Článek
Několik žen se schází ve stanu v Chersonské oblasti na jihu Ukrajiny. Je to pro ně bezpečný prostor, kde se mohou svěřit s věcmi, které možná nikdy nikomu neřekly. „Ruští vojáci mě zbili, znásilnili. Ale já jsem stále naživu díky této skupině,“ vypráví Ljudmyla Mefodivna dalším přítomným ženám.
Ještě před dvěma lety by o své zkušenosti nedokázala mluvit. A nenapadlo by ji, že jednou ten den nastane. Jedné letní noci ji ruský voják přímo v jejím domě vyrazil zbraní přední zuby, pořezal na břiše a znásilnil.
Její výpovědi naslouchají další ženy, které zažily něco podobného. V bezpečném kruhu se vzájemně svěřují, předávají si kontakty na lékaře i psychology. Záběry ze setkání jsou v dokumentu Stopy, zachycující příběhy žen, které ve válce zažily sexuální násilí.
Ocitáme se na jednom ze setkání, které organizují ženské spolky na Ukrajině. Jde o jednu z prvních snah, jak v zemi vytvořit komunity, v nichž bude bezpečné mluvit o traumatech spojených se sexuálním násilím, ke kterému ve válce rozpoutané Ruskem dochází.
V Chersonské oblasti jsou vidět stopy války všude. Minová pole, zničené domy, spálená příroda. Některé rány ale vidět nejsou, přestože jsou zásadní. Patří k nim i vzpomínky žen na sexuální násilí, které zažily.
Rozhovor k tématu
„Věříme, že jde o systematický problém a ruští vojáci se takto chovají účelově. Nejde jen o pár mužů, kteří se rozhodli tento čin spáchat. Velitelé o tom často vědí a my máme za to, že v některých případech jim to dokonce nařizují,“ uvedla k problematice sexuálního násilí na Ukrajině Jaryna Vološynová z ukrajinské organizace Jurfem.
Mnoho případů stále zůstává bez trestu. Relativně málo žen se totiž rozhodne znásilnění nahlásit kvůli stigmatu, které je nadále v ukrajinské společnosti s těmito činy spojené. Je to složitější zejména na venkově, kde jsou lidé konzervativnější a má tam větší vliv náboženství.
Státní zástupci zaznamenali od ruské invaze v únoru 2022 na Ukrajině nejméně 366 případů znásilnění souvisejících s konfliktem, z nichž 231 se týká žen, včetně 16 nezletilých. Ukrajinské organizace, které se problémem zabývají, odhadují, že případů jsou ve skutečnosti tisíce.
„Ženy po znásilnění nežijí v nějakém bezpečném prostředí organizace, ale vracejí se do komunit, kde žily předtím. A právě práce s těmito komunitami je zásadní, protože to, jak se k nim okolí chová, přímo ovlivňuje jejich pocity i návrat do normálního života,“ popsala v rozhovoru pro Seznam Zprávy Alisa Kovalenková.
Kovalenková patří ke skupině SEMA, přední organizaci pro pomoc obětem sexuálního násilí ve válce. Od některých dalších se odlišuje tím, že ji tvoří ženy, které si samy takové trauma nesou.
Alisa Kovalenková v dokumentu Alisa in Warland o válce na východní Ukrajině, do které se sama zapojila.
Kovalenkovou v roce 2024 zadrželi v jejím bytě, protože jako filmařka informovala o počátcích konfliktu na východě Ukrajiny. Při zadržení ji sexuálně napadl důstojník ruské tajné služby. Stala se pak jednou z prvních žen na Ukrajině, které o svém utrpení veřejně a před organizacemi pro lidská práva promluvily.
„Je obzvlášť důležité pracovat s komunitami v malých městech a vesnicích, protože lidé tam často nerozumí tomu, co se stalo, ani tomu, čím si přeživší procházejí. Přetrvává i stigma. Proto je nutné posilovat empatii v jejich okolí,“ dodává Kovalenková.
