Zachytil Sovětský svaz, jaký nikdo neměl vidět. Záběry málem skončily v trezoru

Nafukovací vor Matylda poskakoval v peřejích horního toku Jeniseje uprostřed Sibiře. Ledová voda stříkala přes válce člunu, zatímco kameraman Petr Volf natáčel další a další záběry rozbouřené řeky. „Jeden přítel z výpravy spadl do vody. Bylo to dramatické. Bylo to o hubu,“ popisuje.

Posádka nepochybovala, že vor obstojí. Už jednou totiž dokázal něco, co se do té doby zdálo nemožné. V polovině sedmdesátých let na něm novinář a cestovatel Jaromír Štětina sjel nebezpečný Indus v Himálajích. Výprava se zapsala mezi nejvýznamnější československé vodácké expedice své doby a z nenápadného nafukovacího člunu se stala legenda.

„Matylda vznikla v Lomnici nad Popelkou, kde vyráběli nafukovací haly z takových tlustých buřtů. Štětina si jich nechal udělat dvacet a sestavil z nich vor. Měl obrovskou výhodu – nenabral vodu. Ta mezi válci vždycky protekla, takže přeskákal i neuvěřitelné peřeje,“ vzpomíná Petr Volf.

Petr Volf pracoval od 60. let u Krátkého filmu. Toužil poznat svět a prostřednictvím svých snímků jej ukázat československému divákovi. Díky profesním kontaktům mohl natáčet hluboko uvnitř Sovětského svazu. Tam narazil na hranici toho, co bylo ještě možné ve světě sevřeném železnou oponou vysílat.

Sibiř nebyla pro cizince volně přístupná. Vstup do některých oblastí, zejména do pohraničních zón, podléhal zvláštním povolením. Českoslovenští filmaři včetně Petra Volfa a režiséra Milana Maryšky se tam dostali jako součást mezinárodní expedice organizované ve spolupráci se sovětským časopisem Sobesednik.

Během sjíždění řeky Jenisej od pramene k oceánu měla vzniknout série dokumentárních filmů. Výprava si kladla za cíl přinést obraz velké řeky a dobrodružné výpravy. Volf s Maryškou ale začali natáčet něco, co se vymykalo původním představám.

„Plujete a týdny se neděje vůbec nic. Tak natočíte kapitána, jak kontroluje lano, jak lidé spí, zpívají, obědvají. A tahle nuda trvala týdny. Takže jsme se vzbouřili a řekli, že musíme z voru okamžitě pryč,“ vysvětluje.

Petr Volf a Milan Maryška se vydali do vesnic. Z Matyldy s kamerou utíkali, čas trávili mezi domorodci a poté se různými dopravními prostředky složitě dostávali zpět na vodu za výpravou.

„Natočili jsme autentickou Sibiř v nepředstavitelné zaostalosti, chudobě a bídě. To bylo něco, co u nás nikdy nikdo neviděl.“

Na Jeniseji se Petr Volf a Milan Maryška dostali mezi domorodé obyvatelstvo. Natáčeli každodennost Evenků a Ketů. „Bylo to místo, kde byl Sovětský svaz úplně na dně. Úplně strašně se tam chlastalo. Natočili jsme pohřeb babičky, která se udusila zvratky. Viděli jsme mladou dívku, která v opilosti zabila svého druha nůžkami. V našem filmu jsou opilí vesničané, kteří píší dopisy soudruhům, že jim Sovětský svaz nic nedává a že potřebují zachránit,“ popisuje Petr Volf.

Ve vesnicích narazili na realitu, kterou kamera Petra Volfa zvěčnila. Do poslední chvíle ale tvůrci nevěděli, zda budou moci československému divákovi představit to, co na výpravě skutečně viděli. „Bylo tu velké nebezpečí, že to v televizi prostě neuvedou.“

O aktivitách Petra Volfa a jeho kolegů se brzy dozvěděla KGB a filmaři dostali stopku. „Zavolali si mě k výslechu a od té doby jsme na tom místě nenatočili už vůbec nic.“ Materiál ale dovezli domů. O tom, zda se záběry dostanou k divákům, se rozhodovalo až doma.

