Článek
Poloostrov Fosen - nízké hory a holé pláně, které se zvedají mezi fjordy na pobřeží středního Norska, jsou jedním z největrnějších míst Evropy. Na březích Norského moře fouká silně a v podstatě neustále. Ideální podmínky pro výrobu větrné elektřiny.
Není proto divu, že právě tady energetické společnosti vybudovaly jeden z největších komplexů pevninských větrných elektráren na kontinentu. Mezi kopci postupně vyrostly vysoké turbíny a desítky kilometrů nových cest.
Jenže stejná krajina už dávno předtím patřila domorodým Sámům. A v době, kdy už se větrníky točily a posílaly elektřinu do sítě, norský Nejvyšší soud rozhodl, že povolení pro dva z parků byla neplatná.
Důvodem byla právě práva tradičních kmenů. Sámové jsou původním obyvatelstvem evropského severu. Jejich domovina se rozprostírá přes dnešní Norsko, Švédsko, Finsko a Rusko. Stále udržují tradiční způsoby života - živí se mimo jiné rybolovem, lovem, tradičními řemesly a především na severu Skandinávie též pastvou sobů.
Sámský tradiční chov sobů.
Tyto aktivity přitom nejsou jen prostředky obživy. „Je nutné je vnímat jako zásadní součást kulturní identity. Na tu má každý právo a nikdo do ní nesmí nepřiměřeně zasáhnout,“ vysvětluje Øyvind Ravna, profesor na Univerzitě v Tromsø, který se věnuje zejména právě otázkám práv původních obyvatel.
Na Fosenu šlo konkrétně o chov sobů. Větrné parky zasáhly do zimních pastvin sámských chovatelů natolik, že podle Nejvyššího soudu ohrozily možnost v této tradici pokračovat – a tím porušily jejich právo na vlastní kulturu.
Spor o norské větrné parky.
Spor přitom ukazuje na mnohem širší problém původních obyvatel. Celosvětově podle OSN hovoříme o více než 476 milionech lidí, kteří patří k více než pěti tisícům různých původních národů a komunit v necelé stovce zemí světa. Tvoří tak zhruba šest procent světové populace. Získávají stále silnější právo rozhodovat o tom, co se děje na jejich tradičních územích, včetně využívání tamních zdrojů. Přichází to ale právě ve chvíli, kdy o stejná území roste zájem států a firem – mimo jiné kvůli energetické transformaci a surovinám, bez kterých se neobejde.
Od asimilace k ochraně
Debata vůbec není akademická, jak se mohlo zdát ještě před pár desetiletími. Reálně se bavíme o zásobách zdrojů, které jsou pro budoucnost lidstva nezbytné.
Čtyři roky stará studie zveřejněná v časopise Nature zjistila, že více než polovina projektů zaměřených na těžbu nerostů potřebných pro energetickou transformaci se nachází na území původních obyvatel nebo v jeho blízkosti. U některých konkrétních surovin je překryv ještě výraznější – týká se například přibližně 85 procent světových zdrojů lithia a zhruba tří čtvrtin zásob manganu.
Právě suroviny jako lithium, nikl, měď nebo kobalt přitom svět potřebuje v obrovském množství pro baterie, elektrická auta, rozvodné sítě nebo obnovitelné zdroje. Zelená transformace tak vytváří zvláštní paradox: čím rychleji se jí státy snaží dosáhnout, tím větší tlak mohou vyvíjet na území lidí, jejichž právo o nich rozhodovat se současně snaží posilovat.
Mezinárodní právo se snaží reagovat a původní obyvatele co nejlépe chránit. Změnilo původní koncepci, že cílem má být jejich začlenění do zbytku společnosti (srov. Úmluva ILO č. 107 nahrazená roku 1989), a zdůrazňuje koncept kolektivní ochrany lidských práv.
Individuální vs. kolektivní ochrana lidských práv
Lidská práva v klasickém pojetí, jak je chápeme zde v Evropě, chrání především jednotlivce – například jeho svobodu projevu, soukromí nebo majetek. Hovoříme tedy o individuální ochraně.
