Článek
Petr Ludwig, datový vědec a bojovník proti dezinformacím, dal Noře Fridrichové podmínku. Přijde k ní do podcastu, ale jen pokud bude v komentářích pod rozhovorem moderovat urážky. Ona souhlasila, on přišel a pak to celé napsal na síť. Část lidí to prý bere jako cenzuru. Ludwig se diví: Nežijeme náhodou ve svobodné společnosti, kde se člověk může rozhodnout, kam a za jakých podmínek půjde?
Podle Ludwiga by to měl být standard. Když u něj v podcastu někdo uráží hosta, který si dal čas přijít, letí. Píše: Zaveďme jako pravidlo, že autoři podcastů, nebo dokonce obecně i média, budou na svých účtech na sociálních sítích chránit své hosty před šikanou a urážkami. „Vždyť je to šílený hnůj,“ dodává.
Osobně jeho postoj chápu. Mám vlastní podcast, kde přímo v úvodu každé epizody říkám: Zvu lidi, které mám rád, které obdivuju nebo kterých si z různých důvodů vážím. Jenže v tom je zároveň háček. Já mám svůj podcast, významem i počtem posluchačů spíše okrajový, takhle definovaný. Nedělám ho s pocitem veřejné služby a necítím se ani vázán žádnými běžnými novinářskými standardy. Zvu své kamarády, často i vícekrát, v podcastu jsem měl i svého syna, minimálně s polovinou hostů si tykám.
Neříkám posluchačům, že jim nabídnu profilový rozhovor, ze kterého „přečtou“ vše o charakteru a životním příběhu pozvaného hosta. Říkám něco jiného: Nabízím poslech konverzace, kterou vedou dva lidé, kteří se dobře znají a mají se rádi. Nečekejte překvapivé otázky ani „výslech podezřelého“. To není můj žánr. Ale možná právě proto se v mém rozhovoru čas od času dozvíte věci, které byste od stejného hosta v jiném podcastu - třeba zrovna u Nory Fridrichové nebo na DVTV - neslyšeli.
Ale podcasty se „zlými“ moderátory existují a pro společnost i politiku jsou možná důležitější než ty ostatní. Nebo jinak řečeno, plní funkci, kterou měla média vždycky. Vyvolávají kontroverze a konflikty s hosty, případně vytahují témata a fakta, která kontroverze vyvolávají následně. Je to žánr oblíbený a také důležitý a je to způsob, jakým se média tradičně snaží dobrat pravdy. Dostat hosta do úzkých, přinutit ho říkat nepříjemné věci, nachytat ho při lži.
Přečtěte si také:
V květnu 1997 se moderátor BBC Jeremy Paxman položil britskému ministrovi vnitra Michaelu Howardovi dvanáctkrát za sebou tutéž otázku… a Howard dvanáctkrát neodpověděl. Když jsem ještě učil na katedře žurnalistiky na FSV UK, pouštěl jsem tenhle rozhovor studentům. A teď ho zmiňuju proto, že i Howard si mohl klást podmínky. Třeba že mu nepříjemnou otázku položí moderátor maximálně třikrát. Jenže to bylo v době, kdy kromě prestižního rozhovorového pořadu neexistovalo dalších několik set podcastů. Dnes jsme v úplně jiné situaci.
Ale ani dnes novinář či podcaster v roli novináře nemusí či dokonce nemá chránit hosta. Ano, chrání čtenáře, posluchače, diváky. To jsou jeho „klienti“. Host mezi ně nikdy nepatří. V okamžiku, kdy host svou účast podmíní jakoukoli dohodou a moderátor na to přistoupí, přestává aspirovat na přívlastek „novinářský“. Protože když hostu slíbí to, že bude mazat nepříjemné či urážlivé komentáře, jak máme vědět, že mu neslíbil i něco dalšího? Jak máme autorovi věřit, že dělá novinařinu?
