Velká fotbalová loupež. Česká legenda vychytala ve Wembley mistry světa

Možná vás to překvapí, ale česká a předtím československá reprezentace se v minulosti utkala s úřadujícími fotbalovými mistry světa už jednadvacetkrát. Takže sobotní souboj se Španělskem z pohledu archivů nijak neomráčí. Pozoruhodným detailem ovšem je, že tak záhy - konkrétně 76 dní po zlatém ceremoniálu - ještě národní tým nikdy šampionům nečelil.

Na to, jak třetí díl Ligy národů dopadne, si musíte ještě chvíli počkat. Do historie vás ovšem pozvat můžeme. Jeden z nejpozoruhodnějších příběhů se stal přesně před šedesáti lety, když Ivo Viktor na ikonickém stadionu ve Wembley vychytal proti čerstvě korunovaným šampionům Angličanům remízu 0:0.

Přitom i rukavice si musel koupit ze svého. Za pár liber, které dostali českoslovenští reprezentanti jako kapesné, když se začátkem listopadu roku 1966 vydali do Londýna, aby byli předhozeni mistrům světa.

Samo sebou ve Wembley. A s patřičnou pompou.

Přesně 95 dní od finálové bitvy s Němci na tu chvíli čekali Bobby a Jack Charltonovi, Moore, Hurst, Peters, Banks a další borci. A jejich fanoušci s nimi. Sedmdesát pět tisíc jich 2. listopadu do londýnského chrámu přišlo, aby si se svými hrdiny znovu připomněli chvíle, kdy reprezentace vystoupila po výhře 4:2 nad Německem na piedestal a kapitán Bobby Moore zvedl nad hlavu nejcennější fotbalový grál, Zlatou Niké. Sama královna Alžběta II. mu ho po finále předávala.

Čechoslováci u toho měli asistovat jako sparingpartner, který se čtyři roky předtím na šampionátu v Chile o titul sice také ucházel, ovšem jeho sláva po letech notně povadla. Vždyť ani na mistrovství světa pořádaném v Anglii se mezi šestnáct účastníků šampionátu nedostali. Vždyť ze stříbrných československých Chilanů zůstalo v mužstvu už jen posledních pět mohykánů. Vždyť ten rok ještě nevyhráli ani jeden zápas.

Porazili je Rusové, Brazilci i Jugoslávci, takže jako soupeř pozvaný k oslavám budou nanejvýš příjemní. Alespoň Angličané o tom byli přesvědčeni.

Spletli se.

Ivo Viktor jim oslavy pokazil. V rukavicích, které si koupil za kapesné.

„Předtím jsem toho v rukavicích moc neodchytal. U nás v té době k mání nebyly. Když už se nějaké v krámě přece jen objevily, jejich kvalita byla mizerná. A tak se patlaly po domácku. Všelijak se prošívaly a zpevňovaly, dovnitř se cpal vatelín, na prsty se lepila guma, ale ani pak za moc nestály, takže jsem si na ně nezvykl,“ vrátil se 84letý brankář do dob, kdy jeho hvězdná kariéra vlastně teprve začínala.

„Šaňo, vždyť to už je prehistorie. Budeš mi muset se vzpomínáním trochu pomoct,“ obrátil se na vedle sedícího Alexandra Vencla, který mu tehdy ve Wembley dělal náhradníka.

Dlouho se neviděli, až při zářijovém setkání Klubu ligových brankářů se zase posadili vedle sebe. Čtrnáct ze třiadvaceti gólmanů, kteří během kariéry udrželi minimálně stokrát v ligových zápasech čisté konto, se sešlo. Rekordman Petr Čech s 248 nulami na kontě, ale i třeba nejmladší ze všech Tomáš Vaclík, který zatím vychytal 121 nul a pořád věří, že ještě nějakou přidá.

Legendy Viktor s Venclem nechyběly. Ten první se 107 čistými konty v dresu pražské Dukly, druhý dokonce se 132 nulami v barvách bratislavského Slovanu.

„Kluci z Nadace fotbalových internacionálů mě sem ale museli dovézt autem, protože nohy už dožily a dosloužily. Ujdu deset metrů a dál to nejde. Ani hůlka moc nepomáhá. Nervy prý odumírají,“ postěžoval si Viktor letitému parťákovi a při tom se nezapomněl pochlubit elektrickým vozítkem, které před pár týdny právě od Nadace dostal.

„Však jsme na tom stejně. I moje paní doktorka říká, že na první pohled sice vypadám jako zachovalý mercedes, ale uvnitř už šlape stará, zadýchaná škodovka. Taky jsem víc v ordinacích než na tribuně při zápasech Slovanu. Ale tu cestu sem do Prahy jsem ještě zvládl,“ říkal Vencel a dodával o dva roky staršímu Viktorovi optimismu.

„Vidíš, jaký jsi Jura. Vždycky jsi měl reflexy rychlejší než já a pořád je rychlejší máš,“ rozesmál se Vencel, když jeho český parťák bleskově lapil hůlku, která se už už kácela k zemi.

