomíná. „Byla jsem svlečená a trpěla bolestmi. I když nevím, kolik jich bylo, bylo jasné, že mě znásilnili.“

Během několika let práce na Ukrajině jsem shromáždila více než šedesát svědectví žen, jako je Iryna, ale i mužů, dětí a lidí se zdravotním postižením, kteří všichni zažili válečné sexuální násilí ze strany ruských vojáků. Některá z těchto svědectví jsem popsala například ve své reportáži, která letos k výročí války vyšla v New York Times.

Jak ve své zprávě z roku 2024 jasně uvádí OSN, její vyšetřovací komise „zjistila, že došlo ke spáchání válečného zločinu znásilnění, který zároveň představuje i mučení“. Zpráva dále pokračuje: „Pachateli byli ruští vojáci, kteří během jedné nebo více úvodních prohlídek domů identifikovali ženy nacházející se ve zranitelné situaci.“ To znamená, že ruská armáda někdy záměrně vyhledává ženy či civilisty ve specificky zranitelných situacích, jako je například vysoký či nízký věk nebo zdravotní postižení. (Podobná taktika znásilňování byla zaznamenána během konfliktu ve východním Kongu.)

OSN také varovala, že lidé se zdravotním postižením byli využíváni coby lidské štíty. Nevládní organizace jako Media Initiative for Human Rights a Center for Civil Liberties, které získalo Nobelovu cenu, zdokumentovaly únosy zdravotně postižených a nezletilých do Ruska, stejně jako jejich následné mučení v zajetí.

Další žena, která přežila násilí v Chersonu a s níž jsem v roce 2026 vedla rozhovor, popsala, jak byla v zajetí napadena, zatímco její tehdy devítiletá dcera byla nucena poslouchat její křik. Jiná žena, s jejíž rodinou jsem hovořila, byla němá a imobilní – i přesto na ni ruské jednotky během okupace sexuálně zaútočily.

Během svých posledních cest na Ukrajinu letos v létě jsem však s hrůzou zjistila, že některé oběti ruského sexuálního násilí již mezi námi nejsou, nebo se obávají, že se prostě nedožijí chvíle, kdy budou moci své příběhy sdílet se světem. Mnozí přeživší podlehli zraněním, jiní žijí v blízkosti fronty a jsou ohrožováni drony nebo nedostatkem jídla a léků, někteří se dokonce nacházejí v psychickém stavu, v němž už prostě není možné svědčit nebo hovořit s novináři.

Bývalý ukrajinský válečný zajatec, který v ruském zajetí přežil téměř tři roky fyzického i sexuálního násilí a mučení a s nímž jsem po jeho osvobození natočila rozhovor, na konci roku 2025 podlehl zraněním, vyčerpání a neustupujícím psychotickým epizodám, během nichž viděl i slyšel hlasy vojáků, kteří ho mučili. I přes péči rodiny se jeho psychický stav výrazně zhoršoval a po čase nebyl schopen hovořit o tom, co prožil, ani vnímat přítomnost.

Podle organizace UN Women není znásilnění páchané jako válečná zbraň pouze takzvaným „zločinem z příležitosti“ (crime of opportunity), ale „úmyslnou taktikou vedení války“, která dosahuje nepředstavitelné míry krutosti vůči ženám všech věkových kategorií – od kojenců až po seniorky.

Údaje OSN poukazují na obrovský rozsah sexuálního násilí páchaného v konfliktech: během genocidy ve Rwandě v roce 1994 bylo znásilněno 250 000 až 500 000 žen a dívek; během občanské války v Sierra Leone více než 60 000; během války v Bosně a Hercegovině 20 000 až 50 000 a od roku 1996 nejméně 250 000 až 500 000 v Demokratické republice Kongo. „V ozbrojeném konfliktu je snad nebezpečnější být ženou než vojákem,“ napsal generálmajor Patrick Cammaert, bývalý velitel divize OSN ve východním Kongu.

