Nejkrásnější Loosova vila po noblesní obnově. Láká i do dříve nepřístupných pokojů

Když architekti Adolf Loos a Karel Lhota před sto lety pracovali na vile pro ředitele stavební firmy Františka Müllera, měli v týmu i kresliče Bořivoje Kriegebecka. S Loosem se znal, stejně jako Lhota a Müller, ze svého působení v rodné Plzni a od roku 1928 překresloval Loosovy skici.

Zejména díky jeho poznámkám a dochovanému nákresu nyní mohou návštěvníci Müllerovy vily vidět některé nově zpřístupněné pokoje tak, jak vypadaly, když byl tento dům u dnešní tramvajové zastávky Ořechovka roku 1930 dokončen.

V pokoji pro služky, kde v minulosti podobně jako v pokoji pro hosty fungovala kancelář správcovského Muzea Prahy, to dnes vypadá jako v té nejstylovější designové chatě. Jsou tu dvě židle a jednoduchý stůl s červenou deskou a velkým šuplíkem, modrošedá skříň a palanda ve stejném odstínu. Červené lino tvoří kontrast se žlutými závěsy, velkým oknem s vysokým parapetem je vidět hanspaulský horizont.

„Barevnost pokoje sice není původní, ale po dohodě s památkáři jsme vycházeli ze sondáže na stěnách a z někdejší barvy lina. Loos používal velmi výrazné barvy, které nemíchal. Tvrdil, že když mohou být takové barvy na louce, mohou být i v domě,“ vypráví kurátor oddělení vil při Muzeu Prahy Matěj Sladký.

Nábytek do pokoje dodal restaurátor Vladimír Bok, který s vilou, podobně jako řada dalších odborníků, spolupracuje už od devadesátých let. Kromě jiného tu repasoval okna a vytvořil vestavné skříně.

Sondy pomohly dát podobu i místnosti pro hosty. Oproti apartmánu pro služky působí tento další „nový“ pokoj výrazně méně moderně. Jak vysvětluje kurátor Sladký, je to tím, že Loos jej vybavil veškerým nábytkem, který mu zbyl z jeho plzeňského bytu.

„Byla tam renesanční postel a také komoda, kterou aktuálně restauruje Uměleckoprůmyslové museum, do vily přijede zřejmě v listopadu. Původní byly i velké hodiny, které doteď stály na chodbě ministerstva kultury.“

Prohlídka vilou nově povede i přes koupelnu pro služebnictvo, která se ovšem zásadně neliší od koupelny pro rodinu Müllerových. Loos, ctitel časem prověřené kvality, si veškerou sanitu nechal poslat z Anglie od firmy Twyford.

„Koupelna byla sice moderní, omyvatelná, s pěknými kohoutky na teplou a studenou vodu a dalšími doplňky, ale také jste z ní cítili jakési bezčasí. Těžko byste odhadli, jestli je to koupelna z roku 1910, nebo 1930,“ míní kurátor.

Na konto Loosova obdivu k anglickému designu i stylu oblékání Matěj Sladký dodává, že také po svých klientech požadoval, aby se odívali jako britští gentlemani. Sám prý chodil velmi dobře oblečený i v časech, kdy zrovna neměl peníze.

Od britské firmy Chippendale Loos mimochodem pořídil i židli k mohutnému kulatému stolu do jídelny, umístěné kousek nad centrální halou. Podle tohoto kusu potom nechal vyrobit ostatní židle. Jak kurátor přiznává, kopie byly tak dokonalé, že ani tým odborníků při rekonstrukci nepoznal, která je původní originál.

Nejmenší místnost z nováčků na cestě Müllerovou vilou je někdejší hovorna v přízemí hned vlevo za vchodem. V pokojíku vybaveném stolem a lavicí hořčičné barvy visí na stěně stará mapa Československa. V hovorně se zastavoval pošťák anebo sem chodily návštěvy, které Müllerovým nestály za pozvání do útrob domu.

Hlavním důvodem uzavření vily na rok a půl byla oprava havarijního stavu střešní terasy, kterou nyní místo trinidadského asfaltu pokrývá speciální hydroizolační systém. Se znovuotevřením vily nachystalo Muzeum Prahy prohlídkovou trasu, jejíž součástí bude také garáž s dobovým automobilem, vinotéka nebo sklep, v němž rodina skladovala mrkev či brambory.

