Článek
„Slyšíš? Vteřiny prchají, minuty letí. Hodiny tlukou čas… a Ty – snad také vzpomínáš.“ Tak znějí romantické verše napsané ve starém sešitě, který František Trost poprvé spatřil, když mu bylo asi deset let. „Štrachal jsem v babiččině truhle a našel jsem tam dívčí vyšívanou halenku a do ní zabalený památníček.“
Babička vnukovi řekla, že památník patřil jeho otci. Dostal jej od dívky, kterou miloval. O milostném vztahu vnukovi prozradila víc.
Jeho tatínek František Trost starší byl během druhé světové války zamilovaný do velmi chytré dívky, kterou ale vyloučili ze školy. „Byli prý jiní než my, ani do kostela nechodili,“ vzpomíná pamětník na babiččina slova. Jeho tatínek byl dokonce tak zamilovaný a odhodlaný, že za rodiči přišel s prosbou, aby jej zplnoletnili. Dívku si chtěl vzít. Nesouhlasili.
Mladé lásce nepřál zejména otec František Trost nejstarší, který během války působil jako velitel četnické stanice v Holicích. „Babička pak dodala, že se dívka s rodiči přestěhovala do Theresienstadtu.“
Zamlčené stránky rodinného příběhu
Kde se Theresienstadt nachází a o jaké místo se jedná, František Trost ve svých deseti letech, tedy v roce 1962, nevěděl. Rodinný příběh pak na dlouhé desítky let zůstal zapomenut.
Terezín – ghetto, které mělo být zapomenuto
Jak je možné, že malý František nikdy neslyšel o ghettu Terezín (Theresienstadt), kam byli za války deportováni Židé z celého protektorátu i jiných zemí Evropy? V komunistickém Československu bylo připomínání židovských obětí nacismu dlouho upozaděno. Oficiální výklad zdůrazňoval především komunistický odboj a utrpení politických vězňů. Terezín byl připomínán hlavně jako místo, kde nacisté v Malé pevnosti věznili odbojáře, zatímco historie židovského ghetta zůstávala v pozadí. Určité uvolnění přinesla šedesátá léta, za normalizace však bylo připomínání holocaustu znovu omezováno.
Starý zažloutlý sešit František Trost znovu našel až v roce 2022. „Dostal se mi do rukou, když jsem svou maminku stěhoval do domova důchodců. Byl mezi ostatními knihami,“ vysvětluje.
Po mladé ženě nezůstalo téměř nic. Jen starý památník a desítky milostných veršů. „Četl jsem jednu báseň za druhou a věděl jsem, že jsou určeny mému tatínkovi. Toužil jsem zjistit, komu patří ta krásná slova.“ V roce 2022 tak začalo pátrání po autorce památníku.
Babička nikdy nezmínila, že dívka byla židovského původu. To proto ji vyloučili ze školy, proto její rodiče nechodili do kostela, proto se rodina mladé lásce tak bránila. Když František Trost začal památníček analyzovat, nežil už nikdo, koho by se mohl zeptat na její totožnost i na tuto životní kapitolu svého tatínka, který básně po celý život pečlivě opatroval.
Verše neznámé autorky.
Památník má pevné desky a na nich květinový motiv. Každou stránku uvnitř zdobí ilustrace, barevné iniciály a úhledný rukopis. Verše mluví stejným hlasem. Jsou plné lásky i naléhání. Opakuje se motiv plynoucího času, odloučení a nejisté budoucnosti: „Včerejší den jako každý jiný, dvacet čtyři hodin měří zas - a přece zdá se mi, že bez konce jak vesmír je, vteřiny prchají, minuty letí, hodiny tlukou čas, vzpomněl si – vzpomínáš?“
Čtyři písmena, nic víc
První dvě stránky jsou k sobě přilepené nepoužitou protektorátní pětikorunovou známkou. Tvoří tak kapsu, v níž byly uschovány fotografie, které jsou dnes součástí rodinného alba Trostových. Jedná se o tři snímky. Na prvním je mladý chlapec, další zachycuje dvě děvčata vyfocená u cihlové zídky, nad kterou vystupuje kostelní věžička. Na třetí fotografii se usmívá mladá dívka, oblečená ve vyšívané halence, nápadně podobné té, v níž František Trost jako dítě památníček našel. „Kam se ale halenka poděla, to nevím. Asi ji odnesl čas.“
Titulní stranu krásným písmem psaného památníčku ilustrovala autorka sama. V levém horním rohu se objevují iniciály FT, František Trost. Pravý dolní roh pak zřejmě patří dívce, která památníček vytvořila. Její iniciály jsou BM.
Právě tato nenápadná dvojice iniciál se stala prvním vodítkem v příběhu, který se po více než osmdesáti letech pokoušíme rozplést.
Verše neznámé autorky v památníčku.
Svár otce a syna
Po lásce nezůstal jen památník. Zanechala po sobě i rodinný konflikt, který přetrval dlouhá léta. Nenaplněná láska Františka Trosta a neznámé dívky byla bezprostředně po válce důvodem, proč spolu otec a syn dlouhá léta nemluvili. Autorka památníčku nacistický teror zřejmě přežila a brzy po květnu 1945 Františka Trosta znovu kontaktovala.
