Našla jsem sílu přežít, vypráví Ukrajinka, kterou znásilnili vojáci

V ten letní den pracovala Ukrajinka Iryna Dovganová na zahradě svého domu na předměstí Doněcku, když jí zavolal manžel. Zatímco se ozývalo ostřelování, řekl jí, aby se co nejrychleji sbalila a odešla z domu. Bál se, že si pro ni přijdou proruské ozbrojené skupiny.

Než ale stačila odejít, bylo pozdě. „Slyšela jsem, jak kousek od našeho domu zastavilo auto. Z nějakého důvodu jsem vzala kaktus. Měli jsme ho ještě od mých rodičů, tak jsem ho dala ven, aby ho alespoň zaléval déšť,“ vzpomíná.

O chvíli později už byli u dveří. Ozbrojenci vtrhli do domu, srazili ji na zem, bili ji a spoutali.

Odvezli ji na stanici. Tam ji jeden z nich násilím otočil, přehnul přes stůl a zakryl jí ústa, když se snažila křičet. Potom ji znásilnil.

Byl srpen roku 2014. Donbas už několik měsíců ovládaly proruské ozbrojené skupiny podporované Ruskem a lidé s proukrajinskými názory se stávali terčem zatýkání.

Dovganová pomáhala ukrajinským vojákům, vozila jim jídlo a humanitární pomoc. Sama se ale za politicky aktivní v té době nepovažovala. Dlouho pracovala jako kosmetička a vnímala se silně také jako matka. Kvůli své pomoci se ale ocitla v zajetí. Na svůj příběh vzpomíná i v dokumentárním filmu Po stopách od ukrajinské režisérky Alisy Kovalenkové, který se promítá na festivalu Jeden svět.

„Celou dobu jsem myslela na to, že chci zemřít. Prosila jsem je, aby mě zabili,“ popsala své pocity během několikahodinového mučení, které zažívala. Ozbrojení muži například schválně stříleli hned u jejího ucha, aby ji vyděsili. Dovganová kvůli tomu dodnes hůře slyší. Další jí pak vyhrožovali sexuálním násilím.

„Otoč se, musíme si nacvičit, jak tě teď znásilníme. Kolik lidí chceš – deset, dvacet? Je nás tu hodně. Můžeme ti jich dát klidně i čtyřicet nebo padesát,“ cituje některé z frází, které během svého zajetí slyšela.

Celou dobu na sobě měla jen žabky a oblečení, ve kterém pracovala na zahradě. Nakonec ji ozbrojenci vyvedli na náměstí, kde ji zabalili do ukrajinské vlajky. Odtud pak vznikly fotografie, které jí nakonec možná zachránily život.

Snímky, na nichž se 53letá žena třese a bijí ji kolemjdoucí, se dostaly k zahraničním novinářům, kteří pak pomohli zajistit její propuštění.

„Jsem na sebe hrdá, protože jsem našla sílu přežít. A to nejen během toho celého, ale i potom. Vyrovnávat se s takovým traumatem bylo hrozné, ale dnes stojím pevně na nohou a cítím se ještě silnější,“ popisuje klidným hlasem a s náznaky úsměvu. Naději jí prý dodávaly také myšlenky na děti a vnouče.

Kdyby ale prý potkala sebe před 12 lety, asi by se jen těžko poznávala. „Aby člověk přežil, musí se úplně změnit. V roce 2014 se nestalo jen to, že jsem zažila sexuální násilí. Změnilo to celý region, zasáhlo mou rodinu, můj život, všechny vztahy, které jsem si během života vybudovala. Ruská invaze v jeden moment zlomila celý můj život,“ říká. Rusové Doněck a okolí ovládají dodnes.

„Proruští lidé z Donbasu pak začali na moji adresu psát, že chápou, že je nenávidím. To je pro mě v něčem důležité. Neřekli, že mě litují, ale alespoň chápou, že mám právo na nenávist. Já mám spoustu emocí, některých lidí je mi líto, z některých jsem znechucená. Nenávist ale cítím hlavně vůči Rusku,“ dodává se semknutými rty.

Když se Dovganová začala zajímat o to, kde najít v takovém případě pomoc, narazila. Na Ukrajině bylo takové téma tabu a i vojenský prokurátor s ní o tom tehdy nechtěl příliš mluvit. Rozhodla se proto vytvořit prostor, kde by ženy mohly bezpečně sdílet svoje příběhy o sexuálním násilí, ke kterému došlo během války.

Poté, co svědčila u mezinárodního soudu v Haagu, založila organizaci SEMA Ukrajina. Ta začala sbírat svědectví žen a poskytovat jim komplexní pomoc - lékařskou, psychologickou i sociální.

„Sbírala jsem svědectví žen, které zažily něco podobného. Chtěla jsem jim ukázat, že v tom nejsou samy a že je důležité o tom otevřeně mluvit,“ vysvětluje.

Zlom ve vnímání traumatu v zemi přišel zejména po začátku plnohodnotné invaze v roce 2022, kdy případů sexuálního násilí výrazně přibylo. V té době byla Dovganová jednou z mála v zemi, kdo měl zkušenost s pomocí obětem.

Znásilnění během konfliktu ale nahlásí na Ukrajině relativně málo žen. Důvodem je stigma spojené se sexuálním násilím v konzervativní a nábožensky založené společnosti, zejména ve venkovských oblastech.

„Je velmi důležité pracovat s komunitami, kde přeživší žijí – zejména v malých vesnicích a městech. Je potřeba tam budovat empatii, aby lidé kolem těchto žen dokázali pochopit, čím prošly,“ popisuje svou práci.

Státní zástupci zaznamenali od ruské invaze v únoru 2022 na Ukrajině více než 366 případů sexuálního násilí souvisejícího s konfliktem, z nichž 231 se týká žen, včetně 16 nezletilých. Ukrajinské organizace se přitom domnívají, že případů jsou tisíce.

Dosažení spravedlnosti je také součástí vznikající celostátní debaty o sexuálním násilí. Hlavní překážkou je ale vypátrání ruských vojáků, kteří se zločinů dopustili a kteří mohou být kdekoli – zpět na frontě, v nemocnici, u příbuzných, zpět v Rusku nebo i mrtví.

Přesto Dovganová s organizací vystupovala i na setkání OSN a předávala zde také generálnímu tajemníkovi výzvu, aby označil Rusko za stranu odpovědnou za zločiny sexuálního násilí spáchané na Ukrajině.

Podle ní je také důležité lidem s podobnou zkušeností ukázat, že sexuální násilí není konec jejich života a mohou pomáhat i dalším ženám. Přesto upozorňuje, že každý příběh je jiný a každá žena, bez ohledu na to, co po traumatické zkušenosti dělá, je pro ni neskutečně silná.

„Přeživší nejsou vždy jen příjemkyně pomoci. Stávají se obhájkyněmi, aktivistkami a lídryněmi občanské společnosti. Viděli jsme ženy, které byly po traumatu úplně zničené – a o dva nebo tři roky později mluvily například v Evropském parlamentu a bojovaly za spravedlnost. To je posttraumatický růst,“ říká s tím, že obdivuje všechny ženy, které se do tohoto bodu dostaly.

Zároveň přiznává, že je to běh na dlouhou trať, i co se týče komunikace s úřady. „Ukrajina se učí, ale jsou stále věci, které politici i některé instituce nechápou. Ale máme naději po tom, co vidíme, jak se traumata berou dnes opravdu mnohem vážněji než tehdy,“ dodává.