Jak platí média veřejné služby jinde. Přednosti i pasti tří různých modelů

Vláda Andreje Babiše trvá na tom, že změní systém financování českých veřejnoprávních médií. Ministr kultury Oto Klempíř za Motoristy ale zatím žádný jasný plán nepředstavil. A neschází se kvůli tomu ani se šéfy České televize a Českého rozhlasu, kterých by se případné změny měly dotknout. V Evropě patří Česko k menšině zemí, které ještě koncesionářské poplatky vybírají. Možností, jak je nahradit, je ale víc a různí se i zkušenosti, které evropské země v tomto směru udělaly.

Ministr kultury ani vládní poslanci toho zatím o nově chystaném plánu na placení České televize a Českého rozhlasu moc nesdělili. Mluví se pouze o financování ze státního rozpočtu, což by znamenalo konec vybírání koncesionářského poplatku. Šéf Poslanecké sněmovny Tomio Okamura z SPD už v březnu slíbil předložit poslanecký návrh zákona, který zbaví v řádu měsíců povinnosti platit poplatky seniory nad 75 let, nezaopatřené mladé lidi do 26 let, firmy a lidi se zdravotním postižením.

Rozhlas a televize by tím přišly až o třetinu příjmů. A podle vyjádření svých šéfů, generálního ředitele ČRo Reného Zavorala a jeho protějšku z ČT Hynka Chudárka, by musely hospodařit s menší částkou než před zvýšením koncesionářských poplatků v květnu loňského roku. Zvýšení odsouhlasila předchozí vláda Petra Fialy.

Místopředseda dolní komory parlamentu Patrik Nacher z ANO ale zatím trvá na tom, že na reformě financování veřejnoprávních médií se pracuje a až do jejího předložení ji odmítá komentovat. Jaké jsou zkušenosti s různými typy financování ze zahraničí?

Televizní, rozhlasové i digitální veřejnoprávní vysílání zajišťuje ve Finsku společnost YLE, která vznikla v roce 1926 po vzoru BBC ve Velké Británii. V současné době je YLE považována za vůbec nejdůvěryhodnější instituci v zemi. Tak finská veřejnoprávní média popisuje v podcastu 5:59 Hannu Nieminen, emeritní profesor mediální a komunikační politiky na Helsinské univerzitě.

„Od roku 2012, tedy už 14 let, je financování společnosti YLE založeno na speciální dani, která se týká všech daňových poplatníků. Výnosy z ní putují do zvláštního fondu, který je pak využíván výhradně na pokrytí výdajů a veškerých potřeb vysílatele,“ popisuje Nieminen, který zároveň jako expert na veřejnoprávní vysílání působí ve správní radě YLE.

Finové za veřejnoprávní média platí daň vyměřenou jako dvě a půl procenta ze svého příjmu, nikdy ale ne víc než 160 eur, tedy čtyři tisíce korun ročně. Osvobozeni od daně jsou ti, kteří si vydělají méně než 15 tisíc eur ročně, v přepočtu asi 375 tisíc korun. Podle Hannu Nieminena po zavedení daně odpadly politické licitace o to, jak vysoké poplatky médií mají být. Teď politici rozhodují jen o tom, jak se má do výše financování promítnout inflace.

I když je YLE ve Finsku populární, čelí podle mediálního odborníka Niemenina kritice hned ze dvou směrů. „Na jedné straně od komerčních mediálních domů, zejména vydavatelů novin, a na straně druhé od pravicových a populistických politiků,“ vypočítává. Komerční média podle něj tvrdí, že YLE poškozuje tržní prostředí tím, že v něm nabízí zdarma to, co vzniklo za peníze daňových poplatníků. A že by bylo spravedlivé, aby YLE nabízela jen zpravodajství, popřípadě náboženské pořady.

Pravicoví a populističtí politici pak tvrdí, že jsou programy YLE politicky a ideologicky zaujaté a reprezentují jen levicově-liberální ideologii. Požadují proto, aby ve vysílání měli větší zastoupení lidé a myšlenky z jejich tábora.

Volání komerčních médií i pravicových politiků vedlo podle Nieminena k tomu, že se do rozpočtu YLE už sáhlo a mezi lety 2025 až 2027 se seškrtal o 15 procent. I když byly propuštěny stovky zaměstnanců, vysílání podle Hannu Nieminena i nadále odpovídá požadavkům zákona.

Francie se koncesionářských poplatků vzdala v roce 2022, od té doby jsou tamní veřejnoprávní média financována přímo ze státního rozpočtu. Podle Pavola Szalaie, ředitele pražské kanceláře organizace Reportéři bez hranic, šlo o populistický krok prezidenta Emmanuela Macrona.

