Mladá generace popisuje, proč Česko čelí nejhorší krizi porodnosti v historii

„Na chlapa je největší tlak na výkon. Když chce s rodinou žít v nějakém standardu, tak je opravdu těžké ho dosáhnout. Ideálně založit firmu a být miliardář,“ říká 34letý Michal z Prahy, proč zatím nemá děti.

Aby je mohl mít, musel by být miliardář… I tak dnes uvažují mladí Češi, což jen dokládá, že jsme se dostali do společenské krize, ze které zatím není vidět jednoduchá cesta ven. Počet narozených dětí klesá na nevídaná historická minima. Mladí lidé netvoří páry. Ti, kteří ano, pak odkládají rodičovství, část z nich na neurčito.

Seznam Zprávy se ve velkém analytickém textu podrobně zabývají důvody mimořádného nezájmu mladých lidí o zakládání rodin. V sérii grafik se můžete sami podívat, do jak výjimečné situace se Česko v porovnání s minulostí dostalo.

Počty letos narozených dětí napovídají, že na konci roku 2026 zaznamenáme další smutný rekord – od ledna do prosince přijde na svět nejméně novorozenců od vlády Josefa II., za kterého se v roce 1785 začala porodnost sledovat. Vypovídají o tom data z porodnic, na které se Seznam Zprávy zaměřily v nedávném textu.

Loni se narodilo jen 77 905 dětí, letos Český statistický úřad sleduje další pokles za první tři měsíce roku o dalších šest procent. Kdyby trend pokračoval dál stejným tempem, narodilo by se v roce 2026 pouze 73 tisíc dětí.

Zadejte rok svého narození a podívejte se sami, o jak velký propad jde.

Srovnání snese naše aktuální situace snad jen s největšími otřesy v novodobých dějinách. Tedy s obdobími dvou světových válek (např. propad v roce 1917), pražského jara rázně ukončeného v létě 1968 nebo znovunabytí svobody v 90. letech minulého století.

Dobře je to vidět, když se jednotlivé generace potkají po letech na třídních srazech. Rozdíl mezi nimi je propastný, jak si ještě ukážeme v další grafice.

Čím to, že se v současnosti rodí méně dětí než v nejprekérnějších obdobích českých moderních dějin? Seznam Zprávy se ptaly ve velké anketě 30 mladých bezdětných lidí ve věku od 25 do 35 let, proč děti nemají a jestli je vůbec plánují.

„Nemám partnera ani základní finanční zajištění. V prosinci jsem sotva začala pracovat a teprve dodělávám školu,“ shrnuje důvody 27letá Kateřina ze Žatce. Potvrzuje, že děti ale jednou mít chce.

Třicítka oslovených mladých lidí (v grafice jsou obrázky ilustrativní) celkově zmínila pět základních důvodů, proč děti nemá. Jako nejzásadnější se ukazují:

Finanční problémy kombinované s nedostupností bydlení.

Změna hodnot a priorit.

Chybějící partner.

Věk a životní fáze.

Duševní a fyzické zdraví.

„Teď není dobrá ekonomická situace. Bydlení je hodně drahé, potraviny taky a výplaty nahoru nejdou,“ reaguje napřímo 32letý Marian z Moravskoslezského kraje.

V anketě zmiňovalo drahé a nedostupné bydlení více lidí – a všichni to byli muži. „Když už bych o dětech uvažoval, tak bych jim nejdřív chtěl vybudovat dostatečné zázemí, tedy mít dům a finanční polštář, abychom byli zajištění,“ zmiňuje 25letý učitel matematiky Martin žijící střídavě v Praze a Čáslavi.

Zpráva o dostupnosti bydlení zveřejněná ministerstvem pro místní rozvoj situaci popisuje bez příkras: „Náročnost pořízení a udržení bydlení vzhledem k příjmům domácností v Česku se v posledních letech výrazně zvýšila. Regionální rozdíly dál prohlubují krizi dostupnosti bydlení, zejména ve velkých městech.“

A několik faktů z téže zprávy: Do roku 2023 se v Česku dostupnost vlastnického bydlení zhoršovala jedním z nejrychlejších temp v rámci Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), sdružující 38 rozvinutých států na světě. Česko také podle zprávy patří mezi čtyři země, kde se dostupnost nájemního bydlení mezi roky 2008 až 2023 v zásadě nezlepšila.