„Ruce pořád slouží. A hlava naštěstí taky. I po těch šedesáti letech si vzpomínám, jak jsme stáli s Vláďou Táborským v londýnském obchodě se sportovními potřebami a mně se tajil dech nad rukavicemi, které mi tam vyskládali na pult,“ rozpovídal se po chvíli Ivo Viktor o nejslavnější nule.

Ostatně i před svými mladšími brankářskými kolegy se s ní pochlubil a vyzdvihl ji nad všechna čistá konta, která v životě vychytal. V reprezentaci, lize i třeba s Duklou v evropských pohárech. Jen příběh o rukavicích koupených z kapesného jim nevyprávěl, protože by mu určitě nevěřili.

Ještě v šedesátých letech brankáři chytali střely do nechráněných prstů a dlaní, prostě holýma rukama. Dřív měly brankářské rukavice přízvuk srabáctví a slabosti, jenže jak se měnily míče a zvyšovala se rychlost střel, museli se také gólmani přizpůsobit. A rádi.

Anglie v roce 1966, to byl úplně jiný svět.

„Najednou jsem stál ve sportovním obchodě, kde přede mnou ležely brankářské rukavice měkoučké, lehounké, na prstech potažené jakousi lepkavou vrstvou, k níž se míč přisál, na kloubech naopak vyztužené, aby vyrážení centrovaných balonů tolik nebolelo,“ popisoval Viktor zážitek z listopadu 1966. „Představa, že za těch pár liber kapesného přivezu nějaké dárky mamince a své slečně, vzala za své. Koupil jsem si je, i když jsem si vůbec nebyl jistý, jestli je proti Angličanům opravdu navléknu. Přece jen jsem na chytání v rukavicích nebyl zvyklý, takže pochybnosti ve mně hlodaly. A ani trenér mi neporadil. Že prý se mám sám rozhodnout, jestli mi pomohou k tomu, aby mi Angličané nedali gól.“

To až na předzápasovém tréninku poznal, že udělal dobře. Samozřejmě nikoli ve Wembley, protože ani domácí Angličané nevyběhli k poslední přípravě na tamní posvátný trávník. Čechoslováci našli azyl na Stamford Bridge, domácím stadionu Chelsea.

„Pár míčů stačilo a cítil jsem, jako bych v nich chytal odjakživa,“ vzpomíná Viktor.

A že se mu to hodilo: „Trenér Marko nás chystal na to, co nás čeká. Na centry z rohů i trestných kopů, na vysoké balony do šestnáctky, na domácí hlavičkáře, kteří půjdou nesmlouvavě do každého souboje. Anglický finálový hrdina Hurst, stejně jako Hunt, Ball nebo zezadu nabíhající Jackie Charlton. Tušil, že to bude pořádné peklo, protože pro domácí mistry světa měl být zápas s námi sice oslavou Zlaté Niké, ale oslavu brali se vší vážností. Dokonce i na krátké soustředění se sešli, což u nich byla před přátelskými zápasy do té doby věc nevídaná. Prozradil nám to Tommy Docherty, skotský trenér Chelsea, který se přišel podívat na náš trénink, a i mně dal pár rad. Hlavně, abych se těch Anglánů nebál, protože jinak bych byl ztracený. A abych všechny centrované balony vyrážel co nejdál z šestnáctky, neboť i z těch nových rukavic mi mohou kluzké a mokré míče vyklouznout.“

Krásně se to legendárnímu kouči Chelsea radilo, jenže když druhý den vyběhlo československé mužstvo do burácejícího kotle ve Wembley, tréma a stupňující se nervozita byly patrné na všech hráčích.

Na trenérovi Jozefu Markovi samo sebou také. I Viktor dodnes vzpomíná, jak před nástupem na hřiště špacíroval v jednom kuse mezi šatnou a chodbou, kde zapaloval jednu cigaretu od druhé, aby zklidnil pochodující nervy.

Vždyť mistrům světa předhodil mladé mužstvo, jehož věkový průměr byl pětadvacet let. Ze stříbrných Chilanů už mohl postavit jen jednatřicetiletého Popluhára, o rok mladšího Kvašňáka a také Lálu, Františka Veselého a Adamce. A po jejich boku hráči, kteří v národním týmu vlastně teprve začínali. Táborský, Geleta, Szikora, Schmidt, Kuna. A v bráně čtyřiadvacetiletý Viktor, kterého čekal teprve druhý reprezentační zápas v životě…

