Článek
Upozorňujeme, že text obsahuje popis násilí, který může být pro některé čtenáře znepokojující.
Píše se leden 1995. Osmnáctiletá Christa Gail Pikeová a o rok starší Colleen Slemmerová se znají ze vzdělávacího programu Job Corps v americkém Knoxville, jejich vztah ale není dobrý.
Pikeová je přesvědčená, že se jí Slemmerová snaží přebrat přítele. Večer 12. ledna ji proto spolu se svým přítelem Tadarylem Shippem a další dívkou vyláká do odlehlé části areálu.
Slemmerové tvrdí, že si chtějí vzájemné neshody vyříkat, místo toho na ni trojice zaútočí.
Pikeová mimo jiné použije řezačku na krabice a oběť udeří kusem asfaltu. Shipp se později přizná, že to byl on, kdo do těla Slemmerové vyřezal pentagram.
Třicet let v cele smrti
Ostatky následující ráno objeví zaměstnanec University of Tennessee. Nejprve se domnívá, že našel mrtvé zvíře. Teprve když přijde blíž, zjistí, že jde o mladou ženu.
Výjev zaskočí i přivolané policisty. John Terry Johnson, jeden z prvních zasahujících, později u soudu vypoví, že Slemmerová byla tak zohavená, že měl problém rozeznat její obličej. „Myslím, že to bylo to, na co jsem se díval. Bylo to tak zohavené,“ líčí.
Na stopu Pikeové se policie dostane velmi rychle, jelikož ta o zabití Slemmerové mluví a lidem ukazuje část lebky, kterou si z místa činu odnesla. Při výslechu se přizná, o rok později ji porota uzná vinnou z vraždy a rozhodne o trestu smrti.
Na jeho vykonání vražedkyně čeká tři desetiletí, když ale 30. září 2026 onen den nastane, přežije.
Christa Pikeová na snímku z března 1996.
Žádost o milost
Christa Pikeová vinu za vraždu Colleen Slemmerové nepopírala. Po desetiletích v cele smrti tvrdila, že teprve postupem času dokázala pochopit rozsah toho, co udělala. „Dnes nejsem tím člověkem, kterým jsem byla v osmnácti.“
Středeční nezdařené popravě předcházela právní bitva. Proměna za mřížemi se totiž v posledních měsících stala jedním z argumentů obhajoby Pikeové proti vykonání trestu.
Právníci zároveň upozorňovali na její nízký věk v době činu a na okolnosti z dětství, které porota při rozhodování o trestu dostatečně neznala.
Podle žádosti o milost byla Pikeová už jako malé dítě sexuálně zneužívána, v jedenácti letech ji znásilnil soused a další znásilnění měla zažít v sedmnácti. Samotný stát Tennessee základní tvrzení o prodělaném zneužívání během pozdějšího soudního řízení nezpochybňoval.
Mimořádný případ
Svědci popravy popsali, že Christa Pikeová byla desítky minut po podání dvou dávek pentobarbitalu stále naživu a dýchala. Vězeňská služba nakonec oznámila, že protokol už neumožňuje žádný další postup, a žena byla převezena do nemocnice.
Guvernér Tennessee Bill Lee následně pozastavil všechny další plánované popravy a nařídil nezávislé přezkoumání toho, co se stalo. Podle šéfky Death Penalty Information Center Robin Maherové byl případ mimořádný i v americkém kontextu: Už se stalo, že poprava selhala kvůli problémům se zavedením žilního vstupu, nikdy však proto, že odsouzený přežil podání smrtících látek.
Meziamerická komise pro lidská práva letos dospěla k závěru, že tehdejší obhájci Pikeové dostatečně neprošetřili a nepředložili důkazy o traumatickém dětství, duševním zdraví a zkušenostech s fyzickým a sexuálním násilím. Ani jeden ze dvou soudem ustanovených advokátů navíc podle komise neměl předchozí zkušenost jako hlavní obhájce v procesu, v němž hrozil trest smrti.
Otázka kvality tehdejší obhajoby zůstala součástí případu až do posledních hodin. Když Nejvyšší soud USA 30. září zrušil rozhodnutí federálního odvolacího soudu, který popravu na poslední chvíli pozastavil, tři liberální soudkyně nesouhlasily.
Sonia Sotomayorová v jejich stanovisku upozornila, že Pikeová stále čekala na projednání námitky, podle níž její původní právník porotě nepředložil zásadní polehčující důkazy o sexuálním zneužívání v dětství.
