Starosta „vyřešil“ bezdomovce. Bez palice nevycházím, bojí se Pražané o kus dál

„Vyklízíme karavanové městečko na Skalce. Byla to velká logistická akce. Na místě pracovala celá flotila odtahových vozů. První karavan byl naložen už krátce po osmé hodině a postupně mizely další,“ pochlubil se v sobotu 12. září starosta Prahy 10 Martin Valovič (Společně pro Prahu) na sociální síti. Píše o nechvalně známém místě, kde žili a kam se stahovali problémoví lidé. Léta tam panoval nepořádek, drobná kriminalita, nadměrná konzumace alkoholu a návykových látek.

„Zatímco dosud karavany neoprávněně zabíraly pozemek hlavního města, nyní stojí na pozemku, který mají jejich obyvatelé od nás řádně pronajatý. S tím se pojí i povinnosti. Městečko navíc už není na Skalce, kde bylo dlouholetým problémem, ale na novém místě Na Slatinách, kde bude jeho obyvatele navštěvovat tým sociálních pracovníků a bude tam probíhat kontrola dodržování pořádku,“ stojí v jeho příspěvku.

„Je to ohromný úspěch. Po letech se s tím konečně podařilo pohnout. Věřím, že to přispěje k větší bezpečnosti na Skalce,“ pochválil se starosta Martin Valovič. V městské části Praha 10, kde opět kandiduje v komunálních volbách, je k vidění billboard s jeho fotografií a nápisem Vyřešili jsme karavanové „městečko“.

Šest karavanů a hromadu harampádí převezla firma o zhruba pět kilometrů dál, přímo do centra klidné zahrádkářské kolonie Na Slatinách. Praha 10 tam má ve správě tři malé pozemky. Jsou víceméně bez přívodu vody, elektřiny či odpadu. Žádné kontejnery nebo koše na odpad. Dva karavany nechala odtahová firma stát přímo na veřejné komunikaci.

„My jsme se ze Skalky nechtěli stěhovat,“ kroutí hlavou drobná žena, která věší na plot síťovinu, aby nebylo vidět na pozemek. Představuje se jako Slávka. Pětapadesát let, bývalá prodavačka, dlouholetá bezdomovkyně. Městská část nechala přesunout její karavan na pozemek u poměrně využívané křižovatky.

„Záchod? Vykopala jsem díru za kontejnerem. Sprchu nemáme, máme vaničku. Pitnou vodu nám sem vozí kamarád. Vaříme na propanbutanové bombě,“ popisuje Slávka svůj nový domov. A zve reportéry do karavanu. V něm žije s devětapadesátiletou kamarádkou Silvou, jejím čtyřiatřicetiletým synem Robertem a osmi kočkami. Oni dva přespávají v zadní části karavanu, ona na místě řidiče.

„Dá se,“ odpovídá na otázku ohledně komfortu spaní. Prý s nimi žil ještě nějaký muž, toho ale před pár dny vyhodili. Víc Slávka neprozradí. Vedle maringotky stojí kůlna plná krámů, které si přivezli ze Skalky. Staré oblečení, vercajk, kola, boty a další věci. Za roční nájem parcely prý městu zaplatili čtyři tisíce korun.

Slávka přiznává, že pije alkohol a možná i užívá drogy. Dušuje se ale, že rozhodně nedělá v okolí neplechu. „To oni,“ ukáže na vedlejší pozemek. Na něm parkuje mobilheim, maringotka a na silnici před parcelou stojí další dvě. U plotu se pasou dvě kozy, u boudy leží přivázaný pes a další pobíhají kolem. Z mobilheimu vychází rozzlobená žena středního věku.

„Okamžitě táhněte pryč,“ zakřičí. Když se dozví, že hovoří s novináři, popudí se ještě víc. Nejprve tvrdí, že je v mobilheimu jen na návštěvě, posléze, že v něm žije. Stížnosti ze strany sousedů nepřipouští.

„Jako kdo si tady na nás stěžuje? Kdo vás poslal? Jak se jmenujou? Sháníte jenom drby. Já to zavolám panu starostovi. A zavolám policii, že nás tu obtěžujete,“ reaguje podrážděně. Vzápětí vybíhá muž ze sousedního karavanu.

