Kvůli drogám přišel o oba rodiče. Dnes s kytarou vyprodává sportovní haly

Byl to nejhorší den mého života, napsal na sociálních sítích americký kytarista a zpěvák Billy Strings. Když mu loni v létě zemřela matka, část dne bezcílně bloumal, až skončil ve venkovském kostele. A večer se s tím vyrovnal tak, jak se s emocemi vyrovnává odmalička: Odehrál koncert.

Dodnes těžce zpracovává informaci z úmrtního listu, že se matka ve věku 64 let předávkovala pervitinem. „Nevěděl jsem, že zase spadla do drog,“ přiznává hudebník, jenž vyrůstal ve stínu návykových látek. „Mami, kam jsi šla? / Řekni, potřebuju znát pravdu / To mám pokračovat bez tebe?“ zpívá teď Billy Strings na nedávno vydaném šestém studiovém albu nazvaném So Much For Goodbyes.

Třiatřicetiletý kytarista hrající bluegrass, country i rock už je držitelem tří Grammy a zhruba od konce pandemie koronaviru vyprodává v USA sportovní haly tempem, které je v bluegrassu nebývalé. Pozornost vzbuzuje nejen virtuózními hráčskými výkony a osobitým hlasem, ale také zjevem kombinujícím potetované ruce s oblečením skejťáka nebo „flákače“ ve flanelové košili. A navíc má za sebou osud běžnější v hiphopu.

Inspirativní příběh o tom, jak se Billy Strings z ničeho vypracoval na vrchol, začíná v útlém dětství. Otce nepoznal, zemřel na předávkování drogami, když byly chlapci dva roky. Matka, která už v dospívání kradla chemikálie z univerzitních laboratoří, se pak znovu vdala a Strings vyrůstal s nevlastním otcem. „Vychoval mě, naučil mě, jak si utřít zadek, zavázat tkaničky a hrát na kytaru,“ popisuje v časopisu Rolling Stone.

Ve dvouhodinovém podcastu o závislostech Dopey líčí Billy Strings neutěšená bydliště v amerických státech Kentucky a Michigan, kde se v jeho dětství pohybovali. „Tam jsme žili, když jsem byl malý a máma brala kokain. Pak jsme se přesunuli do kempu pro obytné přívěsy,“ zmíní třeba. Relativně stabilní období prý zažil jen v michiganském městečku Muir, kde chodil na základní školu.

Poté, co náhradní otec přišel o práci, však oba rodiče propadli pervitinu. „Moje dospívání bylo plné perníku, tvrdých flámů, prázdných lednic a rodičů, kteří jako by tam nebyli, i když seděli přímo před vámi,“ shrnuje.

Podle svých slov od osmi let kouřil marihuanu a dva roky nato začal pít alkohol. Redaktorovi časopisu GQ vyprávěl „zničující historky z dětství plné okamžiků, kdy opilá matka vytuhne na matraci v prudkém dešti venku před jejich obytným přívěsem, dále sexuální zneužívání ze strany těch, kterým důvěřoval, nebo situace, kdy se rodiče napíchli na policejní vysílačku, aby věděli, kdy včas zahodit drogy do lesa“.

Ve čtrnácti Billy Strings z domova odešel, pár let přespával u kamarádů a nakonec přestal chodit do školy. S rodiči však kontakt nezpřetrhal a postupně v jejich přítomnosti zakusil kokain, pervitin i heroin.

„Ten barák stál za prd. Kamna na dřevo pořád vyhasínala. V pokoji mi šla pára od pusy. Spal jsem v zimní bundě vedle svého pitbula. Jeho blechy lezly i po mně. Když jsem vstal a šel se osprchovat, míjel jsem feťáky na perníku s hnusnými vředy v obličeji, bezzubé trosky, lidi s propadlými tvářemi. Pak vylezete z plesnivé sprchy, utřete se ručníkem, který smrdí zatuchlinou, a je vám zima, protože se uvnitř netopí,“ popisuje v podcastu svůj tehdejší život.