Konkrétně hlavní město dopadá v porovnání s Evropou zcela tristně. Z hlediska dostupnosti bydlení je na třetím místě od konce. Pořízení nové nemovitosti vyjde v Praze na 15 hrubých ročních mezd. Horší je to jen v Amsterdamu a Athénách. O moc lépe na tom není Brno ani Ostrava, tedy další dvě česká města zařazená do žebříčku Deloitte Property Index.

Na souvislosti mezi nízkou porodností a nedostupným bydlením upozorňoval sociolog Daniel Prokop z PAQ Research během vládní akce v polovině letošního května, kde si premiér Andrej Babiš (ANO) vyslechl názory odborníků na současnou krizi.

„Ukazoval jsem studie, jak zakládání rodin ovlivňuje bydlení. V Brazílii například dělali loterii s přidělováním bytů a na to navázali studií, o kolik dříve lidé s bytem založí rodinu a mají děti, než když byt nedostanou. A má to velký vliv na porodnost,“ říká Prokop.

Stejně tak podle něj studie z Ameriky zaměřené na období let 2000 až 2010 ukazují, že dostupnost bydlení vysvětluje až polovinu změn v porodnosti.

Právě nedostupné bydlení následně vláda ve své tiskové zprávě označila za jedno z nejsilnějších sdělení konference. „V českém kontextu, kde momentálně patří bydlení k nejméně dostupným v Evropě, se jedná o zásadní systémovou bariéru,“ stojí ve sdělení shrnujícím konferenci o porodnosti s dovětkem, že bez řešení těchto oblastí nelze očekávat významné změny v reprodukčním chování.

Prokop ovšem zároveň zmiňuje, že prorodinná opatření zaměřená na bydlení či kapacity školek sice pokles porodnosti mohou ovlivnit, reálně však jen nepatrně.

„Hlavní zprávou je, že velký podíl poklesu porodnosti míří mimo socioekonomické faktory. Jsou to zdravotní nebo postojové záležitosti. Ale velký vliv má podle některých studií i životní styl a pokles kontaktů kompenzovaný využíváním chytrých telefonů,“ říká sociolog.

Teď se už přesouváme na zmiňovaný třídní sraz třicátníků. Na něm se totiž dá velmi dobře ukázat (a prozkoumat to můžete v grafice níže), jak moc se mladá česká společnost proměnila. Takovou akci přitom zažil asi každý dospělý – probírá se, kdo a kde pracuje, kolik vydělává, kdo postavil dům nebo koupil byt. No a samozřejmě se řeší, „kolik“ má kdo dětí.

Jenže zrovna tenhle dotaz se v poslední době musel proměnit. Už se spolužáků neptáme, „kolik“ mají dětí, ale „jestli“ vůbec.

V roce 1965 by tak na třídní sraz u statisticky průměrné třídy přišlo 15 žen (ročník narození 1935) s tím, že mají celkově 27 dětí. Aspoň polovina z nich by navíc měla minimálně dva potomky. Pouze dvě ženy by spolužákům řekly, že děti z různých důvodů nemají.

Najděte si svůj ročník:

Ještě na třídním srazu v roce 1995, tedy o třicet let později (ročník narození 1965), by rodinná situace vypadala dost podobně. Ženy by mezi sebou napočítaly 25 dětí.

O dalších 30 let později v roce 2025 (ročník narození 1995) ale nastává obrovský propad. Polovina spolužaček je bezdětných. Dvě a více dětí mají pouze tři z nich. U jedináčků zůstalo v pěti rodinách.

Není divu. Zatímco generace let 1935 měla první dítě průměrně ve 23 letech, dnešní generace mladých ve stejném věku skoro nestihla ještě ani první sex.

„Prostě mi nepřijde vhodné do současného světa přivádět někoho dalšího,“ říká v anketě Seznam Zpráv 34letý Petr.