U původních obyvatel ale mezinárodní právo pracuje také s právy kolektivními, jejichž nositelem je celé společenství. Patří mezi ně například právo zachovávat vlastní kulturu, vztah k tradičnímu území nebo rozhodovat o jeho využívání. Zásah tak může být problémem i tehdy, když nepoškozuje konkrétního jednotlivce, ale ohrožuje možnost komunity jako celku pokračovat v tradičním způsobu života.
Klíčovým termínem je přitom označení peoples, v překladu tedy národy. Používají jej všechny nejdůležitější mezinárodněprávní dokumenty v této oblasti. Uvést bychom měli minimálně dva:
- Úmluvu Mezinárodní organizace práce ILO č. 169 z roku 1989, jež státům ukládá mimo jiné chránit jejich tradiční území a přírodní zdroje a zapojovat je do rozhodování, které se jich týká.
- Deklaraci OSN o právech původních obyvatel UNDRIP, která šla v roce 2007 ještě dál. Původním obyvatelům ale výslovně přiznává právo na sebeurčení a právo rozhodovat o prioritách rozvoje či využívání vlastních území a zdrojů.
Další ochranu poté najdeme ve speciálních smlouvách pro dílčí oblasti a někdy může sahat i poměrně daleko. Třeba tzv. velrybářská úmluva původním národům za určitých podmínek povoluje jinak omezený či zakázaný lov některých druhů kytovců.
Nicméně zpátky k jádru problému. To spočívá zejména ve zmíněné otázce zdrojů. Právo si dává za cíl řešit situace, kdy chce okolní svět vytěžovat zdroje, které se nachází na jejich území. Nemusí jít jen o nerostné suroviny, ale také o úrodu, faunu nebo přírodu a krajinu. Právě tak, jak jsme si představili už v úvodu textu na Fosenu.
Toto řešení má podle UNDRIP spočívat zejména v mechanismu zkracovaném písmeny FPIC - free, prior and informed consent neboli svobodný předběžný a informovaný souhlas. Pokud stát plánuje těžbu na území původních obyvatel, má s jejich zástupci podle mezinárodního práva jednat s cílem takový souhlas získat.
„Původní obyvatelé musí vědět, s čím souhlasí, mít k dispozici potřebné informace a rozhodovat se bez nátlaku či nepřiměřeného ovlivňování. A stát nebo firma musí jejich souhlas hledat s dostatečným předstihem – nikoli až ve chvíli, kdy se začne stavět nebo těžit,“ popisuje mechanismus pro Seznam Zprávy právní profesorka Sara Ghebremusseová, která se na University of British Columbia zabývá právy původních obyvatel a jejich postavením při těžbě přírodních zdrojů.
Silnější hlas v OSN
Mechanismus FPIC by se nově měl vztahovat i na soukromé subjekty. Pracovní skupina OSN pro byznys a lidská práva letos vydala nové vodítko k jeho uplatňování při podnikatelských aktivitách. Dokument podrobněji rozpracovává, jak mají firmy a státy postupovat, pokud podnikatelský projekt zasahuje původní obyvatele, jejich území nebo zdroje.
Zapadá to do obecného trendu posilování postavení původních obyvatel přímo na půdě OSN. Valné shromáždění letos na konci srpna přijalo rezoluci, jejímž cílem je posílit účast jejich zástupců a reprezentativních institucí na jednáních OSN o otázkách, které se jich týkají. Nejde zatím o vytvoření plnohodnotného pozorovatelského statusu, ale o další krok v dlouholetém procesu, který má původním národům umožnit vystupovat v OSN ve větší míře vlastním jménem, nikoli pouze prostřednictvím států či nevládních organizací.
Na papíře je podle ní mechanismus poměrně jednoduchý a přímočarý, ve skutečnosti je ale situace složitější. Znamená právo na jednání o souhlasu také právo říct „ne“?
„Teoreticky ano. V praxi jde ale o to, jakou váhu takové ‚ne‘ vlastně v dané zemi má,“ odpovídá akademička. FPIC totiž nefunguje jako jednoduché právo veta nad každým projektem platný univerzálně napříč celým světem. Záleží už na jeho přijetí v domácím právu jednotlivých států. Jednotlivé právní režimy se liší v tom, kdy je skutečný souhlas podmínkou zásahu a kdy má stát povinnost především vést konzultace v dobré víře s cílem souhlasu dosáhnout.