O zahraniční i domácí kontakty Petra Volfa se zajímala Státní bezpečnost. Několikrát se jej snažila získat ke spolupráci, ale neúspěšně. Problémy měl v té době i režisér jenisejské ságy Milan Maryška. Po konfliktu s vedením televize byl na indexu, nesměl pracovat u filmu ani v televizi a živil se mimo jiné jako saniťák.

Čtyřdílný cyklus Jenisej, člověk a řeka proto musel před televizními diváky uvést Petr Volf sám. Vystoupil v pořadu o cestovatelích, kde se odvysílaly ukázky z filmů. Ty se později staly argumentem pro uvedení celého seriálu.

Ani samotné natáčení pořadu se však neobešlo bez omezení. Studio bylo precizně nachystané. Za Petrem Volfem stála obří nafouknutá Matylda, všude byly rozvěšené fotografie a z reproduktorů se ozývaly jasné pokyny. O tom, kdo další za vznikem jenisejské ságy stál, se ale mluvit nemělo.

Když Petr Volf začal mluvit o Milanu Maryškovi, dramaturgie ho zarazila. „Říkal jsem jim, že jsem tam nebyl sám. Že tam se mnou byli moji spolupracovníci a kamarádi a že bez nich by to nebylo. Kdybych vstal a odešel, nastal by strašlivý malér, zhroutilo by se natáčení. Filmy by se nikdy nepromítaly a skončily by v trezoru. Druhá možnost byla, že je nejmenuju a budu vypadat jako renegát.“

V natáčení nakonec pokračoval. Jména svých spolupracovníků nezmínil. Filmy se pak v televizi skutečně odvysílaly. Přátelům dobrodruhům později vysvětloval, co se ve studiu stalo. „Nevím, jestli to pochopili. Bylo to velmi trapné.“

Spolupráce Petra Volfa a Milana Maryšky pokračovala. Společně se vydali třeba do Arménie, kde po ničivém zemětřesení v prosinci 1988 natáčeli následky katastrofy. O rok později se Petr Volf na Sibiř vrátil. Tentokrát bez Matyldy, zato s cennými kontakty, díky kterým se dostal až do kolymských gulagů, kde během Stalinovy vlády zemřely stovky tisíc lidí.

„Viděli jsme gulagy, opuštěné koncentráky. Hroby vězňů, z nichž místní vyhrabávali lebky, které dávali na okraj hrobu.“ Do Ruska se vydal znovu o dva roky později. Tehdy už nepřijížděl jako filmař, který musel složitě hledat cestu přes sovětské novináře, ale jako kameraman západní televizní agentury.

V Moskvě se ocitl přímo uprostřed dění. Dostal se do sídla ruského parlamentu a během srpnového puče v roce 1991 natáčel Borise Jelcina na tanku před budovou parlamentu. Pokus konzervativních komunistů o převrat měl zastavit Gorbačovovy reformy a zabránit rozpadu Sovětského svazu, nakonec ale posílil právě Borise Jelcina a urychlil rozpad SSSR. Později s ním i Michailem Gorbačovem pořídil rozhovory, které se vysílaly pro mezinárodní televizní zpravodajskou agenturu WTN.

Stále ho ale zajímala každodennost místních obyvatel. „Natočili jsme domov důchodců, kde žili i váleční veteráni. Jedna asi osmdesátiletá paní neměla ani jedno oko. Žádná páska přes oko, nic. Prostě měla díru do obličeje. Ta dáma prožila celou válku na frontě a teď byla odložena v tom strašlivě smrdutém domově.“

Z podobných obrazů se mu postupně skládal pohled na Rusko. „Během těch cest jsem pochopil ruskou duši, kterou bych popsal jako konflikt mezi velikostí a ubohostí.“

Pro Paměť národa zpracovala Karolína Velšová-Šimáčková.