Nakonec mu přátelé a jejich rodiče pomohli se postavit na nohy a sehnat brigádu v hotelu v michiganském městě Traverse City, kam se přestěhoval. A hlavně už začal hrát. Na akustickou kytaru uměl od pěti let díky otci, bluegrassovému nadšenci. Tvrdě prý začal cvičit, aby zaujal apatické rodiče. „Byl to způsob, jak si říct o pozornost,“ tvrdí zpětně hoch, jenž dále hrál nejprve na elektrickou kytaru rock či metal, než se začal vážně věnovat bluegrassu.

Dnes za své největší hrdiny označuje již nežijící hvězdy žánru Doca Watsona nebo Tonyho Rice. „Bluegrass mě zachránil a nasměroval na správnou cestu,“ prohlašuje Billy Strings.

Jeho talent zachycuje populární virální video z roku 2012, na němž čerstvě plnoletý kluk právě v Traverse City uprostřed drogového večírku s kamarády sedí na gauči ve sklepě a hraje na akustickou kytaru vlastní píseň o závislosti Dust in a Baggie.

V zapnuté kostkované košili, s vlasy sčesanými na pěšinku, vypadá jako ze začátku 20. století. „Ale zároveň žije v současnosti, v době policejních razií proti pervitinu, video se šířilo na YouTube a k jeho úspěchu přispěl i celou dobu v pozadí postávající, blaženě zkouřený mladík, který si skladbu náramně užívá a občas potáhne z cigarety, aniž by si uvědomoval, že není zapálená. Uživatelé ho v komentářích přirovnávají k postavě z videohry, jež zadává vedlejší úkoly,“ napsal deník The New York Times.

Nakonec Billy Strings s alkoholem i drogami přestal, po dosažení plnoletosti se oženil, předloni se mu narodilo dítě. A hlavně po pandemii koronaviru obrovsky vystřelil nahoru.

Hrál se všemi od veteránů rocku či country Boba Dylana a Willieho Nelsona přes bluegrassové hvězdy Bélu Flecka a Tonyho Trischku až po popového zpěváka Post Malonea nebo rockery Phish vedené kytaristou Treyem Anastasiem, kterému se v roce 2004 kapela rozpadla kvůli drogám, ale jenž se z nich dostal a dnes v podobných situacích pomáhá druhým.

Ke Stringsově slávě přispívá i to, že se nedrží jednoho žánru. Hudebně vstřebává vše od hiphopu přes jazz po heavy metal. „Setrvale vyprodává sportovní haly a zjevně je jen otázkou času, než přejde na stadiony,“ píší The New York Times, podle nichž se na Stringsových koncertech zcela jedinečně potkávají příznivci žánrů folk & country, heavy metalu i takzvaných rockových jambandů typu Grateful Dead, jejichž vystoupení bývala plná dlouhých improvizací.

Billy Strings naživo často zkresluje zvuk své akustické kytary skrze pedály, jaké používají rockeři. Také třeba v roce 2022 odehrál halloweenský koncert v převleku za wrestlera Hulka Hogana, nedávno hostoval s Lesem Claypoolem z kapely Primus, tedy letošních hvězd festivalu tvrdé hudby Brutal Assault, a na jaře si zlomil v zákulisí nohu při ježdění na skateboardu. Se sádrou pózuje i na fotografiích k aktuálnímu albu So Much for Goodbyes, jež produkoval renomovaný T-Bone Burnett.

Není to Stringsova první osobní deska. Už v roce 2022 vydal nahrávku Me / And / Dad, na níž s nevlastním otcem Terrym Barberem a hosty jako hvězdným hráčem na dobro Jerrym Douglasem interpretuje country a bluegrassové standardy ze svého dospívání.

Novinku obsahující 16 písní napsal v reakci na smrt matky. Skvěle vyvážené album kombinující tradičněji znějící bluegrass s moderními autorskými písněmi stojí především na Stringsově podmanivém barytonovém hlasu a úžasné hře na akustickou kytaru. Vysokou laťku nasadí hned v úvodní skladbě I’m One of Those zpívané z pohledu vyčerpaného muzikanta, který hledá neexistující ráj z dětství.