„Právě i tyto prostory ukazují, že Loosův dům nebyl jen architektonickým experimentem, ale promyšleným řešením pro každodenní rodinný život,“ popisuje vedoucí oddělení vil Eliška Zlatohlávková.

Nová trasa návštěvníkům pomůže pochopit i jeden z nejdůležitějších principů Loosovy architektury, takzvaný Raumplan. Ten pracuje s prostorem jako s jedním celkem, ve kterém místnosti nemají jednotnou výšku ani velikost, ale jsou uspořádané podle účelu a vzájemně propojené schodišti či průhledy. Přestože každý prostor má svou funkci a důvod, může se stát, že napoprvé se budete u Müllerů cítit jako v labyrintu.

„Vila nebyla navržena jako reprezentativní prostor pro obdivovatele architektury, ale jako domov pro konkrétní rodinu. Adolf Loos tu spolu s Müllerovými oslavil své 60. narozeniny, a i proto chceme během prohlídek ukázat, jak jednotlivé prostory fungovaly v každodenním životě a proč byly uspořádány právě tak, jak je Loos navrhl,“ vysvětluje ředitel Muzea Prahy Ivo Macek.

Pohyb hostů ve vile měl svá pravidla. Čím významnější persona, tím výše se mohla dostat. V nejvyšším podlaží, kam Müllerovi jezdili výtahem a jen s pečlivě vybranými návštěvami, najdeme jídelnu s lampionem, kulatým stolem pro čtyři lidi a pohovkou z chladivých žíní. Adolf Loos do ní, podobně jako v Semlerově rezidenci v Plzni o pár let později, otiskl dobovou lásku ke všemu japonskému.

Müllerovi spolu vychovávali dceru Evu, vzhledem k počtu dětských pokojů ale pravděpodobně počítali s více potomky. Jeden dětský pokojík zařídili jako ložnici, druhý jako hernu s izolací, kam by případně mohli uložit jedno nemocné dítě. Barevnost pokojů, proužkovaného závěsu a styl nábytku i tady připomínají nadčasové vybavení, vhodné pro leckterý soudobý interiér.

„Dětský svět“ v horní části domu nabízel Evě a její chůvě dostatek prostoru i ochrany před společenským cvrkotem v obývací hale. Zajímavé je srovnání relativně strohé dětské ložnice se stylově odlišnou, útulnější ložnicí rodičů. Vévodí jí masivní dřevěná postel s vysokými čely a francouzskou, sto let starou tapetou s mořskými motivy.

Ve vile se dochovala přibližně polovina původního mobiliáře - vestavěného nábytku, dřevěného obložení, ale i konkrétních kusů. Patří mezi ně například toaletní souprava nebo skleněný servis Milady Müllerové s jejími dívčími iniciálami MK (Milada se za svobodna jmenovala Krátká).

Zbytek interiéru doplňují repliky vytvořené podle historických fotografií a nábytku, který Loos navrhoval nebo nechával vyrábět podle svých návrhů. Řeč je například o jeho ikonickém křesle Knieschwimmer, v němž se dalo napůl sedět a napůl ležet. V horní části domu je k vidění červená replika, v centrální hale jsou pak lososové a šedé originály vyrobené pro Františka Müllera i jeho ženu Miladu.

Promyšlené je i umístění budoáru paní Milady v úrovni těsně nad centrální halou, která pojala i několik desítek hostů. Dění v srdci domu mohla dobře sledovat okénkem se závěsy, zároveň měla dostatek soukromí pro vlastní aktivity u stolku nebo o trochu níž na pohovce.

Přímým opakem nezáludných dětských pokojů je pak vedlejší pracovna Františka Müllera s dobře osvětleným stolem, velkou osobní knihovnou, těžkými sedačkami, krbem a tajemnou schránkou na dopisy k odeslání. Atmosféru byznysových schůzek a rozhodnutí, která mohli před sto lety činit pouze muži, asi ani nejde lépe ilustrovat.