Článek
Pravidelné nedělní videohlášení premiéra Andreje Babiše patří k tomu nejlepšímu, co současný politický marketing v Česku nabízí. Předseda vlády do dalšího týdne vždy vypustí roj pokusných balonků a o ty, které se v dalších dnech udrží na obloze a neprasknou, se stará dál.
A ty, které prasknou, se počítají také. Sice šlo o nesmysl, ale do podvědomí voličů se zapíše, že šéf ANO se chtěl postarat, jen to zase nevyšlo.
Tak to je i s jeho posledním gejzírem nápadů na podporu porodnosti v Česku, ze kterého asi nejvíce rezonuje možná milionová státní dávka za narození druhého potomka. Tedy návrh na naprosto neúčinnou rodinnou politiku za zhruba 30 miliard ročně.
Byla by ale chyba, kdyby to byl právě ten balonek, který hned praskne a Babiš na něj do týdne zapomene. Pojďme ho zkusit udržet na obloze, protože podpora porodnosti si rozhodně premiérovu pozornost zaslouží.
Vzpomínky na Budapešť
Fakta známe. Během roku 2025 se narodilo 77,6 tisíce dětí, nejméně v historii statistického zjišťování. Pokles porodnosti i plodnosti meziročně nastal již počtvrté v řadě. Na jednu ženu připadlo v roce 2025 v průměru 1,28 narozeného dítěte.
Mezi fakta bohužel patří i to, že o prorodinných opatřeních se Babiš od svého prvního premiérství nic nepřiučil. Tehdy jezdil do Budapešti za svým přítelem Viktorem Orbánem na demografické summity, kde konzervativní muži (často již s několikátou tradiční rodinou) rozumovali o tom, jak „rozrodit“ ženy.
Maďarská cesta k vyšší plodnosti obsahovala právě ohňostroj nejrůznějších dávek, úlev a dárečků. Po dekádě dávání více než pěti procent HDP na podporu rodin však nyní maďarská porodnost doklesala až na historické dno. Maďarsko dokonce nezažilo ani onen porodnostní miniboom, který mělo Česko na konci desátých let. Opravdu není horší inspirace.
Přesto se zdá, že Babiš mentálně nadále dlí v Budapešti a přemýšlí, jakou velkolepostí omámit ženy, aby okamžitě na všechno zapomněly a začaly rodit. Pokud by Babiš o situaci normálních českých rodin něco věděl, pochopil by, že milionová dávka na druhé dítě je to poslední, co Češky a Češi nyní potřebují.
Z dlouhodobého výzkumu „Současná česká rodina“ víme, že z těch rodičů, co plánují první dítě, se podaří uskutečnit početí asi třetině. Při plánování dalších dětí se už podaří záměr uskutečnit polovině párů. Problém tedy není v nedostatečné pobídce k druhému dítěti, ale v nedostatečné pobídce již k prvnímu dítěti. A to výrazně větší.
Představa, že nyní ty páry, které masivně odkládají už narození prvního potomka, se do věci okamžitě pustí, protože mají před očima milion za druhé dítě, tedy ilustruje tak maximálně zvrácené představy navrhovatele.
Infuze jistoty
Abychom Babišovi nekřivdili. Nekrachuje jen štědrý maďarský systém rodinné podpory. Krachuje i švédský, francouzský a mnohé další z těch států, které dlouhodobě měly nejlepší čísla plodnosti v Evropě. A těžko navrhnout řešení, když ještě ani neznáme příčiny tak velkého propadu.
Zdá se ovšem, že na extrémní nejistotu, kterou nyní mladí zakouší – a proto rodinu odkládají nebo ji už ani neplánují –, je úplně nejhorší lék cokoliv jednorázového či nedosažitelného, v nejhorším případě obojí. A to je přesně případ milionu za druhé dítě, který se většině plodné populace zdá nyní zcela nereálný, a tudíž je neúčinný.
Dalším příkladem může být plán na nulovou daň z příjmů pro ty, kteří mají tři a více dětí, jak navrhuje think-tank Solvo Institute, jehož brožurou Babiš při svém videoprojevu mával. Pro nás se třemi dětmi jistě pěkný dárek, ale pro většinu populace zcela neúčinná pobídka k vyšší porodnosti.
Česko má ale v současném marasmu nízké porodnosti jednu velkou výhodu. Na rozdíl od států s promyšlenou rodinnou politikou může udělat hned jedno stabilizační opatření, které už roky odkládáme.
A to je valorizace rodičovského příspěvku. Ten je už roky prostředkem nelidských pokusů populistických politiků na lidech. Místo toho, aby příspěvek byl pravidelně valorizován spolu s růstem inflace či životních nákladů (jak je to třeba u důchodů), politici nemohou odolat lákadlu, aby jednou za čas vyhlásili vyšší příspěvek, a tím si získali lásku rodičů.
A je to vlastně ještě horší. Protože politici se chtějí pochlubit opravdu pěkným zvýšením, ale nechtějí, aby to pro stát bylo moc drahé, už tradičně se vyšší příspěvky dávají jen nově narozeným dětem, čímž vzniká protiústavní situace „dražších“ a „levnějších“ dětí. Právě teď to předvádí i současná vláda, která zvedá příspěvek na děti narozené po 1. lednu 2027, ty ostatní rodiny ať už to nějak doklepou.
Tento nepochopitelný systém nepochybně dlouhodobě a systematicky odrazuje mladé páry od prvního dítěte, když vidí, že se nemohou spolehnout ani na základní valorizovanou podporu od státu.
Místo slibů garance
Chtělo by to samozřejmě mnohem více opatření. Miniboom z konce minulé dekády se odehrával především v širších aglomeracích, kde se dal sehnat pediatr a byla nějaká šance najít školu. Pokud se má Česko někdy vrátit ke statisícovým porodnostem ročně, hrdost na rekordní počet samostatných obcí, často bez jakékoliv vybavenosti, musí vystřídat mnohem centralizovanější systém regionální garance lékaře, školky či školy.
A mohli bychom pokračovat dál k podpoře dostupného bydlení či dopravy, ale to by už pomalu připomínalo nesouvislý výčet všeho možného jako z videohlášení Andreje Babiše. A možná bychom nakonec došli i k tomu, že těžko se věří slib dlouhodobé podpory rodin českým vrcholným politikům, kteří střídají rodiny jako cvičky…
Ale tím se nyní opravdu nemusíme zaobírat, protože víme, co máme dělat jako první. A sice uzákonit pravidelnou valorizaci rodičovského příspěvku, ať mají mladé páry před vykročením do jedné z největších nejistot alespoň něco garantovaného. Bez ohledu na vrtochy aktuálně vládnoucích politiků.