„Co tu natáčíš? Co jako chcete? Já se s vámi nechci bavit. Táhni,“ rozčiluje se, nadává a zuřivě cloumá plotem. Z dalšího karavanu na silnici přichází posila. Postarší muž. Taky je v ráži. Situace se vyhrocuje. „O co vám jde? Nechte nás být. Běžte odsud, nebo uvidíte,“ vyhrožuje. „Až budu agresivní, tak to teprve poznáte,“ hrozí pěstí. Diskuse není možná.

Na třetím pozemku jsou k novinářům vstřícnější. V karavanu tam přebývá Vlasta s Jelenou. I na jejich parcele pobíhají psi, v zadním rohu chovají prase. Na toaletu prý chodí do kadibudky, což je opět jen díra v zemi. „My máme ale výhodu, protože nám tu teče voda,“ ukazuje Vlasta na trubku zakončenou kohoutkem.

„Tady to bylo hrozné, zarostlé, musíme to tu dát do pořádku, aby se sem vešly ty dva karavany ze silnice,“ popisuje osmapadesátiletý vyučený klempíř, který si prý občas přivydělává na brigádách. Ani jemu se ze Skalky nechtělo, ale musel. Neměli s družkou na vybranou. Ve třech zaplatili nájem na celý rok ve výši tří a půl tisíce korun. Vlasta novinářům dovolí nahlédnout do karavanu a pořídit fotografii. Uvnitř je cítit zápach. Na posteli leží Jelena. Prý jí není dobře. K doktorovi ale nepůjde.

V zahrádkářské kolonii Na Slatinách, kam úřady nastěhovaly minimálně dvanáct lidí ze Skalky, žijí trvale desítky rodin. Dva týdny prý zažívají peklo. Šedesátiletá Natalia žije pár bloků od karavanů. Z předsíně vytahuje dřevěnou fošnu a mává s ní před sebou.

„Bez ní nikam nechodím. Mám tu třináctiletého vnuka. Když chce někam jít nebo vyjet na kole, vždy ho doprovodím a palici beru s sebou. Dřív jsem chodila do práce na šestou, jenže jak začala být tma, tak jsem si vzala směny od osmi, abych šla za světla. Tak se kolem nich bojím chodit,“ popisuje Natalia. Opakovaně hovoří o znechucení a strachu.

„To je normální, že když jdu ráno do práce, tak tam někdo čůrá u plotu? Že tu neustále štěkají a pobíhají na volno jejich psi? Že jsou tu stále konflikty? To je normální?“ pokládá řečnické otázky.

Naproti ní bydlí sedmdesátiletý Igor. Ten prý denně sedá do auta, jede na okraj zahrádkářské osady, tam vyzvedne svou ženu a odveze ji autem domů, aby nemusela chodit kolem „nich“ pěšky. „Taky se bojí. To my všichni tady se bojíme. Dělají bordel, chovají se agresivně. Jejich pes nedávno pokousal chlapce,“ upozorňuje Igor.

Zmíněná událost se stala třináctiletému Antonínovi před týdnem. Reportérovi to popsal jeho otec Zdeněk Černý.

„Kluk jel domů. Jeden z těch lidí z karavanu ho požádal, aby mu pomohl s koloběžkou. U toho Toníkovi řekl, že ta koloběžka je kradená a že to nikomu nesmí říct, jinak že ho zabije. Syn se hrozně vylekal, byl ve stresu, chtěl běžet domů a v tom na něj vletěl ten pes, kavkazský ovčák, který byl puštěný a pokousal ho na noze,“ vypráví Zdeněk Černý. Chlapec se prý pak dokulhal domů a ihned jeli do nemocnice. Dodnes chodí na chirurgii na převazy.

„Toho psa a další velký psy mají normálně v karavanech. Když jsem se tam byl zeptat, jestli je očkovaný, vůbec se se mnou nebavili,“ dodává. Zdeněk Černý vše oznámil na policii.

O ulici dál bydlí Ondřej. Zmiňuje svůj první kontakt s novými sousedy. Kousek od nich má vodovodní šachtu a vodoměr, které šel zkontrolovat.

