Byla jednou z prvních feministek. Divadlo připomíná zapomenutou myslitelku

Navzdory tomu, že byla dvojnásobnou matkou, zvolila si život bez mužů. Svépomocí si postavila domek u lesa ve Žďárci blízko Tišnova, kde přebývala takřka jako v poustevně až do své smrti na konci druhé světové války. Její život nejvýrazněji poznamenal nikoliv násilnický manžel, kterého si vzala po nátlaku rodiny a na jevišti je označován jako „muž zelených očí“, ale básník Otokar Březina. Setkali se párkrát, intenzivně si však psali několik desetiletí. Pammrová dokonce Březinu, toho času učitele, údajně přivedla k básnické tvorbě.

Pohnutý osud spisovatelky, překladatelky, filozofky, ze současného pohledu především ekoložky a podle tvůrců také jedné z prvních českých feministek Anny Pammrové připomíná nová inscenace, kterou v režii Michala Zetela uvedlo Horácké divadlo Jihlava.

Jméno ženy, která se navzdory nelehké životní situaci a dobové konvenci vzepřela zavedenému řádu, se tvůrci Emanuel Míšek a Josef Vojta rozhodli v názvu nepřechylovat, aby zdůraznili její snahu o emancipaci.

Jihlavská scéna se už věnovala skladateli Bohuslavu Martinů, spisovateli Janu Zahradníčkovi nebo manželce básníka Bohuslava Reynka Suzanne Renaud, která většinu života strávila se svým chotěm na zámečku v Petrkově u Havlíčkova Brodu, kde byla po roce 1948 z politických důvodů fakticky uvězněna.

Z výrazných žen spojených s Vysočinou zdejší divadelníky naposledy zaujala Zdeňka Havlíčková, dcera „národního mučedníka“ Karla Havlíčka Borovského. V inscenaci nazvané Miláčci se jí předloni zabývala Dagmar Fričová, která z takřečené dcery národa vytvořila zombie zjevující se současným ženám nesoucím jméno Zdeňka. Tehdy se autoři vyrovnali s historickou osobností prostřednictvím sitcomu s hororovými prvky, aniž by museli podobně jako v novince Anna Pammer sklouznout k dobovým reáliím.

Inscenaci, ve které účinkuje přes 50 zpěváků z Jihlavského smíšeného pěveckého sboru Melodie a Dětského pěveckého sboru Gaudium zdejší základní umělecké školy, lze označit za hudebně-dramatickou montáž. Členové smíšeného pěveckého tělesa ve fracích zpola zaplňují jeviště, na němž se tyčí kaskáda různě velkých smaltovaných hrnců. Když dorazí Anna Pammrová, kterou hraje Kamila Zetelová jako koncertní sólistka ve stylizované róbě, na nepřekonatelnou horu nádobí vylézá a následně mezi hrnci balancuje.

Z ofrakovaného davu se vyčleňují baryton Petr Šindler, tenor Radim Tvarůžek a altistka Markéta Bohadlová, kteří budou celý večer hrát různé postavy nebo jen doprovodné hlasy.

Tvůrci od začátku pracují s rysy produkcí vážné hudby, jejich upjatostí, akademičností a monumentalitou. Všelijak, někdy možná až přespříliš, ji ale narušují vystupováním herců z rolí.

Sborové pasáže střídají výstupy jednotlivců, kteří své party občasně zpívají. Vokální úseky, pojmenované například Smrt, Ďábel, Chtíč či Viselec, vnášejí do jinak biograficky pojatého děje metaforický rozměr a jistou míru zobecnění. Jejich názvy září nad hlavami sboru spolu s šikmým světelným panelem blikajícím mnoha odstíny. Tyto mezititulky tematizují popěvky a připomínají jinou, starší zhudebněnou jevištní báseň Láska, vzdor a smrt avantgardního režiséra E. F. Buriana. Před třemi lety ji uvedlo Slovácké divadlo v Uherském Hradišti v hudební úpravě a instrumentaci Josefa Vojty, který je podepsán také pod Annou Pammer.

Úvodní nápěv novinky se staccatovým šepotem opakujícím hrdinčino jméno zase evokuje slavnou kantátu Carla Orffa Carmina Burana, jejíž text se točí okolo nestálosti lidského osudu označovaného středověkým člověkem jako kolo Štěstěny. Člověk je chvíli na vrcholu, aby se během okamžiku dostal na samé dno. Šikmou plochu symbolizuje v jihlavské inscenaci ze stropu zavěšený světelný panel, který stejně jako celou výpravu navrhla výtvarnice Eva Zezula.

Málo známý život Anny Pammrové divadelníci vyprávějí až triviálně chronologicky. Dětství, kdy ji rodiče v sedmi letech zanechali u příbuzných, střídají první těžkosti v mladé dospělosti, narození potomka a odmítnutí jeho otce. Následují nežádoucí vdavky a pozdější útěk se dvěma dětmi na lesní samotu.

K vynalézavější formě vyprávění se autoři dostávají až ve druhé polovině, kdy se Pammrové neteř, hraná Markétou Bohadlovou, jako jediná její přítomná pozůstalá chystá vypravit tetu na poslední cestu. Od té chvíle se obrazy proměňují v retrospektivu, v níž ústřední postava vzpomíná a rekonstruuje pozdější události svého života.

Režisér Michal Zetel si celou dobu vystačí se zdatnými interprety a jednoduchou, ale vynalézavou scénografií. Hrnce se pomocí znaku a hereckého jednání proměňují ve všemožné rekvizity či dotváří stav postav. Kamila Zetelová, která ztělesňuje Pammrovou coby niternou, velice hrdou, „samorostlou“ ženu, si v jeden moment přiloží kastrol k břichu, z čehož je patrné, že se dostala do jiného stavu. Jindy se z nádobí stává novorozené dítě v náručí či máry. Scénická hravost je tady zcela namístě.

Zbytněle naopak působí potřeba autorů vážný děj, navíc s často archaicky znějícími replikami, ironizovat. Pammrová vyčítá otci, že ji opustil. „Vyhnal jste mě, jako když anděl plamenným mečem zapudil Evu z ráje. Tu, která vše způsobila. Nemám pochopení pro žádné vaše důvody. To jsou důvody tohoto Pasvěta. Já toužím po jiném,“ řekne. Na což postava herečky Bohadlové reaguje zcela civilně uštěpačnou poznámkou: „Tak to je už trochu moc.“ V podobném duchu se rozvíjí celá situace. Zejména s postupujícím vyprávěním by nebylo na škodu vědomě zvážnět než za každou cenu dolovat humor, ale je to možná věc vkusu.

Horáckému divadlu se navzdory drobným výtkám podařilo vstoupit do nové sezony s neuvěřitelnou razancí a novinkou naplnit umělecké ambice. Inscenace Anna Pammer je jednoznačně špičkou zdejší práce režiséra Michala Zetela.