Úchvatný je šest a půl minuty dlouhý psychedelický song Lucid Daydream, plný rytmických posunů i úžasných instrumentálních pasáží. Souhru s houslistou Alexem Hargreavesem demonstruje Strings v instrumentálce Bluewater Breakdown, také v jiných skladbách ale září i zbytek kapely tvořený banjistou Billym Failingem, basistou Royalem Masatem a mandolinistou Jarrodem Walkerem.

Billy Strings zpívá o lásce i bolesti způsobené ztrátou rodičů. V některých písních možná čerpá z drogových zážitků, třeba v působivě temné Burn The Other End s výhrůžnými výkřiky. V ní vyslovuje obavu, zda „jsem všechny, koho miluju / nevyměnil za to, kým jsem se stal“.

O závislosti a samotě na cestách vypráví z pozice fiktivního řidiče kamionu ve skladbě 10,000 Miles from a Friend, kterou hrou na foukací harmoniku zpestřuje Mickey Raphael, uznávaný spolupracovník Willieho Nelsona. Jiné songy jsou naopak nakažlivě veselé, například až dětsky hravá I Like Train Songs začíná houslemi napodobujícími houkání parní lokomotivy.

Na desce účinkuje mnoho osobností americké hudby, zvlášť výrazný je hlas sedmaosmdesátileté hvězdy bluegrassu Del McCouryho v písni Lay Me Down. Houslistka a zpěvačka Alison Krauss s hráčem na pedal steel guitar Paulem Franklinem propůjčují vřelost singlu Live to Tell, jednomu z pouhých dvou na desce, kde znějí klasické bicí. Strings ho napsal o fiktivním městečku inspirovaném michiganským Muirem, kde vyrůstal.

Carry Us Home zase pojal coby duet s renomovaným kytaristou a zpěvákem Bryanem Suttonem. Nejde o jejich první spolupráci, v roce 2025 vydali záznam společného koncertu v Nashvillu.

„Celý život mě provází obava, že ve skutečnosti jsem nula, bílá spodina,“ popisuje Billy Strings v podcastech, jak na něj doléhá osud rodičů. Méně často mluví o nevlastním bratrovi Patricku Apostolovi, kterého tento týden soud poslal za mříže na 48 let za vraždu z roku 2020.

Emocionálním vrcholem nového alba je píseň Still I Crash, ve které Billy Strings oslovuje matku a sám se doprovází prsty na akustickou kytaru. „Napsal jsem ji krátce poté, co matka zemřela. Ptám se jí, kam šla a proč. A vysvětluji, že mi teď je, jako kdybych se musel znovu naučit chodit,“ přibližuje.

Věnoval jí také poslední skladbu, instrumentálku Debra’s Waltz. Obal alba zdobí obrázek, na němž matka, ve volném čase výtvarnice, pracovala těsně před smrtí.

Billy Strings si uvědomuje, jak málo scházelo, aby skončil jako rodiče. A že bude jejich osudem navždy poznamenaný. „Zápasím s andělem. Zvítězit znamená prohrát,“ formuluje na desce silnou metaforu v písni Wrestling an Angel. Ve skladbě Lay Me Down zase zpívá o tom, jak nechce žádné růže na náhrobku. Jako by zároveň toužil přerušit rodinný cyklus závislosti na drogách.

„Nedělám to kvůli úspěchu. Dělám to proto, abych utekl před chudobou, abych nemusel znova žít s feťáky ve špíně, s prázdnou lednicí, v domě bez teplé vody. Abych už nemusel chodit do školy ve špinavých hadrech a bát se zout si u kamaráda boty, protože mám na sobě několik dnů stejné smrduté ponožky,“ řekl Billy Strings, kterého prý až matčina smrt přiměla si uvědomit, jak snadné je znovu spadnout do drog. A jak lehce člověk přehlédne, že se to stalo někomu blízkému.

„Na tomhle albu jsem nezkoušel bořit hranice bluegrassu ani mi nešlo o nějaký velký psychedelický trip za pomoci kytarových pedálů a syntezátorů. Prostě jsem se snažil natočit něco opravdového,“ popsal s tím, že písně vznikaly jen s cílem „dostat ven to, co jsem v sobě nosil tak dlouho“. Možná proto jsou tak silné.