„Na ten první také nikdy nezapomenu. I v Riu to bylo peklo. A také proti mistrům světa. Brazílie si nás pozvala, aby si ve dvou červnových zápasech na slavném Maracaná vyzkoušela, co ji na šampionátu v Anglii na cestě za obhajobou Zlaté Niké za pár týdnů čeká. Pelé mi v prvním utkání dal během úvodní půlhodiny dva góly a já se po tom druhém modlil, aby jich nebylo víc a já při debutu v národním mužstvu neshořel jako papír. Neshořel jsem, hlavně v první půli jsem toho dost pochytal, takže po porážce 1:2 mi trenér Marko za předvedený výkon poděkoval. Proto jsem věřil, že v nároďáku zůstanu. Ale že se i při druhém reprezentačním startu postavím mezi tyče proti mistrům světa, na to jsem začal pomýšlet až před cestou do Anglie po soustředění v Košicích. Šaňo Vencel dostal ve dvou předchozích zápasech s Ruskem a Jugoslávií dost smolné góly, takže když mě nechal trenér Marko chytat v obou přípravných střetnutích proti Michalovcům i košickým strojárům, cítil jsem, že by mě mohl poslat ve Wembley do brány. I třeba proto, že jisté zkušenosti s anglickým fotbalem jsem už přece jen měl. Rok předtím jsme s Duklou během turné po Britských ostrovech sehráli pět zápasů, takže po konfrontacích se Sunderlandem či Derby County jsem měl představu, co mě nejspíš čeká.“

Sir Alf Ramsey splnil vyřčený slib. K utkání proti Československu poslal 2. listopadu stejnou jedenáctku, která 30. července porazila ve Wembley ve finále mistrovství světa reprezentaci Německé spolkové republiky v prodloužení 4:2.

Banks, Cohen, Wilson, Stiles, Jack Charlton, kapitán Bobby Moore, Ball, Bobby Charlton, Hurst, Hunt, Peters, ani jeden z mistrů světa v bílém dresu nechyběl. Přesto Viktorovi gól nedali. Při druhém reprezentačním startu vychytal proti úřadujícím šampionům remízu 0:0.

„Asi to byl opravdu ten největší zápas mé kariéry. Nebo přinejmenším srovnatelný s finálovým utkáním mistrovství Evropy v šestasedmdesátém roce v Bělehradě proti Němcům. Ale čisté konto z Wembley už nic nepřekonalo. Ani v reprezentaci, ani v evropských pohárech s Duklou, o lize nemluvě. Byla to ta nejcennější a nejslavnější nula, kterou jsem kdy vychytal. A to mám ze šesti zápasů s úřadujícími mistry světa na kontě ještě jednu. Když jsme se v červnu ve dvaasedmdesátém roce vrátili do Brazílie, na Maracaná mi Jairzinho, Tostao, Rivellino gól také nedali. A to tam tehdy bylo přes sto tisíc jejich fanoušků. Samozřejmě, že ve Wembley to bylo o štěstí. Angláni měli vynikající mužstvo, šancí si připravili spoustu, ale my nerozhodný výsledek ubránili, i když po změně stran se na mou bránu valil jeden útok za druhým. To už jsme nedělali nic jiného, než jen bránili. Popluhár, Horváth, Táborský, Lála, Geleta… Hurst, opakovaně Bobby Charlton, stejně jako Hunt, hlavně ti tři mohli o výsledku rozhodnout, protože samozřejmě chtěli oslavit zisk Zlaté Niké vítězstvím. Vždyť přece právě proto si nás do Wembley pozvali. Proto žádný div, že byli z remízy hodně rozpačití a zklamaní, což jsme na nich na společné večeři po utkání poznali.“

Chvála se na něj snášela ze všech stran. Žádný z domácích hráčů, to Ivo Viktor se stal hrdinou utkání zamýšleného původně jako hold čerstvým mistrům světa.

„Samozřejmě že jsem zklamaný, protože jsme si zasloužili lepší výsledek,“ citovali novináři anglického kouče Alfa Ramseyho.

A předháněli se v superlativech na adresu československého gólmana. „Vítězem utkání byl ve skutečnosti československý brankář Viktor,“ psal list The Times. „V pro Viktora,“ přidával Daily Mirror. „Viktorovo vítězství je zřejmé již z toho, že Anglie vystřelila 35krát na branku,“ doplňoval Daily Mail. „Diváci srdečně tleskali, když brankář Viktor, statečný muž v černém, zastavil podrážkou své boty střelu Geoffa Hursta, hrdiny světového finále,“ dodal za Daily Express legendární britský novinář Desmond Hackett, proslulý svou hnědou buřinkou a odvážnými sázkami.

Byl z toho nezapomenutelný zápas. Loupež přímo ve fotbalovém chrámu. Důkaz, že i proti čerstvým mistrům světa lze uspět, dokonce i venku ano.

„Kolik střel na mě tehdy vypálili a jestli jsem střelu Hursta vyrážel nohou, to už si opravdu nepamatuji. Vždyť je to šedesát let. A hlava už neslouží jako dřív, a nohy už teprve ne,“ povzdechne si Viktor. „Na jedno si ale přece jen vzpomenu. Čtyři dny po remíze ve Wembley jsme v Amsterdamu porazili 2:1 Holanďany, takže ve třetím reprezentačním utkání jsem se dočkal prvního vítězství v bráně národního mužstva. Ale gól jsem tam dostal. Nedal mi ho ani Cruyff, ani Keizer či Nuninga, ale Swart, co pak s Ajaxem vyhrál třikrát Pohár mistrů evropských zemí. Možná proto, že ty rukavice z Londýna jsem si šetřil a v Amsterdamu chytal bez nich.“