„Francouzský systém financování veřejnoprávních médií není hodný následování. Je to systém založený na improvizaci,“ popisuje Szalai. Poslední čtyři roky podle něj francouzská média stran financování fungují v naprostém provizoriu, i když vláda slibovala, že místo poplatků začne brzy platit jiný udržitelný model.

„Jenže jak se říká, nic není trvalejší než dočasné opatření. Takže z dočasného opatření v roce 2022 se stalo opatření trvalé.“ A to ještě navíc podle Szalaie neodpovídá ani požadavkům evropského práva, „zvlášť evropskému zákonu o svobodě médií, který ukládá státům povinnost zajistit adekvátní, udržitelné a předvídatelné financování“.

V roce 2026 hospodařila francouzská veřejnoprávní média s rozpočtem 3,86 miliardy eur, tedy bezmála 95 miliard korun. A za poslední dva roky parlament rozpočet snížil přibližně o čtyři procenta. „Dalo by se argumentovat, že Francie musí šetřit, ale toto snížení peněz není nijak dobře zdůvodněné,“ namítá Pavol Szalai, který pět let pracoval také v pařížském sídle organizace Reportéři bez hranic.

Podle něj už se také daly v posledních letech sledovat náznaky autocenzury ze strany veřejnoprávních novinářů, „(…) protože si uvědomují, že jejich financování není zaručené a může se odvíjet od toho, jak televize a rozhlas informují o aktivitách vlády“, přibližuje Szalai nejčastější argument proti přímému financování ze státního rozpočtu.

Francouzská veřejnoprávní média ale podle něj stále zůstávají do velké míry nezávislá a produkují kvalitní žurnalistiku. Francouzský rozhlas a francouzská televize patří k lídrům na trhu a zároveň se těší vysoké, nadpoloviční důvěře francouzské veřejnosti. Nepředvídatelný systém financování to ale podle Pavola Szalaie z Reportérů bez hranic může kdykoliv zvrátit.

Koncesionářské poplatky na provoz veřejnoprávních médií se vybírají v Německu stejně jako v Česku. I když systém jako takový je jiný. „Výši poplatků stanovuje nezávislá komise, která se skládá ze zástupců všech 16 spolkových zemí,“ popisuje bývalá profesorka na Institutu mediálních studií na Porúrské univerzitě v Bochumi Barbara Thomassová.

Poplatek, který má vyhovovat potřebám veřejnoprávních televizí a rozhlasových stanic se „nejdříve navrhne a vypočítá, pak zkontroluje a ještě jednou přepočítá, často ještě sníží a nakonec komise na základě všech výpočtů a přepočtů vydá své doporučení,“ přibližuje složitý a několikafázový proces Thomassová.

Když komise navrhne zvýšení poplatku, musí to odsouhlasit všechny spolkové země. Nesmí přitom vznést námitky jiného typu, než že by zvýšení poplatku představovalo pro občany spolkové země přílišnou finanční zátěž. Takový model podle Thomassové garantuje politickou nezávislost financování německých veřejnoprávních médií.

Za nevýhodu systému považuje to, že se na změně poplatku musí shodnout všech 16 spolkových zemí. Když v roce 2020 odmítlo navýšení poplatku odsouhlasit Sasko-Anhaltsko, skončil celý případ až u Spolkového ústavního soudu, který rozhodl, že zablokování hlasování bylo protiústavní, a poplatky se nakonec zvýšit musely.

Teď budou média o zvýšení poplatků usilovat nejspíš znovu, ale spolkových zemí, které se postaví proti, může být více. A to i přesto, že svá veřejnoprávní média Němci považují za důvěryhodná. Nálada veřejnosti se totiž začíná obracet proti nim. Podle Thomassové za to může sílící hlas pravicově populistické strany Alternativa pro Německo (AfD) a také kritika od konzervativních médií.

„Nevím, jestli by v Německu vyšlo na podporu veřejnoprávních médií do ulic tolik lidí, kolik přišlo v březnu Čechů na Letnou, i když vím, že tam těch témat demonstrace bylo víc. Myslím ale, že všichni, kdo v Německu stojí o nezaujatou debatu, lidé z kultury, vědy, církví nebo odborů, ti všichni veřejnoprávní média podporují a jsou ochotni televizi i rozhlas bránit,“ uzavírá mediální odbornice Barbara Thomassová.

Jsou veřejnoprávní média ve Francii obětí politického boje? A proč je z pohledu finského odborníka nanejvýš problematické nechat politiky rozhodovat o rozpočtu veřejnoprávních médií? Poslechněte si celý podcast 5:59 v úvodu článku.