Školy nahlásily 130 případů agrese. Bradáčová: „Ne všechny plní povinnost“

Samotné číslo podle nejvyšší státní zástupkyně Lenky Bradáčové neříká, jak velký problém se za ním skrývá. Stát totiž neví, kolik závažných incidentů, na které se zákonná oznamovací povinnost ředitelů vztahuje, ve školách skutečně nastalo.

„Nemohu říci, zda je to hodně, nebo málo, protože neznám skutečný počet deliktních jednání,“ říká Lenka Bradáčová v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Její pozornost přitáhlo něco jiného: mimořádné rozdíly mezi jednotlivými regiony. Přibližně osmdesát procent okresních státních zastupitelství evidovalo za rok a půl nejvýše dvě oznámení, některá ani jedno.

Bradáčová to shrnuje slovy: „Právě vzhledem k této nerovnosti se domnívám, že ne všechna školská zařízení svou povinnost vůči státnímu zastupitelství a OSPOD plní.“

K celorepublikovému šetření Bradáčovou přivedla červnová reportáž investigativního pořadu Seznam Zpráv Ve stínu o agresivním žákovi, se kterým si škola nevěděla rady. Následně si nechala shromáždit údaje ze všech okresních a obvodních státních zastupitelství.

Nejde přitom jen o jednání, která už naplňují znaky trestného činu. Školský zákon podle Bradáčové ukládá ředitelům oznamovat také zvlášť hrubé opakované slovní či úmyslné fyzické útoky proti spolužákům nebo zaměstnancům školy.

„Zákonná dikce je taková, že ředitel školy oznamuje. To znamená nikoliv, že může oznámit, ale oznamuje,“ zdůrazňuje Bradáčová. Zákon ale s nesplněním této povinnosti nespojuje žádnou sankci.

Její zjištění přichází v době, kdy státní zastupitelství upozorňuje také na proměnu dětské kriminality. Její celkový počet podle Bradáčové neroste, v posledních pěti letech se ale zvyšuje podíl činů s vyšší mírou agresivity – například loupeží, ublížení na zdraví nebo sexuálně motivovaných trestných činů.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy Lenka Bradáčová vysvětluje, co přesně mají ředitelé škol oznamovat, co může následovat a proč podle ní Česko potřebuje více dětských psychiatrů a psychologů, změnu systému ochranné výchovy – a v některých případech také střežená zařízení.

Paní Bradáčová, víte, jakých případů se těch 130 oznámení od ředitelů škol týkalo?

Podle závažnosti a podle toho, jak je jednání vymezeno ve školském zákoně, šlo především o fyzické útoky vůči jinému žákovi nebo studentovi. Fyzických útoků proti zaměstnancům školy bylo méně. Zastoupeny byly také opakované hrubé verbální útoky, a to jak vůči spolužákům, tak vůči pracovníkům školy.

Ředitelé tedy nemají pouze možnost takové případy oznámit, je to jejich zákonná povinnost?

Ano. Zákonná dikce je taková, že ředitel školy oznamuje. To znamená nikoliv, že může oznámit, ale oznamuje. Pokud mu zákon nedává volbu, měl by tak učinit.

A když neoznámí? Hrozí mu něco?

Sankce v zákoně s tím spojená není.

Co všechno už spadá pod tuto oznamovací povinnost? Musí jít o jednání, které by u dospělého bylo trestným činem?

Ne. Zákon mluví o zvlášť hrubých opakovaných slovních či úmyslných fyzických útocích vůči jiným žákům nebo zaměstnancům školy. Jak fyzické, tak verbální útoky samozřejmě mohou naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu, ale také nemusí. Mohou být porušením jiných povinností, například na úrovni přestupkového řízení.

A co se začne dít, když ředitel školy takové jednání oznámí státnímu zastupitelství?

Pokud již nekoná policie, státní zástupce by měl podnět přezkoumat právě z pohledu toho, zda se nejedná o kriminální jednání, které spadá do trestního práva. Pokud ne, měl by specialista na netrestním úseku zvážit možnosti, které má státní zastupitelství v rámci zvláštních civilních řízení, například možnost uložení výchovných povinností.

Když ale ředitel po vážném incidentu zavolá policii, splnil tím svou povinnost? Nebo musí věc ještě zvlášť oznámit státnímu zastupitelství a OSPOD?

Vykládala bych to tak, že v případě informování policie a v situaci, kdy policie ten čin začne šetřit jako kriminální jednání nebo se jím zabývá jako přestupkem, je tato povinnost splněna.

Může se ale stát, že ředitel věc oznámí policii, ta dospěje k závěru, že nejde o trestný čin ani přestupek, a ke státnímu zastupitelství už se informace vůbec nedostane?

Ano. Ta provazba tam není taková, že by policie měla povinnost informovat OSPOD nebo státní zastupitelství o jednáních, která nenaplňují znaky trestných činů. I takové případy tedy mohou být.