Na Ukrajině od roku 2022 stovky žen a dětí, stejně jako velké skupiny zadržených mužů- civilistů, uvedly, že se staly oběťmi sexuálního zneužívání a válečného znásilnění. K 31. červenci 2026 evidovala Generální prokuratura Ukrajiny 250 případů znásilnění spáchaných na ženách a 24 případů na dětech, ačkoli skutečná čísla jsou pravděpodobně mnohem vyšší a nelze je odhadnout na základě počtu nahlášených případů.

Jen pro lepší představu: zpráva generálního tajemníka OSN o sexuálním násilí souvisejícím s konflikty ve světě z roku 2016 odhadovala, že na každé nahlášené znásilnění připadá 10 až 20 případů, které zůstanou nedokumentovány.

Sexuální násilí na Ukrajině se často prolíná s mučením. Má podobu zmrzačení pohlavních orgánů, nucené nahoty, elektrických šoků do intimních partií, výhrůžek a pokusů o znásilnění či nucení sledovat sexuální zneužívání člena rodiny, téměř vždy rodiče nebo dítěte. Tato svědectví nejsou příběhy válečných obětí dávných konfliktů. K tomuto násilí dochází v Evropě v letech 2022 až 2026 a stále pokračuje. (Je třeba poznamenat, že ačkoli se o něm příliš nemluvilo, válečné znásilňování bylo na Ukrajině přítomno již od začátku konfliktu v roce 2014.)

Jelikož se Ukrajinou zabývám od roku 2014, moje reportáže založené na více než 60 rozhovorech s přeživšími obsahují také svědectví o výhrůžkách kastrací, uříznutím nebo zničením pohlavních orgánů mužů i žen, často doprovázených výroky jako: „Chceme, abyste se vy Ukrajinci přestali rozmnožovat.“

Zdokumentovala jsem také případy vězňů, kteří byli nuceni znásilnit nebo zabít spoluvězně, a mimořádně časté používání zařízení Tapik – starého vojenského polního telefonu napájeného elektrickým proudem, který se dnes v Rusku používá k působení elektrických šoků do intimních částí těla vězňů, zejména mužů.

Jak jsem již zmínila, mučení a sexuální násilí se zjevně systematicky páchá i na chráněných skupinách a zranitelných civilistech. Případy týkající se nejzranitelnějších obětí zůstávají v mezinárodním zpravodajství do značné míry nedostatečně zastoupeny nebo zcela neznámé, často kvůli svému citlivému či drastickému obsahu. Jako novinářka se však domnívám, že povědomí o těchto válečných zločinech je nezbytné pro pochopení skutečné dynamiky této války.

V blízké budoucnosti je jen malá naděje na právní nápravu: Generální prokuratura Ukrajiny v roce 2025 uvedla, že všechny případy sexuálního násilí souvisejícího s konfliktem byly stíhány v nepřítomnosti, což znamená, že žádný z pachatelů se dosud neobjevil před soudem.

Ačkoli mezinárodní trestní stíhání může trvat roky, shromažďování svědectví a osobních výpovědí může sloužit nejen jako historický záznam, ale také jako budoucí důkazní materiál pro mezinárodní stíhání válečných zločinů.

Příběhy žen a zranitelných civilistů jsou často považovány za příliš citlivé pro večerní či každodenní zpravodajství. Především jsou však hluboce lidské. Na rozdíl od mnoha konfliktů, v nichž se lidé stydí otevřeně mluvit, téměř každý přeživší, s nímž jsem na Ukrajině hovořila, toužil po tom, aby byl jeho příběh veřejně vyprávěn.

Hlasy přeživších dohromady vytvářejí pravdivý a nezbytný obraz této války a sexuálního násilí v ní, o kterém se zároveň toho tolik neví. Vzhledem k hrůzám, které se v tichosti odehrávají na okupované Ukrajině či v nelegálních ruských zadržovacích zařízeních, se o skutečném rozsahu násilí zřejmě dozvíme až po válce – a možná ani tehdy ne ve všech detailech.