A to je první problém dnešní inflace podcastů, kteří právě novinařinu chtějí a slibují dělat. V předešlé mediální éře politici do značné míry média potřebovali. Dnes, když jsou desítky podcastů s moderátory zvučných jmen, to začíná vypadat, že oni potřebují důležité a známé hosty ještě mnohem víc, než oni potřebují je. A to je problém.
Ten druhý problém je samozřejmě online kultura a to, jak odpuzující je dnes debata v online prostoru. Ten problém nevznikl se sociálními sítěmi a nástupem všemocného „algoritmu pozornosti“ (cca kolem roku 2015), ale mnohem dříve. Ale to ta debata aspoň probíhala na digitálním území daných médii, a ta aspoň „uklízela“ na vlastním dvorku. Ale i tehdy to byl „hnůj“, slovy Petra Ludwiga.
Guardian v roce 2016 umožnil vědcům, aby zanalyzovali 70 milionů komentářů pod webovými články. Zjistili, že dvě procenta z nich musela redakce smazat (a taky že mezi deseti nejčastěji napadanými osobnostmi bylo osm žen a dva černoši). Loni přibyla další studie z univerzity v Göteborgu, která vzala 38 milionů komentářů (opět z Guardianu) z let 2006 až 2024, a zjistila, že urážky a nenávist přicházejí jako první. Komentáře napsané zhruba v prvních třech hodinách po zveřejnění textu jsou nejvíc útočné, nejrizikovější je „okno“ od 5 do 118 minut po publikaci.
Autoři to spojují s Kahnemanovou teorií rychlého a pomalého myšlení: impulzivní „systém 1“ chrlí urážky, zatímco zdvořilost vyžaduje pomalejší a namáhavější „systém 2“. Doporučení vědců? Zpoždění. Nechat komentář chvíli odležet.
A samozřejmě, dnes tušíme nebo i víme to, že v diskuzích otevřených i anonymním autorům můžou ty nejvíc urážlivé a polarizující komentáře psát tzv. boti. A ti nemusejí přemýšlet vůbec.
Velká média to často řešila tak, že komentáře prostě zakázala. Například americká NPR už v roce 2016, když analýza ukázala, že z cca 30 milionů měsíčních návštěvníků komentuje maximálně jedno procento. A pouhá desetina promile (řádově několik tisíc lidí) píše dvě třetiny všech komentářů. Podobně v roce 2023 zrušil diskuze německý Der Spiegel a nahradil je platformou otevřenou jen pro předplatitele. Chcete se hádat? Nejdřív zaplaťte.
Jenže tohle všechno jsou ty případy, kde se debatuje ve virtuálních prostorách, od kterých dotyčná média mají „klíče“. Právě tam se však dnes veřejná debata odehrává jen okrajově. Přesunula se na sociální sítě jako Facebook, Twitter a další, protože tam je publikum. A tam média chtějí získávat další posluchače a čtenáře – a ideálně předplatitele.
Výborný byznys, tedy pro technologické firmy, vlastníky těchto platforem. Prostor pod facebookovým postem či youtubovým videem nevlastní Nora Fridrichová ani další moderátoři, ale akcionáři Mety/Facebooku, respektive Alphabetu/Googlu. Takže když podcasteři na přání svých hostů mažou ošklivé komentáře pod svými videy, dělají neplacenou práci pro nejbohatší firmy světa.
Moderátoři, jejich hosté a také diváci se zároveň drží v šachu a vede to k atmosféře, která nikomu z nich neprospívá. Výhodné to z výše jmenovaných není pro nikoho. Pouze pro firmy, které platformy a jejich algoritmy ovládají a vlastní, a pak pro ty, kteří žurnalistiku berou jako překážku při demontáži demokracie. Protože ta „umírá v temnotách“, jak zní slavné motto deníku Washington Post, dnes mimochodem vlastněného technologickým miliardářem Jeffem Bezosem.
Žurnalistika umírá v diskuzích.