Když se dítě dopouští opravdu závažného násilí, jaké možnosti stát má? Co se může s takovým dítětem stát?

Musíme rozlišovat dvě možnosti. První je trestní řízení, tedy situace, kdy je jednání typově natolik závažné, že naplní znaky trestného činu. U dítěte mladšího patnácti let se bavíme o takzvaném činu jinak trestném. Takové jednání prověřuje policie. Pokud dospěje k závěru, že čin dítěte mladšího patnácti let naplňoval znaky trestného činu, předá věc státnímu zástupci.

Ten se rozhoduje, zda bylo jednání natolik závažné, že je potřeba, aby ho řešil civilní soud, nebo zda využije jiného způsobu vyřízení. Pokud věc postupuje před soud, přicházejí na řadu výchovná opatření. Nejméně závažné je napomenutí, ale může být také uložena povinnost účastnit se výchovných, terapeutických, psychologických nebo psychiatrických programů. A může dojít až k uložení nejpřísnějšího opatření v podobě ochranné výchovy.

Jak často soudy k ochranné výchově skutečně sahají?

U dětí mladších patnácti let se v posledních letech pohybujeme zhruba kolem třiceti případů ročně, kdy je za čin jinak trestný uložena ochranná výchova. U dětí od patnácti do osmnácti let je to v průměru kolem patnácti případů ročně.

Státní zastupitelství v poslední době upozorňuje na rostoucí agresivitu dětí. Co přesně ukazují vaše data?

Je potřeba říci, že se nám nezvyšuje počet trestných činů. Mění se ale jejich skladba. V posledních pěti letech spatřujeme jednoznačný příklon k vyšší agresivitě dětí právě v tom, že se zvyšuje podíl činů, které vykazují vyšší míru agresivity oproti jednání před pěti až deseti lety.

Jde například o loupeže, kde je znakem násilí, ublížení na zdraví, těžkou újmu na zdraví nebo sexuálně motivované trestné činy. Počet se tedy nezvyšuje, ale skladba se mění právě směrem k růstu agresivity.

Máte pro ten posun nějaké vysvětlení? Proč jsou skutky dětí násilnější?

Nejsme sociologové ani psychiatři a psychologové, to předesílám. Analyzujeme některé kriminogenní faktory a můžeme vycházet také z kazuistiky, kterou máme k dispozici.

Ze zpráv z nižších stupňů státního zastupitelství vyplývá, že za dominantní bývají označovány vlivy sociálního a rodinného prostředí, skupinová dynamika, tedy například touha uspět ve skupině vrstevníků, a působení kybernetického prostředí. Sebepropagace je velmi intenzivně znát právě u některých agresivních typů jednání.

Máme dnes vůbec dost nástrojů, abychom s dětmi, které jsou nebezpečné sobě nebo svému okolí, dokázali pracovat?

Osobně se domnívám, že máme velké množství nástrojů. Ne vždy je však efektivně využíváme. Co nám chybí, jsou podle mě vyšší finanční prostředky vkládané do odborných zařízení pro děti, tedy například do dětské psychiatrie a psychologie, nejen v ambulantní formě, ale i ve formě ústavní péče.

Potřebujeme daleko více dětských psychiatrů a psychologů. To je problém, na který opakovaně upozorňuji. Potřebujeme také speciální zařízení pro některé děti.

Mluvila jste dokonce o tom, že některá zařízení by měla být střežená. Proč?

Domnívám se, že musíme velmi intenzivně debatovat o tom, zda by ochranná výchova neměla doznat změn a neměla být rozdělena podle typové závažnosti jednání. Nemělo by docházet k nežádoucí interakci mezi dětmi méně narušenými a dětmi, u nichž je nutné volit nejpřísnější výchovná opatření.

A abychom ochránili společnost před recidivou násilných činů některých dětí, domnívám se, že je potřeba, aby některé z ústavů byly i střeženy a zabránilo se opakovaným útěkům.

Je to zatím váš návrh, nebo už se o podobných změnách jedná také na úrovni vlády?

Debatuji o tomto tématu s ministerstvem spravedlnosti, kde působí speciální odborná skupina, ale také s ministerstvem vnitra. Jsme zastoupeni ve skupině pro prevenci kriminality dětí a jednáme napříč i se zástupci ministerstva školství. Pozornost je tomuto problému nyní věnována na úrovni debaty o možných legislativních změnách. Ale pozornost mu musí být věnována také v rozpočtové kapitole.

Vraťme se ještě k vašemu šetření mezi státními zastupitelstvími. Když máte podezření, že školy svou oznamovací povinnost ne vždy plní, co s tím teď chcete dělat?

Seznámím s těmito údaji krajské státní zástupce, potažmo okresní státní zástupce. Budu se snažit tyto informace předložit také ministerstvu školství a případně vyvolat debatu o tom, zda je ustanovení školského zákona, které se vztahuje k nahlašování těchto deliktních jednání, vůbec v obecném povědomí ředitelů škol a zda na něj reaguje metodická práce ministerstva školství.