„Zažíváme krizi partnerského života. Ale když nejsou partnerství, nejsou děti. V Česku totiž platí, že zhruba 90 procent dětí se rodí do trvalejšího partnerského vztahu. V současné době ale vidíme, že buď partnerství nevznikají, nebo je dvojice nepovažují za dostatečně kvalitní, aby se v nich plodily a vychovávaly děti,“ říká na základě dat sociolog Martin Kreidl z Masarykovy univerzity, který je koordinátorem výzkumu Současná česká rodina.

A potvrzuje se to i v anketě Seznam Zpráv mezi mladými. Hned osm ze třiceti oslovených respondentů mluví o partnerovi jako o důvodu, proč nemají děti.

„Proč nemám děti? S nikým nežiji, takže proto,“ konstatuje jednoduše 26letý Patrik bydlící v Praze. Děti by přitom chtěl, jenže nemá s kým.

„Nemám děti, protože nemám ani partnera, takže není s kým budovat rodinu,“ shrnuje podobně i 27letá Nikola.

Vědci se v rámci výzkumu Současná česká rodina mladých Češek a Čechů ptali, proč zůstávají nezadaní. Zatímco nejmladší (21-29 let) ženy nejčastěji uvádějí, že se bojí, aby je někdo citově neranil (76 %), u mužů převládá argument, že partnerku nemají, protože neumějí randit (74 %). Partnerským vztahům nepomohl ani covid – jen těžko se dávaly dohromady nové dvojice a stávající vztahy se kvůli kritickému období průměrně horšily až do té míry, že místo obvyklých pěti procent zvažovalo rozchod skoro 30 procent lidí ve vztahu.

Nejde přitom jen o zakládání rodiny. Data z výzkumného projektu CzechSex, který probíhal mezi lety 2023 a 2024 (viz infobox), ukazují, že čtvrtina žen a třetina mužů do 25 let dosud neměla partnerskou sexuální zkušenost.

„Pravděpodobně jde o souběh více faktorů: pozdější navazování stabilních vztahů, delší studium, ekonomická nejistota, bydlení u rodičů, více času v online prostředí, méně neorganizovaného sociálního kontaktu, úzkostnost, deprese, dopady pandemie u mladších ročníků, ale také větší důraz na souhlas, hranice a dobrovolnost,“ okomentoval trend Marek Broul, primář Sexuologického oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem a místopředseda Sexuologické společnosti ČLS JEP.

Stále více interakcí se odehrává v online světě, kde je pro současnou generaci i daleko dostupnější erotický a pornografický obsah.

„Digitální doba může vytvářet zvláštní rozpor. Mladí lidé vidí více sexuálního obsahu, ale často méně přirozených situací, ve kterých by se učili blízkosti, komunikaci a postupnému navazování vztahu,“ konstatuje Broul.

Ve 27 letech je na děti ještě moc brzo, vysvětluje další respondent – živnostník Petr z Prahy. „Je moc brzy, mám mladou manželku, takže ještě nejsme na děti připravení,“ říká reportérovi.

Marketérka Lucie si naopak ve 35 letech připadá, že okno příležitosti už propásla. „Myslím, že jsem už trošku přesáhla správný věk, takže se bojím jít ze zdravotního pohledu do nějakého rizika. A je to teď z mé strany prostě už i nějaká pohodlnost,“ popisuje své pocity.

Data posun potvrzují. V roce 2000 ženy nejčastěji poprvé rodily těsně předtím, než oslavily 25. narozeniny. V roce 2025 jsme se posunuli nad 29. rok. Jedním z důvodů je právě to, že si lidé v mladém věku přijdou stále méně připravení na rodičovství.

S takovým generačním věkovým posunem se tak u mladých lidí snižuje šance, že děti nakonec vůbec budou mít. A pokud už, tak nemusí stihnout zplodit více než jedno. Přitom v Česku navzdory všem novým trendům dlouhodobě přetrvává ideál dvoudětné rodiny. Jenže skoro pětina žen má nakonec méně dětí (a třeba taky vůbec žádné), než chtěla.

Eliška Kodyšová, psycholožka a vědecká pracovnice zaměřující se na prevenci v rodinách a komunitách na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, pak zmiňuje ještě další velmi silný fenomén – dnešní generace pojímají rodičovství jako „náročnou profesi“.