Pětina žen promluví
Podle ní odhadem asi 80 procent žen o sexuálním násilí mlčí. Nicméně i to, že jedna pětina promluví, považuje za velký úspěch. Podle Kovalenkové začaly na Ukrajině po začátku plnohodnotné invaze alespoň částečně tát ledy, důvodem je ale bohužel rozsah zločinů.
S tím souhlasí i ukrajinská psychiatrička Natalja Pidkaljuk. „Otevření se je opravdu individuální. Někomu to trvá déle, někdo k tomu nikdy nedojde. Ale je dobré vidět, že se některé věci alespoň statisticky mění. A lidi to inspiruje k tomu, že se ani oni nemusí tolik bát,“ popsala pro Seznam Zprávy vedoucí organizace IPSI, která poskytuje psychologickou pomoc lidem postiženým válkou.
Od začátku plnohodnotné invaze vznikly desítky organizací, které pomáhají obětem sexuálního násilí ve válce.
Stejně tak se za ženy postavila i ukrajinská vláda, která už předloni schválila poskytnutí odškodnění stovkám lidí, včetně finanční, lékařské a psychologické podpory. Je to poprvé, kdy přeživší získali odškodnění během stále probíhajícího konfliktu.
Kromě těchto systematických změn je nicméně podle Kovalenkové také klíčové, aby se změnilo vnímání ve společnosti. A přestože nějaký pokrok nastal, skutečná změna bude ještě trvat.
„Bylo pro mě zásadní změnit perspektivu - nejen pro samotné přeživší, ale i pro společnost. Nestačí je vnímat jako oběti, je potřeba vidět jejich sílu a schopnost odporu, jinak se ten cyklus mlčení a nepochopení nikdy nezlomí,“ popisuje.
Sexuální násilí se netýká jen žen
Mezi oběťmi znásilnění ruskými vojáky na Ukrajině jsou také muži a chlapci. Zpráva Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva odhalila, že 39 ze 60 mužských válečných zajatců, s nimiž provedla rozhovory, uvedlo, že byli během zadržení vystaveni sexuálnímu násilí.
Jenže právě u mužů je stigma spojené s nahlášením sexuálního násilí ještě větší.
„Z naší zkušenosti je pro muže těžší mluvit o traumatech. Často také panuje nedůvěra k terapeutovi. Pozorujeme velký pokrok například ve využívání skupinových terapií. Muži potom mají pocit větší komunity, je pro ně jiné se otevřít někomu, kdo prošel něčím podobným a není jen vystudovaný,“ popsala Pidkaljuk.
Navíc podle expertů chybí i dostatečné zázemí pro pomoc. Po návratu na Ukrajinu mají většinou váleční zajatci nárok na čtyři až osm týdnů vládou hrazené lékařské a psychologické péče. I když jsou tyto služby dostupné, ukrajinské skupiny tvrdí, že zdaleka nejsou dostatečné.
Dopady na společnost
Dlouhodobá stigmatizace je ostatně problém, který se neřeší jen na Ukrajině. Sexuální násilí je využíváno jako zbraň ve velkém počtu konfliktů. Podle OSN se například v Bosně a Hercegovině stalo oběťmi znásilnění až 50 tisíc žen. To má přitom zásadní následky pro celou společnost.
Výzkum sexuálního násilí v konfliktech ukázal, že přeživší mohou pociťovat psychickou tíseň, jako je deprese, posttraumatická stresová porucha, sexuální trauma a paranoia. Pokud se tyto stavy neléčí, mohou způsobit dlouhodobé duševní a fyzické zdravotní problémy.
Jenže problémem jsou i dostatečné kapacity. „Pro nás je jasné, co přeživší potřebují, ale pro mnoho institucí to vůbec není zřejmé. Často nerozumí tomu, jak s těmito lidmi pracovat ani jak je podpořit. Proto děláme projekty, které mají zvyšovat povědomí a učit sociální pracovníky, jak správně reagovat,“ uzavírá Kovalenková.