Rozdíl mezi oběma principy je přitom zásadní. Konzultace dává původním obyvatelům právo být u rozhodování a snažit se jeho výsledek ovlivnit. Požadavek souhlasu jim dává podstatně silnější postavení – bez jejich „ano“ by projekt neměl pokračovat.
Právě tady ale podle Ghebremusseové vzniká největší mezera mezi právy původních obyvatel na papíře a jejich skutečnou mocí. „Mezi různými jurisdikcemi, které studuji, si nevybavuji případ, kdy bych viděla úspěšnou implementaci FPIC,“ říká.
Stejná práva, rozdílná praxe
Mezinárodní právo sice vytváří společný rámec ochrany původních obyvatel, jejich skutečné postavení se ale stát od státu výrazně liší. Rozdíl není jen v tom, jaká práva jednotlivé země formálně uznávají, ale především v tom, jak silné slovo dávají původním obyvatelům při rozhodování o jejich území a zdrojích.
Dobře je to podle ní vidět na příkladu Kanady, kde žije.
„Zavázala se uvést své právo do souladu s deklarací OSN, v praxi ale stále funguje především na principu povinnosti konzultovat,“ upozorňuje. „Samotné konzultace ale nezaručují, že původní obyvatelé mohou výsledek rozhodování skutečně ovlivnit – stát je může vyslechnout a následně projekt uskutečnit i přes jejich nesouhlas,“ dodává.
Demonstranti v kanadském Torontu v březnu 2025 protestují proti dopadům těžebního průmyslu na původní obyvatele a jejich území.
Na druhou stranu absolutní právo veta by znamenalo, že stát v části svého území nemůže uskutečnit projekt ani tehdy, pokud jej považuje za zásadní pro širší veřejný zájem.
Stačit nemusí ani souhlas
„Rozhodovací pravomoc původních obyvatel je proto vhodné si představit jako určitou škálu,“ vysvětluje norský právník Ravna. „Čím více se plánovaný zásah dotýká samotného jádra jejich kultury a tradičního způsobu života, tím silnější slovo by měli mít. Pokud se nacházíte v samotném srdci kultury původních obyvatel, měli by mít víceméně plný vliv na rozhodovací proces. Čím více se od tohoto jádra vzdalujete, tím více rozhodování náleží státním orgánům,“ pokračuje.
Norsko podle něj princip FPIC vesměs respektuje. Dokonce prý existuje hranice, za níž podle něj nestačí ani skutečnost, že úřady Sámy vyslechly, nebo se s nimi pokusily dohodnout. Pokud by zásah ohrozil samotnou možnost pokračovat v tradičním způsobu života, může být protiprávní bez ohledu na výsledek konzultací.
Práva spojená s kulturou a tradičním způsobem života jsou totiž kolektivní a vztahují se také k budoucím generacím. „Může nastat situace, kdy energetické společnosti položí na stůl velké množství peněz, aby od původních obyvatel získaly souhlas. Ale ani to neučiní takový zásah zákonným,“ říká Ravna. „Jde o kolektivní právo a zároveň o výkon kultury, který je důležitý pro budoucí generace. A ty nejsou stranou tohoto vyjednávání.“
Právě to se ukázalo i na Fosenu. Nejvyšší soud se tam nezabýval přímo tím, zda Sámové dali svobodný, předchozí a informovaný souhlas. Rozhodující byl rozsah zásahu do jejich kultury. „Pokud je zásah natolik rozsáhlý, že poruší práva původních obyvatel, bude tento zásah v každém případě protiprávní,“ shrnuje.
A jak že to tam celé dopadlo? Větrníky se na poloostrově pořád točí. Po několikaletém sporu se ale sámské komunity s provozovateli elektráren a státem dohodly na kompromisu: získaly mimo jiné možnost využívat další území pro zimní pastvu a jistou finanční kompenzaci.
Podobných střetů přitom bude nejspíš přibývat. Zelená transformace zvyšuje poptávku po nerostných surovinách, půdě i nové infrastruktuře – a právě jejich významná část se nachází na územích původních obyvatel.
Čím větší tlak na tato území bude, tím důležitější tak bude otázka, kam až jejich právo rozhodovat o vlastní budoucnosti skutečně sahá. Nejde už jen o to, zda mají být vyslyšeni. Ale co se stane ve chvíli, kdy řeknou „ne“.