Její právníci poukazovali také na duševní zdraví Pikeové, které byly po uvěznění diagnostikovány mimo jiné bipolární porucha a posttraumatická stresová porucha. Experti oslovení obhajobou navíc upozorňovali na možné poškození mozku a tvrdili, že kombinace traumatu, psychických problémů a nízkého věku mohla ovlivňovat schopnost odsouzené kontrolovat impulzy a činit racionální rozhodnutí.
„Vzala jsem někomu dítě“
Sama Pikeová svůj tehdejší stav popisovala podobně. „Byla jsem psychicky nemocné osmnáctileté dítě. Trvalo mi roky, než jsem vůbec pochopila závažnost toho, co jsem udělala,“ uvedla v žádosti o milost. „Vzala jsem někomu dítě, sestru, kamarádku. Dnes je mi zle z pomyšlení, že jsem byla schopná něco takového udělat.“
Právě věk se stal další podstatnou částí sporu. Nejvyšší soud přitom v roce 2005 zakázal trest smrti za činy spáchané před dosažením osmnácti let s odkazem mimo jiné na nižší vyspělost a větší impulzivnost mladistvých. Pikeová se do této ochrany nevešla.
„Osmnáctiletý mozek není dospělý mozek,“ argumentovali její právníci poté, co guvernér Tennessee Bill Lee žádost o milost zamítl. Podle nich současné vědecké poznatky ukazují, že osmnáct let představuje příliš nízký věk na uložení trestu smrti.
Případ byl neobvyklý i v rámci samotného Tennessee. Pikeová patří mezi pouhých osm lidí, kteří tam byli v moderní éře odsouzeni k smrti za zločin spáchaný v osmnácti letech. U zbývajících sedmi byly rozsudky smrti později změněny na tresty odnětí svobody. Její tehdejší obhájce navíc později připustil, že Pikeová byla podle něj v osmnácti letech méně vyspělá než jeho desetiletá dcera.
„Osmnáctiletá dívka trpící vážnou duševní nemocí a téměř ochromujícím traumatem už neexistuje,“ uvedli její právníci. Pikeovou dnes popisují jako padesátiletou ženu, která svého činu lituje, léčí se a ve vězení pomáhá ostatním odsouzeným ženám.
„Jako by tu Colleen nikdy nebyla“
Rodina zavražděné Slemmerové argumenty o nízkém věku Pikeové odmítala. Colleen bylo v době smrti pouhých devatenáct let, ale na rozdíl od Pikeové podle její matky nikdy nedostala šanci dospět.
„Většina dětí si projde spoustou věcí, ale nejdou kvůli tomu někoho zabít,“ reagovala na argumenty obhajoby o traumatickém dětství Pikeové. Na podpoře její popravy trvala i po třiceti letech.
May Martinezová se dlouhodobě snažila, aby v debatě o vražedkyni nezmizela oběť, její dcera. Colleen popisuje jako pohodovou mladou ženu, která milovala kolečkové brusle a počítače, pomáhala dětem se zdravotním postižením a dobrovolničila na akcích Special Olympics.
„Je to, jako by tu Colleen nikdy nebyla,“ řekla letos s tím, že pozornost se po desetiletí soustředila především na Pikeovou, její odvolání a žádosti o milost.
May Martinezová s fotografií své dcery Colleen Slemmerové. (Snímek je z 18. září 2026.)
Na poslední chvíle své dcery podle svých slov myslí dodnes. „Pokaždé, když na to myslím, představuji si Colleen, jak cítí tu bolest a snaží se vstát a utéct,“ řekla krátce před plánovanou popravou. „Není den ani minuta, kdy bych na Colleen nemyslela. Nejhorší jsou svátky.“
Na argument obhajoby, že Pikeová po popravě už nikdy nebude moci například usednout k jídlu se svou rodinou, měla Martinezová jednoduchou odpověď: Colleen už to také nikdy udělat nemohla. Nemohla znovu jít do nákupního centra, na brusle ani oslavit další narozeniny.
Na 30. září proto Martinezová přijela z Floridy do Tennessee, aby byla popravě přítomna. „Možná se teď konečně dočkáme spravedlnosti,“ říkala předem. Zároveň připouštěla, že ani smrt Pikeové jí dceru nevrátí a nemusí znamenat konec více než třicetiletého truchlení.