„Intenzivní rodičovství se objevuje i v zahraničních studiích. Státy musí dělat zásadní kroky, aby nastavily služby a rodiče to neměli tak těžké. Potřebujeme ale mluvit také o tom, jestli je opravdu potřeba pro děti to maximum, co mají teď rodiče tendenci dělat. Jestli to není spíš kontraproduktivní a jestli to má až takový dopad,“ zmiňuje Kodyšová.

Ve své práci se aktuálně snaží mapovat, proč současní rodiče cítí tlak, aby dělali naprosté maximum možného pro děti. „Můžu vám vyprávět o kultu dítěte a jak Jean-Jacques Rousseau napsal knihu Emil aneb O výchově. Ale v podstatě v 90. letech se objevily výzkumy, jak rodiče mohou ovlivnit optimální vývoj dítěte tím, že ho budou rozvíjet a dávat mu podněty,“ vysvětluje Kodyšová s tím, že se na výzkumy začaly nabalovat různé metody, jak ideálně působit na děti.

„Ale výzkumy ukazují, že zase tak moc nezáleží, jak moc je dítě stimulované. Neměly by rozhodně být zanedbávané, ale není potřeba učit děti ve třech letech písmenka,“ tvrdí psycholožka.

Podle ní je tak potřeba otevřeně mluvit o tom, co je nejdůležitější a co naopak potřeba vůbec není. Zásadní je sdělení, že lidé nemusí dělat vše na sto procent, aby byli dobrými rodiči.

Mezi argumenty třicítky oslovených mladých lidí se objevila i témata, která dostávají aktuálně ve veřejné diskuzi velký prostor – problematika duševního zdraví a neplodnosti.

„Nevím, jestli děti mít budu, nebo jestli je vůbec chci. Léčila jsem se s neplodností,“ podotýká 32letá Kristýna z Přerova.

Rodičovství totiž není jen o tom, jestli mladí lidé děti chtějí, ale jestli je vzhledem ke svému fyzickému a psychickému stavu vůbec mohou mít. Co se týká neplodnosti, tak pětina žen v reprodukčním věku uvádí, že měla obtíže s početím. To znamená, že ani po roce snažení se jim nedařilo otěhotnět.

„A do partnerského života a druhotně i do plánování rodičovství vstupuje velmi silně také epidemie duševního nezdraví. Nemáme k tomu sice české statistiky, ale třeba data ze Skandinávie ukazují, že lidé, kteří užívají psychofarmaka, mají výrazně nižší šanci, že se s někým spárují a sestěhují,“ dodává Kreidl.

Z průzkumu PAQ Research vychází, že momentálně u sebe eviduje příznaky minimálně středně těžké deprese nebo úzkosti 16 procent dospělé populace. Data výzkumníci sledují dlouhodobě, a tak můžeme říct, že aktuálně jsou potíže častější u chudších domácností a mladší populace.

V době pandemie covidu zase duševní obtíže velmi narostly v rodinách s dětmi a právě mezi mladými lidmi.

V Česku sice hledáme momentálně recepty, jak porodnost zvýšit, ale svět nenabízí příliš podnětů pro inspiraci. Všechny dříve předkládané vzory, jako třeba skandinávské země, totiž aktuálně zažívají propad.

Demograf Tomáš Sobotka, zástupce ředitele Vídeňského institutu pro demografii, se porodnosti věnuje z globálního pohledu a pro Seznam Zprávy už popsal, že se můžeme maximálně dívat na země, které pokles alespoň zpomalily.

Státy, které vykazují vysoké statistiky, těží ze zcela jiných kulturních podmínek.

„Uzbekistán má ukazatel plodnosti na úrovni 3,5 dítěte na ženu. Donedávna se tam rodilo skoro milion dětí. Pan premiér je tím fascinován, zkoušel tento příklad uvádět. Ale to je falešný příklad. Je to jiné kulturní prostředí, patriarchální společnost, spousta žen nemá vysokoškolské vzdělání, nejsou na pracovním trhu, mají úplně jiné preference než ženy v Evropě,“ popisuje demograf.

Mezi bohatými zeměmi pak podle něj dominuje ve vysokém počtu narozených dětí pouze Izrael. „Největším důvodem je menšina ultraortodoxních židů. Tvoří třeba 17 procent populace, ale má průměrnou plodnost šest dětí na jednu ženu. Posunou tak Izrael k hodnotě kolem tří dětí na ženu, což je mnohem více než jinde,“ říká Sobotka.