„Dědeček se jako velitel četnické stanice domluvil s tamějším poštmistrem, aby veškerou korespondenci určenou jeho synovi předával do rukou přímo jemu. Když se to můj táta dozvěděl, odstěhoval se ke strýci do Káranic. Promluvili spolu až po letech, chvíli předtím, než dědeček zemřel,“ vysvětluje František Trost nejmladší, který spor mezi tatínkem a dědečkem pochopil až o mnoho let později.
Tajná škola pro židovské děti
Dvojice iniciál, tři fotografie a zapomenutý milostný příběh z války nedaly Františku Trostovi spát. „Památníček si roky žil svým vlastním životem. Přežil válku i domovní prohlídku estébáků, kteří nám mnohé knihy zabavili.“
Chtěl zjistit, kým byl jeho tatínek během druhé světové války a jaký život ve východočeských Holicích vlastně žil. „Nejdřív jsem kontaktoval Památník Terezín a požádal, jestli by podle monogramu nemohli zjistit, o koho by mohlo jít. Tam prohledali své archivy, ale žádnou shodu z Pardubicka ani z Holicka nenašli. Tím jsem se dostal do slepé uličky.“
Další cesta vedla přímo do Holic. Právě tam se odehrávalo dětství a dospívání jeho otce. Při hledání dívky ukryté za iniciálami BM se spolu s místním kronikářem Václavem Kmentem dostal také na stopu utajené židovské školy, která za nacistické okupace ve městě fungovala.
V Holicích před válkou žila židovská komunita, která se v prvních letech okupace rozrostla o rodiny vystěhované z jiných měst, například z nedaleké Chocně. Když začal pro židovské děti platit zákaz školní docházky, vznikl zde tajný vyučovací kroužek. V domě s číslem popisným 41 žili Arnold a Irena Neumannovi s dcerou Hanou. Jejich kuchyň se jednoho dne proměnila ve školní třídu. Hana Sternlicht, rozená Neumannová, jejíž otec vyučování v Holicích organizoval, na to vzpomíná: „Ráno jsem vstala a v naší kuchyni byly najednou lavice a tabule.“
Pátrání po historii utajené školy přivedlo Františka Trosta ke jménu Madelain Bettiny Hönigové. Narodila se v roce 1923 a až do války žila s rodiči v Chocni. Během války pak vyučovala v provizorní škole, kterou organizoval otec Hany Sternlicht.
„Madla nás učila matematiku a její sestra Iry češtinu,“ vzpomíná Hana Sternlicht na sestry Hönigovy. Věk Madelain, židovský původ a vazba na Holice odpovídaly stopám, které František Trost o dívce ukryté za monogramem BM měl. Částečně se shodovaly také iniciály. Při pátrání v Holicích se přitom žádnou jinou mladou židovskou ženu s odpovídajícími iniciálami dohledat nepodařilo.
Dívka beze jména
František Trost se pokusil svou domněnku ověřit. Obrátil se na Památník Terezín a Židovské muzeum v Praze, které mu pomohly dohledat příbuzné Madelain Bettiny Hönigové, žijící dnes ve Spojených státech, a zprostředkovaly s nimi kontakt. Poslal jim fotografie i ukázky rukopisu z památníčku. Rodina ale dívku na snímcích neidentifikovala a autorství památníčku nepotvrdila. Na fotografiích nepoznala Madelain Bettinu ani její holická žákyně Hana Sternlicht.
Jedna z nejslibnějších stop tak zatím nepřinesla odpověď. Otázka, kdo se skrývá za iniciálami BM, zůstala nezodpovězená.
Pátrání navíc komplikuje samotná povaha dochovaných pramenů. Ani sčítací operáty (archy ze sčítání lidu), které by teoreticky mohly ukázat, kdo v Holicích a okolí před válkou žil, nelze bez základních údajů jednoduše využít. „K vyhledávání konkrétní osoby ve sčítacích operátech je nutné uvést celé jméno, datum narození a bydliště. Bez těchto informací není vyhledávání možné,“ vysvětluje Luboš Frýba z Národního archivu v Praze.
Další problém představují i židovské matriky. „Pro dané období se dochovaly pouze duplikáty a výpisy židovských matrik. Bohužel je v nich ale mezera v letech 1924–1929,“ říká Jana Mikulandová z Národního archivu.
Co po ní zůstalo?
Jméno autorky veršů stále neznáme. Přesto nechce František Trost její příběh nechat zmizet. Když navštívil židovský hřbitov v Holicích, u kterého se zamilovaný pár nejspíše scházel, položil k pomníku obětem holocaustu kámen. Napsal na něj čtyři písmena, která zůstala v památníčku: FT a BM.
Navazuje tak na židovskou tradici kladení kamínků na hroby. Květina uvadne, kámen zůstává. A možná právě to je dnes smyslem několika zažloutlých stran, které přežily více než osmdesát let. Když zatím nemůžeme dívce vrátit její jméno, můžeme alespoň připomínat její slova: „Hle dlaně své jsem k Tobě vztáhla, spustils v ně svou zlatou nit, z Tvých očí, rtů slyšela jsem… Chci žít – chci milovat – chci žít.“
Pro Paměť národa zpracovala Karolína Velšová.
Paměť národa
Redakce Paměti národa dokumentuje vzpomínky a příběhy stovek pamětníků ročně, a to především díky Klubu přátel Paměti národa. Prosíme, přijměte i Vy pozvání. Členové klubu jsou zváni na výlety do míst, kde se příběhy odehrály, mají přístup k dalším příběhům Paměti národa v našem magazínu a mnoho dalšího. Děkujeme.