„Hned na mě vylítli, že tam nemám co dělat, že to je jejich. Takhle mě jeden zadržoval rukou, druhý šel pro psa a držel ho na vodítku,“ uvádí majitel rodinného domu. Kolem bydliště mu prý stále někdo chodí a okukuje zaparkovaná auta.

„Katastrofa. Peklo všech pekel. Večer se musíme zamykat. Pořídili jsme pět kamer. Pokaždé, když pípne kamera, tak trneme. Pro celou naši komunitu je ta situace zničující, nevíme, co s tím,“ kroutí hlavou.

Ondřej se chlubí tím, že v zahrádkářské kolonii dbali na bohatý kulturní život. Pořádali akci Zažít město jinak, kde se protočily stovky lidí, organizují program pro děti, opékají buřty, pořádají koncerty. „Teď všechno rušíme. Bojíme se. Nechceme ohrozit děti, které k nám chodí ze sousedství. A to všechno jen kvůli tomu, že je sem starosta přesunul,“ stěžuje si.

Na obvodní státní zastupitelství doputovalo trestní oznámení a podnět k přijetí neodkladných opatření. V dokumentu je vyjmenováno několik konkrétních případů – od vniknutí na pozemek, výhrůžky nožem, vyhrožování zapálením domu, zabitím dětí, dokonce fyzické napadení - a to vše v souvislosti s nastěhováním nových obyvatel. Policie jezdí na místo velmi často.

Starosta Prahy 10 Martin Valovič nechal přestěhovat problematické obyvatele Na Slatiny, aniž by to místním oznámil. Navíc na pozemek, který je vedený jako zahrada, tedy oficiálně není určený k trvalému bydlení.

Reportér Seznam Zpráv si s ním na toto téma dohodl po telefonu rozhovor. Starosta navrhl čtvrtek odpoledne, kdy se účastnil předvolebního setkání s občany na Kubánském náměstí. Dvě hodiny před domluveným rozhovorem ale přišla SMS zpráva od mluvčího Prahy 10, že se starosta ze schůzky omlouvá. Musí se prý zúčastnit neodkladného jednání a že odpoví pouze písemně.

Mluvčí Ján Tropp odmítl domluvit nebo potvrdit schůzku na pátek s odůvodněním, že se dotazy novinářů standardně vyřizují přes tiskové oddělení. Starosta ve zprávě odkázal na „náročné období, kdy se chce věnovat práci na radnici“. Otázky si vyžádal e-mailem.

Martin Valovič si za svým rozhodnutím stále stojí. „Beru to jako krok k vyřešení problému na Skalce a současně k důstojnějším a legálním podmínkám pro obyvatele městečka. Ti si nabídnuté šance podle všeho váží a jsou připraveni se např. zapojit do úklidu Slatin tak, aby byli přínosem pro své okolí. Pokud by se nicméně objevil problém, budeme to ihned řešit,“ napsal redakci. Důležité pro něj prý je, aby se obyvatelé Na Slatinách cítili bezpečně.

„Všechny podněty místních bereme vážně a na případné problémy, které by v dané lokalitě nastaly, budeme reagovat ihned,“ slíbil starosta.

„Na místě jsem byl několikrát. Chtěl jsem vidět, do jakých podmínek se lidé ze Skalky stěhují, ale také jak místo vypadá z pohledu těch, kteří Na Slatinách už žijí,“ napsal starosta v e-mailu.

Reportér Seznam Zpráv ale hovořil s více než dvaceti obyvateli zahrádkářské kolonie včetně nově přistěhovaných ze Skalky, ale nikdo z nich minimálně do čtvrtečního odpoledne starostu Martina Valoviče na místě neviděl a nikdo s ním nehovořil.

„Máme každý den v terénu několik sociálních pracovníků, kteří v lokalitách Skalky i Slatin působí dlouhodobě. Bohužel obě lokality jsou problematické. Úkolem je nyní pracovat na takovém řešení, aby spolu lidé Na Slatinách mohli žít v klidu, s respektem a podle jasných pravidel,“ dodal starosta.