Například švédská vláda aktuálně čelí stejnému problému jako Česko - nejnižší porodnosti v historii země. Tamní premiér chce problém řešit větší finanční podporou rodin.

V Jižní Koreji se prakticky nerodí děti lidem do 25 let a třetí potomci se už v rodinách neobjevují téměř vůbec. A v Indii, zemi zvyklé na to, že průměrná žena má tři a více dětí, řeší, že se populace začíná snižovat. Poprvé se totiž ženám rodí méně než dvě děti. V zemi se tak otvírá téma budoucích problémů s pracovní silou a stárnoucí populací.

Souboj s klesající porodností se zdá být prohraný. Ovšem Česko v rámci mezinárodního srovnání dokázalo ne zas tak dávno něco nevídaného. Zemi se totiž podařilo během 15 let dostat ze skupiny zemí s nejhoršími statistikami mezi premianty.

V plodnosti žen, tedy průměrného počtu dětí na jednu ženu, Česko přeskočilo v roce 2021 i skandinávské země, jako Norsko nebo Švédsko, či velmi stabilní USA a dostalo se téměř na podobnou úroveň, jakou má Indie.

Demograf Tomáš Sobotka, který se na mezinárodní srovnání zaměřuje, tento moment v rozhovoru pro Seznam Zprávy vypíchl. „Když se podíváte, tak mladým lidem se zlepšovaly příjmy. Dokud se nezačala více projevovat krize bydlení, tak se necítili být tak drceni okolnostmi,“ vysvětluje, co za růstem stálo, a dodává, že situaci opět napodobit není snadné.

Sociolog Daniel Prokop přišel se seznamem jedenácti kroků, které by tomu mohly napomoci. Šest míří na dostupnost bydlení a obsahuje například podporu obecní výstavby nebo zavedení vyššího odpočtu za hypoteční úroky u vlastníků prvních nemovitostí ve věku do 35 až 40 let.

Dalších pět se věnuje zlepšování životní úrovně rodin. Jednak jde o garanci místa ve školkách či dětských skupinách už od dvou let dítěte, ale zejména slevy na daních. Například vyšší sleva na děti do tří let nebo zvýšení slevy na první dítě.

Stěžejní, ale zároveň nejhůře proveditelnou myšlenku pak přidává sociolog Martin Kreidl. Podle něj je nutné přestat uvažovat o plánech na „rozrození Česka“. Snahy je podle něj potřeba napnout ke zlepšení života mladých lidí obecně: „Je potřeba dbát nejen na to, abychom měli dostatečně vysokou rodičovskou nebo dostupné jesle a školky. Musíme se začít bavit obecně o kvalitě života mladé generace. A do toho spadá jak dostupné bydlení nebo finanční a pracovní jistota, tak zajištění péče o duševní zdraví, ale také o zdraví mladých lidí obecně.“

Čili je třeba se podívat i na opatření, která s porodností žen na první pohled vůbec nemusí souviset. Tedy například zajistit dostatečný počet psychologů a psychiatrů, aby děti i dospělí nemuseli čekat na pomoc dlouhé měsíce.

Nestačí rodiny „zasypat“ penězi, jako se o to snažila bývalá vláda Viktora Orbána v Maďarsku. Krátkodobě může štědrá politika pomoci například lidem, kteří uvažují o druhém nebo třetím dítěti, ale nejsou si jistí, jestli by to jejich rodinný rozpočet ustál. Už ale hůře přesvědčí mladé lidi, kteří založit rodinu neplánují z jiných než ekonomických důvodů.

Co do statistik se vývoj plodnosti v Maďarsku totiž až podezřele podobá tomu v Česku. Přitom tuzemské vlády v předchozích letech žádnou výraznou podporu rodinám neposkytly. Navzdory tomu Česko od roku 2011 sledovalo stejně jako Maďarsko růst až k vrcholu v roce 2021 s následným prudkým pádem až do současnosti. Maďarsko je na tom tak dnes nejen prakticky stejně jako Česko – a jen o málo lépe než před spuštěním reforem v roce 2010.